U digitalizace stavebního řízení převážil dětský optimismus. Dlouho bylo jasné, že to není zralé na ostrý provoz, říká šéf Asseco Solutions

Projekt digitalizace stavebního řízení skončil obřím fiaskem, což vrhlo špatné světlo na celou státní správu. Výkonný ředitel Asseco Solutions Jiří Hub říká, že nechápe, proč politici poslali systém do ostrého provozu a proč se celé dva měsíce tvářili, že se nic neděje. Česko si přitom nevede v digitalizaci nijak hrozivě, je v průměru Evropské unie. Podle Huba však zemi při digitalizaci chybí jednotná vize, jednotlivé projekty spolu příliš nekomunikují a neumějí sdílet data.

V podnikové sféře je podle něj situace o hodně lepší. České podniky jsou relativně otevřené digitalizaci. „Největší překážkou bývá způsob přemýšlení některých manažerů. Pokud není na druhé straně parťák, který ví, co chce, můžete jim tlačit, co chcete, ale úspěchu nedosáhnete. Naštěstí je jich menšina,“ říká Hub.

Asseco Solutions se zaměřuje na vývoj podnikového informačního systému Helios, je součástí skupiny Asseco, která je šestou největší softwarovou společností v Evropě. Hub v rozhovoru naznačuje, odkud by si Česko mělo při digitalizaci vzít příklad, a vysvětluje, jak se do budoucna změní informační systémy i práce vývojářů.

Nejen ve státní správě, ale často i v soukromé sféře nabere dodávka softwaru obvykle zpoždění. Proč se ho nedaří skoro nikdy doručit včas a zároveň už úplně funkční?

Už v 90. letech používali vývojáři v nadsázce bonmot, že žádný software není nikdy hotov. Platí to dodnes. Každý projekt je obvykle složitá a velmi komplexní záležitost. Vývojáři ho neustále vylepšují a nikdy jim to nepřipadá dost dobré. Dá se to přirovnat ke stavbě domu. Zažil jste někdy dům, který byl postaven na den včas? Já ne.

Ale zase bych byl rád, aby postavený dům už nespadl. Což se u softwaru někdy stane.

Každý projekt, který je dodán v požadované kvalitě a včas, stejně jako dům vyžaduje údržbu a k tomu možná ještě jemné ladění. Vývojáři vždy touží, aby to bylo co nejlepší. Ve firmě jsem už přes 30 let. A za tu dobu většina projektů, včetně našich interních, nebyla hotová přesně v den, který jsme si původně stanovili. Někdy se to ovšem také podařilo, například i u velkého projektu, kdy jsme vyvíjeli novou generaci jednoho z našich hlavních systémů.

Na co se tedy musí vývojářská firma zaměřit, aby to bylo hotové včas nebo alespoň kolem původně dohodnutého data a v použitelné verzi a nedopadlo to jako start digitálního stavebního řízení?

Jiří Hub

Výkonný ředitel a předseda představenstva společnosti Asseco Solutions. Do firmy nastoupil v roce 1993, ještě během studií na Vysoké škole ekonomické. V původní firmě LCS International zakládal marketingové oddělení a prošel různými manažerskými pozicemi až na pozici CEO, kde působí od roku 2013.

Foto: Lukáš Bíba

Hodně to zjednoduším, ale to hlavní je dobré zadání, řízení i konečné vyhodnocení projektu. Když je zadání příliš vágní nebo velikášské, všichni se v něm ztratí, včetně vývojářů. Už v zárodku naberete skluz, protože si zadavatel a dodavatel musí navzájem vysvětlovat jednotlivé body, aby se správně pochopili. Dobré řízení spočívá v tom, že se po etapách sleduje, zda projekt postupuje správně. Je nutné i správné vyhodnocení. Může se stát, že těsně před konečným termínem vidíte zásadní chyby. V tu chvíli to nesmíte pustit všechno do ostrého provozu, ale se zadavatelem se dohodnete, jaké části se dají vypublikovat. Ty, které nejsou funkční, pozdržíte. To je přesně příklad digitálního stavebního řízení, kde převážil až dětský optimismus nad profesionálním realismem. Už několik měsíců předem bylo jasně vidět, že od začátku července to nelze spustit v ostrém provozu. Jako profesionál dodnes nechápu, jak k tomu mohlo dojít. Už vůbec nechápu, že to dva měsíce nechali v provozu a tvářili se, jako by se nic nedělo. Když už pustili do světa něco, co obsahovalo fatální chyby, měli to hned stáhnout.

Odráží tento zpackaný projekt stav digitalizace v celé státní správě, nebo to byla výjimka?

Navzdory tomuto odstrašujícímu případu na tom Česko jako stát není v digitalizaci špatně. Ve zprávě Evropské komise, která hodnotí digitální dekádu 2020 až 2030, jsme zhruba v průměru EU. Největší zádrhel vidím v tom, že digitalizujeme tu a onde, ale neexistuje jednotná vize, na co všechno se zaměřit, aby si jednotlivé projekty navzájem rozuměly a komunikovaly a aby byly schopny sdílet data. Taková vize by měla přežít déle než jedno volební období.

