Konec amerického snu. Chudý se stane milionářem spíše v Evropě než v USA, říká amerikanista Kryštof Kozák

Šance zvýšit si vlastní pílí společenský status se ve Spojených státech v posledních dvaceti letech silně zhoršila. Ovšem právě sociální mobilita pomáhala desítky let tlumit společenské napětí. „V USA je mnoho lidí, kteří se nestali Elonem Muskem či Jennifer Lopezovou. Vidí sice, že statistky o růstu domácího HDP jsou skvělé, pak se však rozhlédnou kolem sebe a jsou frustrovaní. Tím spíše, že odevšad slyší, že musí být za každou cenu úspěšní, a pokud ne, tak si za to mohou sami. Pak jdou a volí Trumpa,“ říká Kryštof Kozák, amerikanista z Univerzity Karlovy.

Výsledkem je rozpolcená země a recepty, jak ji uzdravit, zůstávají diametrálně odlišné. Republikán a izolacionista Donald Trump vzývá tradiční bílou Ameriku a chce zavádět vysoká cla. Demokratka a progresivistka Kamala Harrisová, jeho soupeřka v nadcházejících prezidentských volbách, sází na multikulturní společnost a pokračující globalizaci. Kryštof Kozák v rozhovoru pro Ekonom dále hovoří o významu silného dolaru pro americkou ekonomiku a postojích republikánů i demokratů ke státní podpoře ekonomiky. Říká také, že ve válce Ruska s Ukrajinou jde mimo jiné o test americké pozice ve světě a odhodlání ji udržet.

V jaké kondici jsou USA před prezidentskými volbami?

Nejsou zrovna v jednoduché situaci. Čínská ekonomika, její hospodářská síla, reálně ohrožuje postavení USA ve světě. Proto jak Donald Trump, ale stejně tak demokraté zvažují další navýšení celních tarifů na obranu před čínským dovozem. Tím ale přiznávají, že v tržním soupeření v řadě oblastí prohrávají a nejsou schopni vyrábět levněji a kvalitněji. Což je svého druhu přiznání neúspěchu.

K tomu je země názorově rozštěpena. Proč tomu tak je?

Hodně tomu napomáhá volební většinový systém, který vede k tomu, že v politice figurují jen dvě strany. Což vede k polarizaci. I pohled do historie ukazuje, že spory mezi nimi často byly vyhrocené. Situace je teď ale o to horší, že se vytrácí názorový průnik a že jak demokraté, tak republikáni žijí ve svých bublinách a narativech. Takže i pro rozumné lidi z obou táborů je spolu navzájem obtížné diskutovat. Zejména mediálně a na sociálních sítích jde o dva zcela odlišné světy.

Je možné je charakterizovat?

Republikánská, respektive trumpovská vize se hodně odvíjí od představy invaze ilegálních migrantů, kteří ohrožují americký způsob života, berou Američanům práci a k tomu páchají trestné činy. USA s kriminalitou mají skutečně problémy, v tomto případě se ale ještě dále zveličují. Navíc statistiky ukazují, že ilegální migranti páchají daleko méně trestné činnosti než rodilí Američané. Demokraté předkládají optimističtější pohled a sama Kamala Harrisová je příkladem budování multietnické společnosti, vstřícné například i k sexuálním menšinám.

Před volbami se dokonce ukazuje jiný pohled žen a mužů na politiku. Ženy stojí spíše za demokraty, muži za republikány.

Rozdíl podle průzkumů veřejného mínění představuje 18 procentních bodů. V řadě republikánských států totiž byla přijata citelná restrikce potratů, téměř jejich zákaz. Spousta žen má pocit – podle mě oprávněný –, že republikáni, pokud jde o ženská práva a potraty zvlášť, vracejí realitu někam do dvacátých či třicátých let minulého století. Obávají se, že mnoho věcí, za něž ony nebo jejich matky a babičky bojovaly, se pod tímto tlakem může rozplynout.

Amerika je zemí velkých sociálních rozdílů, rozpory mezi bohatými a chudými ale dlouho pomáhala tlumit sociální mobilita. Funguje to tak dodnes?

