Je to skoro třicet let, co legendární Pink Floyd zahráli na Strahově své největší hity jako Time, Money či Hey You. Nějakých 120 tisíc návštěvníků mělo na stadionu k dispozici i stovku mobilních toalet Toi Toi. Tehdy to byla v Česku úplná novinka. Během následujících let zažily toitoiky obrovský rozmach, nyní je však na masových akcích střídají kontejnery s keramickými toaletami na splachování vodou. Šéf společnosti Toi Toi Karel Svoboda ale tvrdí, že chemické buňky pro jednotlivce jsou ekologičtější. „Tu trochu chemie lze podle výrobců biologicky zlikvidovat. Nějakých půl deci látky, pět litrů vody a vydrží to na tři či čtyři stovky potřeb,“ vysvětluje. V kontejnerové toaletě vydá jedno spláchnutí na šest až osm litrů vody, ačkoli spotřebu srazí vakuová technologie splachování, známá z letadel či vlaků. Firmu Toi Toi založil v roce 1983 Němec Harald Müller, ve druhé polovině 90. let se spojila se svým konkurentem Dixi. Působí ve více než 25 zemích. Od roku 2019 ji většinově vlastní britská finanční skupina Apax Partners. Svoboda, který je původní profesí učitel, zakládal v roce 1993 českou odnož Toi Toi, od počátku v ní má pětiprocentní podíl. Vysvětluje také, kde se vlastně vzal název: „toi, toi, toi“, tedy třikrát za sebou, je v němčině obdoba našeho poplivání pro štěstí „tfuj, tfuj“.

Jak se váš byznys za více než třicet let proměnil?

Dříve jsem s nadsázkou odpovídal: V tom se nemůže nic změnit, je to toaleta a u ní funguje zákon volného pádu. Ale v posledních letech se toalety vyvíjejí, mění se jejich design, vnitřní ergonomie. Proměnil se i byznys, máme jinou klientelu. Když jsme před třiceti lety začínali, měli jsme mezi klienty hodně zahraničních filmových štábů. Spokojili se tehdy s chemickým záchodem. Nyní filmové produkce tvoří zlomek klientů. Hvězdy chtějí luxusní karavany se splachovací toaletou.

Toitoiky si většina lidí asi nejvíc spojí s hudebními festivaly a podobnými akcemi. Jak se podílejí na vašich tržbách?

Přitom zhruba 60 procent plyne ze stavebnictví. I když jsme kvůli útlumu výstavby meziročně zaznamenali v tomto segmentu zhruba desetiprocentní propad tržeb. Platí to nejen pro Česko, ale i pro Německo a další země, kde Toi Toi působí. Propad u developerských projektů či rodinné výstavby částečně zachraňují liniové stavby. Zbývajících 40 procent tržeb jsou krátké akce, kam zahrnujeme právě hudební festivaly, sportovní akce či kulturní městské slavnosti. Během covidu jsme přišli na dva roky o všechny festivaly, obrat firmy šel razantně dolů, ale její celková ekonomika se zlepšila. Mobilní kabiny zůstaly na stavbách, na parkovištích. S tím se pojí mnohem jednodušší logistika.

Existuje kromě zmiňovaných ještě nějaký segment, kam se toalety dodávají?

V minulosti jsme například dodávali na velká cvičení zahraničních armád. Dlouhá léta od nás pak vojáci skoro nic nechtěli, ale v posledních dvou letech kvůli válce na Ukrajině armády – nejen česká, ale i zahraniční – mnohem více cvičí. Mobilní toalety jim právě na tato cvičení vozíme, rozmístíme je do vojenských prostorů, například na místa střelby. A když se právě nestřílí, toalety servisujeme.

Cena mobilních toalet spadla na úroveň, kdy si je může dovolit téměř každá firma. Půjčují si je také domácnosti.

V Česku jste největší, ale ne jediní. Jaký máte podíl na trhu?

