Prvních pár let života jsem strávil v Náchodě, městě na hranicích s Polskem, v kteréžto zemi žila i část mých předků. Stále si matně vybavuji polskou prababičku, která tajně přecházela hranice, aby z komunistického Polska propašovala pravnoučatům do komunistického Československa dobroty, které tehdy u nás zrovna nebyly k mání. O něco zřetelněji si pak vzpomínám na porevoluční výlety do polských tržnic, kde bylo k dostání vše, nač jste pomysleli, a kníratí pánové v kožených bundách se mohli přetrhnout, aby splnili, co vám na očích viděli. Ještě pár let poté jsem Poláky stále vnímal jako chudší příbuzné, ke kterým se jezdí na levné nákupy.

Na začátku 90. let to opravdu platilo, HDP na obyvatele v paritě kupní síly byl v Česku více než dvojnásobný (23 500 dolarů z roku 2017) oproti našim severním sousedům (11 250 dolarů). Tohle už dávno není pravda. To, co se Polákům v posledních 35 letech podařilo, lze označit za ekonomický zázrak. HDP na obyvatele od roku 1990 vylétl v zemi o 235 procent a v absolutní hodnotě takřka dohnal Česko (41 000 dolarů vs. 37 700 dolarů). Za poslední roky si Poláci vybudovali dálniční infrastrukturu (přičemž k tomu využili i zdroje z EU fondů, za které jsme u nás postavili rozhledny v údolích a ztrátové akvaparky), jejich armáda patří k nejsilnějším v Evropě a na rozdíl od nás privatizovali pomaleji a méně divoce, díky čemuž si vytvořili silnou střední třídu místo toho, aby většina bohatství skončila u úzké vrstvy miliardářů.

Česko zaspalo, někdy to až vypadá, že jsme ztratili schopnost reformovat to, co již není funkční. Americký psycholog Abraham Maslow kdysi řekl: „V každém okamžiku máme dvě možnosti: vykročit vpřed směrem k růstu, nebo se stáhnout zpět do bezpečí.“ Možná bychom vedle polských kněží, kteří ve velkém působí v Česku jako misionáři, potřebovali i polské ekonomické misionáře, aby nám připomněli, že abyste mohli růst, musíte se neustále hýbat vpřed.

Přeji pěkné čtení.

Související