Moc ne a opět jde o jednu z příčin, proč je Donald Trump populární. Statistiky i různé studie ukazují, že sociální mobilita je už v USA nižší než v západní Evropě. Navzdory tradiční rétorice, že se každý může díky svým schopnostem stát milionářem. Realita je však jiná – pokud se narodíte chudým rodičům nebo vás v problematické čtvrti vychovává svobodná matka, je vaše šance vymanit se z takového prostředí menší než před dvaceti lety. Americká společnost je ekonomicky daleko nerovnější než česká.

Proč však sociální mobilita mizí?

Jedním z vysvětlení je, že se sociální špička reprodukuje především na elitních školách. Přičemž školné na nich v poslední době výrazně stouplo a chodit na některou z top univerzit stojí ohromné peníze. Existují i nějaká stipendia, ale je jich stále méně. Pokud rodiče chtějí mít děti na prestižních školách, tak musí sehnat statisíce dolarů. Jen na takových školách je ale možné vybudovat kontakty. A jen na nich špičkové firmy, advokátní kanceláře i běžný byznys aktivně vyhledávají talenty, které budou mít nejen znalosti, ale i konexe. Americké ekonomice také více dominují oligopolistické korporace, které sice jsou motory růstu, nicméně vyšší management a akcionáři v nich bohatnou daleko rychleji a výrazněji než miliony řadových zaměstnanců.

Nicméně USA na rozdíl od EU nebo i samotného Česka ekonomicky roste rychleji, alespoň pokud jde o HDP. Není to pak tak, že nakonec bohatnou všichni?

Za Bidenovy ekonomiky opravdu přišel hmatatelný hospodářský růst. Ekonomiku ale táhne vzhůru především vzestup velkých technologických firem. HDP roste, avšak že by bohatství protékalo ke všem, moc vidět není. Snad s výjimkou toho, že je nízká nezaměstnanost. Avšak spousta lidí v dolní části ekonomické pyramidy má tři zaměstnání a jejich mzdy se nijak nezvýšily. Do toho narostly ceny energií a základních potravin. Více, než o kolik oficiálně poskočila inflace. Takže v USA je mnoho lidí, kteří se nestali Elonem Muskem či Jennifer Lopezovou. Vidí sice, že statistky o růstu domácího HDP jsou skvělé, pak se však rozhlédnou kolem sebe a jsou frustrovaní. Tím spíše, že odevšud slyší, že musí být za každou cenu úspěšní, a pokud ne, tak si za to mohou sami. Pak jdou a volí Trumpa.

Proč zrovna jeho – multimilionáře, který za svého prezidentování snižoval daně bohatým?

To je určitý paradox. U republikánských voličů něco takového fungovalo už dřív a v politických vědách se tomu říká „identity over interest“. Což znamená, že bílí, trochu frustrovaní a často starší muži volí Trumpa, protože jim přijde, že právě on posiluje jejich identitu. K tomu souhlasí s jeho slovy, že za všechno špatné mohou přistěhovalci a elity. Nakonec věří i tomu, že když se firmám sníží daně, tak se vybere více peněz do rozpočtu. Přitom zrovna Trump prosazuje politiku, která jim v sociálním ohledu škodí.

Zmínil jste migraci. O jak velký problém jde a jak mění podobu země?

Přistěhovalci do USA přicházeli vždy. Už když Češi nebo Poláci někdy kolem roku 1900 přicházeli do New Yorku, setkávali se tam s rasistickými pamflety o vidlácích, kteří mluví podivnými slovanskými jazyky a žijí podle nějakých prastarých patriarchálních zvyklostí. A jsou buď řízeni z Moskvy, nebo jde o levicové anarchisty. Což pro tyto příchozí, kteří vykonávali po dvanáct hodin denně nejhorší práce, asi nebylo příjemné. Takže protiimigrační nálady byly v USA vždy. Trump je nyní vyhrocuje, protože doufá v hlasy lidí, kteří jsou vlastně rasisty, ale nemohou tak otevřeně mluvit.

Jsou ještě USA oním pověstným tavicím kotlem, z něhož vzejdou skuteční Američané? Politolog Samuel Huntington před dvaceti lety psal, že tomu tak přestává být. A že lidé různých kultur začínají žít nikoliv spolu, ale vedle sebe.

