Strach je naší podstatou, evoluce tisíce let zvýhodňovala strašpytle a pesimisty

Přílišná pozornost věnovaná negativním jevům spojená se strachem a stresem podle ekonoma a psychologa Jana Urbana bere čas i energii a brání vidět možnosti a příležitosti. „V neposlední řadě vedou však tyto emoce i k určitým chybám v našem uvažování, například sklonu vidět svět černobíle nebo vnímat souvislosti tam, kde nejsou,“ upozorňuje Urban. Jde o jev, který psychologie označuje za „negativní předpojatost“.

Proč nás špatné zprávy přitahují více než dobré?

Důvodů je více. Někteří lidé jsou škodolibí a rádi vidí, když druzí trpí podobnými problémy jako oni. Někteří se špatnými zprávami naopak inspirují, a to ve snaze dělat určité věci lépe, a bránit tak tomu, aby se něco podobného nestalo i jim. Tím hlavním důvodem však bývá, že naše psychika je takto naprogramována. Je od přírody zaměřena tak, že její pozornost upoutávají spíše nepříznivé události či hrozby.

Jde o sklon, který měl po tisíciletí, především v prehistorických dobách, hluboký smysl: pomáhal přežít. Přežili totiž ti, kteří se dokázali s nejrůznějšími riziky svého okolí lépe vyrovnat, což byli většinou ti, kteří je viděli dříve a ostřeji. Tedy ti, kteří svět vnímali „negativněji“. Náš mozek je navíc naprogramován způsobem, který ekonomie označuje jako „averze vůči ztrátě“. Má‑li na výběr mezi dvěma možnostmi, z nichž prvá přináší možnost většího zisku za cenu vyššího rizika ztráty a druhá nižší zisk spojený s nižším rizikem ztráty, dává přednost situaci druhé.

Je to, jak náš mozek na negativní zprávy reaguje, měřitelné?

Je, a to sledováním reakce mozkových buněk. Ty totiž jsou, jak ukázaly experimenty, vůči negativním informacím citlivější a jejich elektrická aktivita je při vystavení negativním zprávám vyšší. Důsledkem je jev, který psychologie označuje jako „negativní předpojatost“, tedy sklon všímat si – mezi množstvím věcí, které se dějí – především těch méně příznivých, a navíc si je i více pamatovat.

Jak to celé souvisí s evolucí člověka?

Negativní předpojatost je jedním z psychických jevů, které vznikly, protože byly pro lidskou evoluci příznivé. Tato evoluční přednost negativní předpojatosti se však časem vytratila. Náš svět je pochopitelně stále nebezpečný a rizikový, zdaleka však ne tak, jak tomu bylo v dobách,  kdy na lidské tlupy číhalo nebezpečí doslova na každém kroku. Toto nebezpečí, na které bylo třeba silně reagovat, neznamenalo navíc, že přijdeme o část svého příjmu, ale že přijdeme o život. Reagujeme‑li proto dnes na nejrůznější společenská rizika tak, jako by šlo o život, reagujeme neadekvátně. Jev, původně příznivý, se obrací se proti nám.

Jak konkrétně?

Přílišná pozornost věnovaná negativním jevům zvyšuje naše obavy z okolního světa včetně těch, které jsou zcela zbytečné, nebo dokonce fiktivní. Strach a stres, které vytváří, nám berou čas i energii a brání nám přes hrozby vidět kolem sebe i možnosti a příležitosti. Drží nás v naší „komfortní zóně“. V neposlední řadě vedou však tyto emoce i k určitým chybám v našem uvažování, například sklonu vidět svět černobíle nebo vnímat souvislosti tam, kde nejsou.

Platí to jen pro člověka, nebo i pro společnost?

Pro některé lidi to platí více, pro jiné méně, v souhrnu to však platí i pro společnost jako celek. Dokladem je nejen obliba katastrofických filmů, ale především sklon věřit konspiračním teoriím či paranoidním představám politiků zásobujících nás nejrůznějšími hrozbami, které se na nás údajně řítí. Naše myšlení je navíc, jak zjistily nedávné výzkumy, naprogramováno i tak, že upřednostňuje úvahy, které jsou sice nesprávné, ale jsou v souladu s tím, čemu věří většina. I tento jev je totiž součástí evoluce.

Hraje nějakou roli náboženství, zejména při zájmu o katastrofy – například očekávání konce světa a vliv učení o vině a trestu?

Skutečností je, že většina náboženství zahrnuje představy o kataklyzmatu – živelní pohromě či katastrofě, která nevyhnutelně přijde, mimo jiné i v důsledku lidského chování, a která ohrozí osud lidstva, nebo dokonce povede k jeho zániku. Tyto představy, tradované po staletí, jsou nepochybně zakotveny v lidském podvědomí a nejrůznější osoby snažící se naším vědomím manipulovat z nich přímo či nepřímo vycházejí.

Je tedy proti negativní předpojatosti třeba bojovat?

Nepochybně ano. Jde o jednu z forem myšlenkových zkreslení, kterými lidé trpí. Naše mysl nám sice většinou obětavě slouží, občas nás však tak trochu i svádí na scestí. O těchto situacích je dobré vědět, abychom se jich mohli vyvarovat. Pomoci nám při tom mohou tři zásady: snaha hledat na každé negativní události něco pozitivního, omezit své kontakty s „negativními“ lidmi a uvědomit si, že strach mívá velké oči.