Pokud jde o chemické záchody, pohybuje se náš podíl kolem 40 procent, ale mívali jsme i 70. Vznikají nové firmy, ale stále jsme jednička. A přestože podíl ztrácíme, náš obrat se zvyšuje. Celkový trh totiž roste. Cena spadla na úroveň, kdy si to může dovolit téměř každá firma, ale i domácnosti. Když si pozvete domů malíře nebo zahradníky a nechcete, aby používali vaše sociální zařízení, postavíte jim chemický záchod. V celkovém rozpočtu třeba na rekonstrukci nebo malování se to ztratí. Jako firma se navíc nesoustředíme pouze na toalety. Už před pětadvaceti lety jsme byli první, kdo začal pronajímat mobilní oplocení. Nyní ho máme 120 kilometrů, půjčujeme ho na stavby nebo festivaly. Takový festival Let It Roll potřebuje dvacet kilometrů plotů. Festivalům půjčujeme i mobilní bariéry či ploty k nasměrování lidí. A také systémy na ochranu povrchů, aby se nepošlapal trávník a lidé nestáli v bahně.

Splachování jako v letadle má budoucnost

Ředitel festivalu Rock for People Michal Thomes nedávno Ekonomu řekl, že návštěvníci očekávají komfortnější zázemí. Co to znamená pro vás?

Je pravda, že pořadatelé chtějí dát fanouškům větší komfort. Například Let It Roll v Milovicích si brával 400 chemických toalet. Dnes jich bere jen necelých třicet, a to jen pro dělníky, kteří tam před akcí montují ploty. Jinak se vše odehrává v kontejnerech, kde jsou splachovací toalety. Dodáváme tam třicítku kontejnerů po 14 toaletách. Poměr mobilních kabin a kontejnerů se mění i na jiných akcích. Na zmiňovaném Rock for People mají třeba dvě stovky chemických toalet. A vedle toho ještě kontejnery v kempech, které jsou placené. Ačkoliv je to pro návštěvníka vyšší standard, paradoxně je to však méně udržitelné.

Na festivalech je největší problém se sprejováním a s popisováním. Kabiny umýváme ředidly, ale plast ztrácí své vlastnosti.

Proč?

Z pohledu ekologie je nejlepší chemický záchod. Tu trochu chemie lze podle výrobců biologicky zlikvidovat. Nějakých půl deci látky, pět litrů vody a vydrží to na tři či čtyři stovky potřeb. Proti tomu v kontejnerové toaletě představuje jedno spláchnutí šest až osm litrů vody, umytí rukou další dva litry.

Jak to vychází finančně?

Pro provozovatele akcí mohou být kontejnery, tedy vyšší standard, možná nakonec levnější. Hlavně díky tomu, že voda v Česku stojí stále poměrně málo peněz. Kabinu s chemickým záchodem musíme na festivalech třikrát až čtyřikrát denně odsát, to není zadarmo. Nejvyšším standardem jsou podtlakové toalety John Privy, u nich lze opravdu mluvit o udržitelnosti. Fungují na stejném principu jako toalety v letadle. Jedno spláchnutí spotřebuje 0,8 litru vody. To by mohla být budoucnost. Kombinuje to vysoký standard s nízkou spotřebou vody. Celý set John Privy alternuje zhruba šest WC kontejnerů, které musí být na festivalech většinou ještě usazeny na fekálních tancích, protože tam není kanalizace. Tyto nádrže je třeba pravidelně vyvážet. John Privy je zhruba o 30 procent dražší než kontejnery, především kvůli nutné přítomnosti trvalé obsluhy a úklidové firmy.

Co lze ještě s ohledem na ekologii udělat?

Budeme mít nový toaletní papír, který se vyrábí z tetrapaku. Je to stoprocentní přírodní celulóza, ve srovnání s běžným je pevnější a ekologičtější, rozkládá se v tekutině, z toalety se vysává rychleji a pro čističku je to menší záběr. Jinak se totiž recyklované papíry dělají z tiskovin, na vybělení je potřeba chemie, někdy i chlór, ekologická zátěž je velká. Ekologičtější papír je výrazně dražší než ten obyčejný. Testujeme i nové rozložitelné ubrousky. Pro nás revoluční věc, protože ubrousky nejvíce ucpávají toalety. Jsou však dvakrát dražší než ty, které aktuálně používáme.