Huntigton o tom napsal knihu, která se stala v USA slavnou, ale i kontroverzní. Její autor je teď považován za intelektuálního předchůdce trumpismu. Ukazuje se ale, že metafora o tavicím kotli je už zastaralá. V USA si jednotlivé komunity, včetně přistěhovalců z českých zemí, dlouhodobě udržují svá specifika. Číňané například po celou dobu žijí ve svých „čínských městech“. Lidé s cizími kořeny si udržují dvojí identitu, což Huntigton kritizoval například u početných Hispánců. Už tedy nejde o jednotný národ, ale o jakousi mozaiku. Pokud jde o migraci, tak situace nikdy nebyla ideální, americká společnost se s tím však vždy dokázala vyrovnat. Dnešní situace není o nic horší než v minulosti a rozhodně v posledních čtyřech letech nenastala dříve nevídaná katastrofa.

USA ale před 250 lety vznikly jako stát bílých protestantů, kteří také hráli vedoucí roli. S přistěhovalectvím však roste význam španělsky mluvících katolíků. Jednou možná začnou převažovat. Půjde ještě o USA, jak je známe?

Amerika se vždy kulturně a etnicky měnila, přicházelo do ní mnoho Poláků a Italů, přistěhovalců z evropského východu a jihu. Dávno tak znělo, že se anglosaský živel rozpustí v nějakém slovansko‑jižanském galimatyáši. Nejde ale o minulost. V Kalifornii se něco takového už stalo. Anglosasové tam nejsou většinou, Hispánců je tam asi 40 procent, deset procent černochů a k tomu v ní žije mnoho lidí původem z Asie.

Takže v Kalifornii jde o jakýsi přeobraz budoucnosti pro celé USA?

Do jisté míry ano. Pokud si však někdo myslel, že se tam vše zhroutí, tak byl mimo. Stát normálně funguje a ekonomicky docela prosperuje, jsou tam velké firmy, mají například Silicon Valley nebo Hollywood. Na druhou stranu nelze přehlížet ani ohromné problémy, například s bezdomovectvím a narkomanií. Centra velkých měst, třeba i San Franciska, mohou pro Čecha, který bere poměry v Praze jako normu, vypadat hororově.

Po Trumpově výhře v roce 2016 se mluvilo o jeho podpoře v takzvaném rezavém pásu, v regionech se zastaralým a upadajícím průmyslem. Změnily se tam poměry za Bidenovy prosperity k lepšímu?

Problém existuje dál. Šlo o někdejší průmyslové srdce USA a teď jde často o státy, kde se bude rozhodovat o výsledku prezidentských voleb. O Michigan, Pensylvánii či Wisconsin. Faktem také je, že těmto státům hospodářsky pomohla válka na Ukrajině. Na jejich územích stojí zbrojovky a ty jedou na plné obrátky. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ostatně na své cestě po USA jednu takovou továrnu, kde se pracuje na tři směny, navštívil. Trochu tam pomohla i ochrana před čínskou ocelí: příslušné tarify zavedl Trump a Biden je nechal v platnosti.

Kryštof Přemysl Kozák (46)

Vystudoval na Univerzitě Karlově, kde teď vyučuje na katedře severoamerických studií. Studoval také v USA a v Berlíně. Zaměřuje se na moderní americké dějiny, česko-americké vztahy, transatlantickou spolupráci a vliv globalizace a migrace. Píše o tom knihy a je autorem desítek studií a článků v časopisech.

Foto: Lukáš Bíba

Bidenova ekonomická politika je založena i na státní podpoře. Zůstávají ještě USA zemí svobodného podnikání, trhu?