Odkud by ta vize měla směřovat, kdo by ji měl připravit a následně dohlížet na její dodržování?

Určitě by měla být nadresortní, neměla by být svěřena jen jednomu ministerstvu. Když se podíváte na nějaký podnik, není to také úplně homogenní struktura, máte v něm spoustu oddělení, v jednom se starají o finance, v dalším o nákup, jinde o výrobu. Každé z nich má trochu jiné zájmy, ale zároveň musí fungovat spolu dohromady. Jen v čele musí být někdo, kdo má rozhodovací pravomoc a nese za to zodpovědnost. Nějaký vedoucí projektu. U státu se to nemusí moc lišit. Musí ale existovat politická vůle shodnout se na něčem, co přesáhne rámec resortů a periody čtyř let. Chytrý politik by to mohl udělat. Sice nejspíš nebude nikde „přestřihávat pásku“, ale už jenom spustit a jasně rozplánovat něco takového by podle mne mohlo nahnat politické body. Zatím to však nikdo nezkusil.

Jak by vize měla vypadat?

Mohli bychom se inspirovat třeba ve Finsku. Je už dost dlouho na špici digitalizace a kolem roku 2020 vyhlásilo několik programů, díky nimž postupně digitalizovali jednotlivé oblasti státní správy. Dali dohromady požadavky jednotlivých resortů a udělali z nich jeden velký projekt. Je jasné, že něco takového nebude na jeden rok, ale když jednotlivým oblastem přiřadíte priority, postupně se dopracujete k výsledkům. Podle zmíněné zprávy zaznamenalo Finsko významný pokrok v rozšiřování gigabitových sítí a pokračovalo v růstu digitálních dovedností obyvatelstva a digitalizace svých podniků. Často se zmiňuje i Estonsko, kde paradoxně měli štěstí, že začínali od nuly. Není třeba brát ohled na to, co už je někde vyvinuto, ale můžete to celé postavit na zelené louce a pak to jde rychleji. V některých ohledech digitalizace je na tom – možná trochu nečekaně – docela dobře i Itálie. Jak ve státní správě, tak mezi podniky.

Zmínil jste, že podle hodnocení Evropské komise jsme v digitalizaci kolem průměru. Měli bychom mít ambice dostat se ještě výš? A máme na to?

Průměr opravdu nemám rád. Navíc jsem velký fanoušek motosportu, kde se vždy jede o jedno jediné místo – a to je to první. Měli bychom usilovat o to, abychom se dostali na špici.

Asseco Solutions se zaměřuje hlavně na podnikovou sféru, dodáváte mimo jiné informační systém pro řízení firmy Helios. Na jaké problémy při digitalizaci podniků nejvíc narážíte?

Obecně se dá říci, že české podniky jsou relativně ote­vřené digitalizaci. Největší překážkou bývá způsob přemýšlení některých manažerů. Pokud není na druhé straně parťák, který ví, co chce, můžete jim tlačit, co chcete, ale úspěchu nedosáhnete. Naštěstí je jich menšina. Tahounem tuzemské ekonomiky jsou menší a střední podniky, kde je mezi majitelem a manažerem či ředitelem velmi úzká vazba, často je to dokonce jedna osoba. Touha mít svůj podnik lepší, digitalizovat jim většinou nechybí. Stejné to bylo například i u středně velkých firem v Německu, takzvaného mittelstandu, což je – podobně jako u nás – silný pilíř ekonomiky. Ještě před deseti či patnácti lety byli napřed, dnes už je Česko na podobné úrovni.

Jak se to stalo?

Použiji opět slovo vize. Mám pocit, že Němci ji ztrácejí. Obvykle jako národ následují a naplňují vizi, která přijde svrchu. Nediskutuje se o tom, jestli je to dobře či špatně nebo jestli se to dá udělat jinak. Češi jsou naopak často kverulanti, začínají přemýšlet o jiném postupu nebo o tom, jak to obejít. Ještě před deseti lety byla v Německu cítit velká touha po digitalizaci průmyslu, nyní se však společný duch vytrácí. V tu chvíli německá nátura začíná mizet. Pokud není jasné směřování, přesně nevědí, co mají dělat. Na rozdíl od Čechů. Jde to už od vlády, která si sama není moc jistá, jakým směrem se vydat. Nicméně nemyslím, že celá německá ekonomika je na tom nyní špatně. Zasažený je hlavně automobilový průmysl, kde došlo k řadě chybných rozhodnutí.

Jste součástí skupiny Asseco, která je šestou největší softwarovou společností v Evropě. Silná je například v Polsku. Dává vám to nějakou výhodu, spolupracujete?

Řekněme, že se doplňujeme. V Asseco Solutions zpravidla neděláme jednorázové zakázky, vyvíjíme opakovaně dodávaný software. Nejčastěji pro firmy, případně pro municipality. U toho bychom se určitě chtěli udržet. V Česku a dalších zemích působí sesterská společnost Asseco Central Europe, kde se zaměřují primárně na velké jednorázové projekty. Nejen pro státní správu, ale také pro pojišťovny nebo banky. Občas spolupracujeme. Pokud se v rámci nějakého většího projektu ukáže, že by se v jeho rámci uplatnily nějaké komponenty, které máme ve svém portfoliu, jdeme do výběrového řízení spolu. Máme vzájemnou záruku spolehlivosti.