Američtí vojáci při dálkových letech vykonávali potřebu do železného sudu. Potom přidali nádrž a z ní vznikla mobilní toaleta.

Zmiňoval jste, že se mění ergonomie kabin. Co konkrétně si pod tím představit?

Na první pohled to může vypadat jako drobnost, ale pro klienty je používání kabinky příjemnější, zvyšuje to jejich komfort. Měnilo se například umístění pisoáru v toaletě. Když si dříve v kabince někdo sedl na mísu, měl pisoár velmi blízko. Nebo umyvadla byla dříve velmi malá, člověk si umyl jen zápěstí. Teď máme oválné umyvadlo, kde si umyjete ruku až po předloktí. A pokud jde o udržitelnost, tlačí se na množství použitého materiálu, aby kabina byla lehčí. Máme i toalety z poloviny vyrobené z recyklovaného materiálu, konkrétně ze starých rybářských sítí.

Jaká je životnost toalet, kolik toho vydrží?

Je to hodně individuální. Máme toalety, které jsme koupili před 30 lety, a dodnes fungují. Pokud třeba stojí na parkovišti pro obsluhu, nikdo je neničí, vydrží dlouho. Naopak máme kabiny zničené a znečištěné po jedné sezoně, musíme v nich vyměnit pisoár či nádrž. Totéž platí pro ploty. Stále máme ještě ploty z konce 90. let, byly tehdy mnohem silnější a robustnější. Tehdy kus plotu vážil 25 kilogramů, nyní polovinu. Na festivalech je u toalet či kontejnerů největší problém se sprejováním a s popisováním. Kontejnery se musí znovu lakovat, kabiny umýváme různými ředidly, ale plast ztrácí své vlastnosti. Také se stávalo, že návštěvníci motocyklové Velké ceny v Brně dávali do kabin dělobuchy. Nebyl ročník, kdy bychom nepřišli v přilehlých kempech tímto způsobem o pár toalet. Rozpadla se celá včetně obsahu.

Po skončení festivalu jsme najednou nepotřební

Jak funguje u kabin logistika na festivalech?

Větší akce jako Rock for People nebo Let It Roll se připravují třeba měsíc dopředu. Běžné festivaly, kde je třeba stovka kabin a dva kilometry oplocení, převezmou plochu třeba v pondělí a nejraději by, aby vše bylo co nejrychleji postavené. Speciálně u festivalů je to náročné, jsou to jednorázové akce, kde je ve velmi krátké době obrovská koncentrace práce a je třeba navozit obrovské množství materiálu na jedno místo. Často si najímáme nějakou techniku navíc, protože naše auta obsluhují stavební firmy, kde je byznys pravidelnější. Pak propukne festival, většinou ve středu nebo ve čtvrtek, o toalety se pravidelně staráme. V neděli akce skončí a v tu chvíli jsme pro organizátora nepotřební a chce, abychom to co nejrychleji složili a odjeli.

Karel Svoboda (58)

Na Vysoké škole ekonomické v Praze vystudoval učitelství cizích jazyků pro střední školy. Poté tři roky učil na Obchodní akademii Dr. Edvarda Beneše ve Slaném. V roce 1993 založil českou odnož německého poskytovatele mobilních toalet Toi Toi a od té doby ji z pozice jednatele řídí. Ve firmě má pětiprocentní podíl.

Karel Svoboda, jednatel společnosti Toi Toi
Foto: Honza Mudra

Kam všechno odvážíte?

Ploty můžeme převézt, pokud je nějaká akce poblíž. Toalety i toaletní kontejnery odvezeme na některou z našich poboček – včetně centrály ve Slaném jich je celkem osm. Vše vyčistíme a vydezinfikujeme, protože na festivalech dostávají opravdu zabrat. Na místě bychom je nedokázali ošetřit důkladně. Až pak mohou na další akci. Fekálie odvážíme výhradně do čistíren odpadních vod. Mnohde nás nepotřebují, mají dost své práce, jasný přítok. Nemusí hledat další zákazníky, proto nejsme schopni domlouvat cenu. Dají podmínky a ber, nebo nech být. Někde platíme šest stovek za kubík fekálního odpadu, jinde 1500 korun. S obtížemi to přenášíme na zákazníky, těžko se jim vysvětluje, že někde chceme za kabinku tisícovku a jinde dvě.