V porovnání s Evropou ano, míra ekonomické svobody je tam stále velká. Současně velké korporace mají dobré kontakty s Kongresem, rozsáhlé styky jsou i mezi lobbisty za zájmy průmyslu s ministerskými úředníky. Například pokud jde o zájmy uhelných elektráren. Také Federální úřad pro kontrolu léčiv je do určité míry pod kontrolou největších farmaceutických společností. Microsoft a Google zase spolupracují s americkou vládou při boji proti terorismu. Pokud jde o zásahy státu do ekonomiky, tak se americké uvažování hodně změnilo, a to pod tlakem čínské konkurence. Čínská ekonomika je polostátní, a tak americký stát domácí byznys také podporuje. Třeba i pobídkami pro těžbu fosilních paliv, což současně snižuje ceny energií. Teď americká vláda rozdala 53 miliard dolarů, aby podpořila výrobu čipů v USA. To je také jasná státní pomoc, ale dá se zdůvodnit strategickým zájmem a geopolitickou logikou. Podobně boj s klimatickou změnou a transformaci směrem k zelené ekonomice americký byznys bez pomoci vlády nezvládne, nebo jen pomalu. Protože třeba vybudování infrastruktury nabíjecích stanic pro elektromobily je finančně velice náročné a žádná americká firma to sama dělat nechce.

Navíc Amerika podle řady ekonomů čelí deindustrializaci. O jak velký problém jde?

Podle mě situace tak vyhrocená není. I proto, že americká ekonomika je závislá na exportu asi jen z jedné čtvrtiny, domácí trh je skutečně velký, a tak stále zůstává prostor pro lokální firmy. Navíc je otázka, zda opravdu všechno musíte dělat doma – produkovat čipy důležité je, už kvůli rozvoji technologií, ale holínky opravdu můžete dovážet odjinud. Než na ně mít továrnu je lepší prodávat špičkové videohry, na nichž vyděláte miliardy. Deindustrializace je ovšem problém lokální, když někde v Ohiu zavřou velkou továrnu, tak je to pro místní město katastrofa.

Často citovaným problémem je zadluženost. Státní dluh v USA od druhé světové války postupně klesal, ale od poloviny 70. let minulého století opět roste a nyní představuje skoro 120 procent HDP.

V praxi se ale ukazuje, že to takový problém není. Republikáni sice dokola opakují, že je nutné mít vyrovnanější státní rozpočty, ale i za nich zadlužení brutálně rostlo. Za George Bushe mladšího i za Donalda Trumpa. Ačkoliv ani demokratický prezident Barack Obama s tímto trendem nic neudělal. Na druhé straně americká schopnost dluh financovat je velká. Souvisí to hodně se stále silným postavením jejich ekonomiky ve světě, s možností tisknout nové dolary. V tom je americké postavení výjimečné, kdyby se touto cestou vydala jakákoliv jiná země, tak její měna začne okamžitě klesat.

Silný dolar, o nějž je všude ve světě velký zájem, zůstává pro americkou ekonomiku velkou pomocí. Souvisí to s globální americkou převahou. Jak ta ale dlouho vydrží?

Debatovalo se o tom už před deseti lety, ale zatím to tak pořád funguje. Jestli je to udržitelný model, je věc jiná. Přinejmenším historie ukazuje, že jakýkoliv stát, který řešil hospodářské problémy tím, že tiskl své peníze, na to nakonec doplatil.

Podíl USA na světové ekonomice klesá. Kdysi to byla skoro polovina, nyní jde asi o 20 procent a Čína je už v paritě před Amerikou. To není pro americké elity jasná výzva?

Jenomže americké elity jsou v názoru na to, co dělat, rozpolcené. Část těchto lidí je přesvědčena, že čínskému nebezpečí je nutné čelit agresivnější obchodní politikou, a Trump navrhuje 60procentní clo na veškeré zboží z Číny. Což by asi vyvolalo otevřenou obchodní válku. Bez ohledu na takové nebezpečí jeho poradci tvrdí, že je potřeba obě ekonomiky oddělit, i když to také Ameriku bude něco stát. Hlavně v podobě vyšších cen běžného zboží. A dodávají, že je nutné se připravit i na případný válečný konflikt. Demokratické elity jsou střízlivější, nicméně i ony opouštějí iluze o volném trhu, protože čínská konkurence v důsledku čínské státní pomoci často není férová. Dokud Čína ještě byla hospodářsky slabá, tak to přehlíželi, teď je ale patrné, že v Americe zaspali. Což je vidět například na čínských mobilech či elektroautech, které jsou nejen levnější, ale často také srovnatelné kvalitou. Takže v konkrétních věcech, například v celní ochraně amerického trhu a podpoře některých sektorů průmyslu, se demokraté s republikány docela shodují. Ačkoliv liberální ekonomové z devadesátých let by se nad zmíněnou padesátimiliardovou pomocí americkým výrobcům čipů jistě zhrozili.