Asseco Solutions má zákazníky v Česku a na Slovensku. Uvažujete o vstupu i do dalších zemí?

Zatím se držíme těchto trhů. Ale zároveň pracujeme na nové generaci našeho softwaru, vytváříme si svou vlastní cloudovou platformu. A cloud nezná žádných fyzických hranic, proto určitě chceme nejpozději do konce tohoto desetiletí hranice překročit.

Proč jste se vrhli do cloudu?

Na trhu fungujeme takřka 35 let, jádro většiny našich systémů vzniklo téměř před dvěma desetiletími. Dlouho jsme přemýšleli, jak je obnovit, připravit na fungování v cloudu, připravit na další generace. Nakonec jsme došli k tomu, že se nebudeme snažit oblepit stará jádra, ale vše vytvoříme úplně od začátku. Základem se stala platforma, kterou nazýváme AvaPlace. Máme vyšší desítky partnerů, kteří vyvíjejí svoje aplikace do konkrétních odvětví, do branží. AvaPlace se jim otevře a jejich aplikace se budou moci stát integrovanou součástí jednoho velkého systému.

Přesun do cloudu je nyní v oblasti informačních podnikových systémů trend, touto cesto jdou i vaši konkurenti jako SAP nebo ABRA. V čem je hlavní výhoda?

Je to nutnost. Zákazníci s tím automaticky počítají, berou to jako samozřejmost. Očekávají, že data budou uložena tak, aby k nim mohli přistupovat odkudkoliv z různých zařízení. Pokud nejste schopni provozu systému v cloudu, o tuto výhodu přijdete. Pochopitelně stále existují byznysmodely, kde dává smysl mít vše uložené „pod vlastní střechou“. Třeba samotná data o výrobě, o jejím řízení mohou zůstávat uvnitř, do cloudu mohou jít jen agregovaná data o výrobě. Většinou je to však hybridní model. Často může dávat smysl data do cloudu poslat, paradoxně z bezpečnostních důvodů, třeba jako zálohu. Co je bezpečnější, se nedá úplně říci, ale rozhodně není moudré mít data výhradně pod stolem. Počítáme s tím, že během nějakých sedmi či deseti let budeme vyvíjet výhradně cloudové aplikace. Ale musíme počítat s tím, že to musí být schopné provozu v soukromém cloudu, který běží na serveru zákazníka.

Jak se změnil vývoj softwaru za těch skoro 35 let, co firma působí na trhu?

Moc se nezměnil. Software stále vyvíjejí vývojáři, nemyslím, že by je rychle dokázal nahradit robot. Umělá inteligence tomu pomůže, ale lidský mozek a ruka budou nadále nezastupitelné. Vývoj se omladil. Nová generace vývojářů se na svět – a to nejen na vývoj softwaru – dívá jinýma očima. Vyrostli v digitální domácnosti, jejich adopce nových technologií je mnohem rychlejší, což vývoji softwaru pomáhá. Mnohem více se využí­vají softwarové knihovny, používání hotových komponent. To vývoj urychluje, protože se nemusí dělat všechno od začátku.

Bude se role umělé inteligence při vývoji softwaru do budoucna zvyšovat?

Určitě ano. Nechci vypadat jako skeptik vůči umělé inteligenci, ale myslím si, že očekávání, která jsou dnes s ní spojena, jsou příliš vysoká. Už se to začíná projevovat. Obrovským očekáváním by se to trochu dalo přirovnat k dotcom bublině z přelomu milénia. Všichni se nadchli, že umělá inteligence všechno zrychlí. Neříkám, že vývoji softwaru nepomůže, že ho neposune, ale není na dohled, že by kompletně nahradila vývojáře. Už dva roky zkoumáme velké jazykové modely, ale ukazuje se, že výsledné kódy takřka vždy obsahují nějakou chybu. Pokaždé to někdo musí zkontrolovat a opravit. Nikdy to není stoprocentní. A už spolehlivost na 99 procent je v případě softwaru obrovská chybovost. Určitě nedokážeme zatím říci, že nám to nahradí většinu práce vývojáře. Jediné riziko, které v souvislosti s AI aktuálně vidím, je to, že jí někdo bude slepě věřit a bude si myslet, že je bezchybná.

Je reálné, že se do toho stavu někdy dostaneme, že nahradí třeba 30 procent vývojářů?

V tomto objemu již je to velmi pravděpodobné. Podstata umělé inteligence spočívá v tom, že bude o to chytřejší, kolikanásobně víc dat bude mít. Je jen otázkou času, kdy tam přijde tolik dat a evaluací, aby nastalo přiblížení ke stoprocentní realitě. Osobně bych nemluvil o tom, že nahradí vývojáře, ale spíše o tom, že rozšíří lidskou práci. Tedy ne že by lidi nahradila, jen toho se stejným počtem lidí dosáhnete a vyprodukujete daleko více.