Od pádu komunismu v Evropě USA vystupovaly jako světový hegemon. Teď se zdá, že tato výjimečná situace končí. Co bude následovat?

Americká pozice opravdu slábne. Tamní ekonomika sice dál roste, ale asijské ekonomiky rostou rychleji a americký vliv ve světě se v důsledku toho smršťuje. Při pohledu do budoucnosti jsou důležité dvě věci – jak to dopadne na Ukrajině, která čelí ruské agresi, a jak se bude dál vyvíjet situace kolem Gazy.

Můžete to rozvést podrobněji?

Ukrajina, kterou USA vojensky a finančně podporují, je testem americké pozice ve světě i odhodlání ji udržet. Nicméně prezident Vladimir Putin to ví a nechce ustoupit. Pokud jde o Gazu, je nutné vidět, že zatímco veřejné mínění v Česku je hodně proizraelské, tak pro většinu světa to neplatí. Nejen pro ten rozvojový, ale třeba i pro Španělsko. Podpora Izraele jak v Africe, tak v jihovýchodní Asii, a natož na Středním východě či v Turecku, dlouhodobě Ameriku poškodí. Už v minulosti to bylo podobné po invazi USA do Iráku. To, co se kolem Gazy děje nyní, otřásá základy mezinárodního řádu, který se Amerika snaží prosazovat.

Amerických spojenců ve světě nepřibývá, zato je stále více zájemců o členství v bloku BRICS, v němž jsou Moskva, a zejména Peking hlavními hráči. Mohou tomu USA nějak čelit?

Když se na svět podíváme s odstupem, tak bohužel z hlediska geostrategie došlo k tomu, že konflikt na Ukrajině sblížil Rusko s Čínou. Navzdory jejich dřívějším rivalitám. Přispěly k tomu i západní ekonomické sankce a Pekingu to velice vyhovuje, protože Rusko má neuvěřitelné zásoby nerostných surovin. Pokud osa Peking–Moskva bude fungovat, tak ruské suroviny a čínská industriální základna představují alternativní hospodářský blok, který již přitahuje další země. Třeba Írán, což není nijak zanedbatelná věc, protože v něm žije přes 70 milionů lidí. Navíc Čína chytře postupuje v celém rozvojovém světě, protože tam skutečně dokáže postavit přístav, železnici či otevřít důl a zajistit, aby fungovaly. Umí dotáhnout, na rozdíl od Američanů a Evropanů, tyto velké infrastrukturní projekty do konce. Navíc, i když je to smutné, nerozčiluje místní vlády řečmi o lidských právech či svobodných médiích. Což jsou věci, o kterých mnoho autokratických vládců někde v Africe nechce slyšet. Takže ano, USA jsou v rozvojovém světě v obtížné situaci. 

Jak tedy s ohledem na to, co říkáte, bude v příštích letech vypadat americká zahraniční politika?

To hodně závisí na výsledcích voleb. U Donalda Trumpa jsme už viděli, že k ní přistupuje v podstatě transakčně. Má pocit, že je třeba si sednout s dalšími vůdci a udělat s nimi nějaký deal. Sám se považuje za obchodníka a představuje si, že uzavře nějakou dohodu jak s Putinem, tak s izraelským premiérem Netanjahuem. A i s dalšími. V minulosti to nějakým způsobem fungovalo. Problémem ovšem je, že v tom celém není moc místa pro mezinárodní organizace a mezinárodní právo. Kamala Harrisová by do jisté míry pokračovala v Bidenově politice. Ohledně Ruska by jistě zastávala názor, že USA, respektive Ukrajina nesmějí prohrát, už proto, že do podpory Kyjevu vložila velký politický kapitál. Přitom bude dávat bedlivý pozor, aby se situace na Blízkém východě radikálně nezhoršila. Protože si je vědoma, že to, co se tam děje, poškozuje širší zájmy USA jak v tomto regionu, tak po celém světě.