Jak se dá odhadnout počet toalet, které jsou na nějakou akci potřeba?

Existují na to hygienické normy. Máme na webu kalkulačku, kam zadáte počet lidí a délku akce. Doporučí, kolik toalet potřebujete. Ale pochopitelně je třeba brát v úvahu charakter akce. Na pivních slavnostech by mělo být toalet víc než na divadelním představení pod širým nebem.

Kde se mobilní kabiny a kontejnery vyrábějí?

Toi Toi má už asi 25 let hlavní továrnu v obci Gerstungen na západě německé spolkové země Durynsko. Vyrábějí se i v Itálii. Jinak jsou výrobci hlavně ve Spojených státech, odkud náš byznys přišel. Říká se, že když se američtí vojáci přepravovali dálkovými lety, vykonávali potřebu do železného sudu. Potom přidali nádrž a z ní se vyvinula mobilní toaleta.

Studentům jsem neměl co předat

Původní profesí jste učitel. Proč jste se do byznysu kolem přenosných toalet před třiceti lety pustil?

V květnu 1989 jsem dostudoval, v září jsem šel na vojnu a v listopadu byla sametová revoluce. Po návratu z vojny jsem v září následujícího roku nastoupil jako učitel ekonomiky a účetnictví na obchodní akademii u nás ve Slaném. Ale už od začátku jsem cítil, že dětem nemám co předat. Ve třetím roce mi pak pan ředitel přidělil navíc výpočetní techniku. Jenže já jsem byl se svými znalostmi probírané látky asi tak dvě lekce před žáky. Byli tam žáci, kteří měli doma počítač a věděli toho mnohem víc než já. Mohli by klidně učit místo mě. Už jsem ale tehdy byl v kontaktu s Němci.

Jak jste se s budoucími partnery potkal?

Seděl jsem jako zničený pedagog v Jihomoravské vinárně ve Slaném a potkal jsem dávného kamaráda, který už tehdy obchodoval s obalovým materiálem, což dělá dodnes. Jezdil za byznysem do Německa a tam se seznámil s člověkem, který dělal v Toi Toi. Mluvili o tom, že chtějí nějak expandovat do Česka. Já jsem pak odjel do Německa, pracoval jsem v hospodě a ve skladu a s tím člověkem jsem se sešel. Dva roky jsme se jako namlouvali a v listopadu 1993 jsme založili firmu v Česku. Měli jsme obrovskou podporu, majitel dal vstupní kapitál 1,7 milionu korun, to tehdy nebylo obvyklé, vznikala eseróčka se stotisícovým obchodním jměním. První auto a sto kabin nám dali zadarmo, ale od té doby jsme tady v Česku nepotřebovali žádnou finanční pomoc, byli jsme soběstační.

Učitelé, obzvlášť u ekonomických předmětů, by měli nejprve nastoupit na praxi v podniku. Poznají, jak to v realitě funguje.

Vraťme se ještě na chvíli k tomu učení. Proč to nešlo?

Není dobře, aby někdo po vysoké škole šel rovnou učit, obzvlášť u ekonomických předmětů. Ideálně by měl nastoupit do praxe v nějakém podniku, aby viděl, jak to v realitě funguje. Ne že má všechno jen naučené z učebnic. Můj tatínek na obchodní akademii učil a myslel si, že po něm převezmu učitelskou štafetu. Ale on, než se postavil za katedru, pracoval řadu let ve fabrikách, i během druhé světové války, mohl uvádět příklady z praxe.

Jak reagoval, když jste mu řekl, že s učením končíte?

Nebylo mu z toho moc dobře. Středoškolský profesor a bude půjčovat záchody. A to jsem navíc v prvních letech sám jezdil i s „hovnocucem“ a toalety čistil. Ale asi se s tím srovnal. Půjčil mi 70 tisíc korun na počáteční vklad do firmy, půjčil mi favorita a jel se mnou vyzvednout první tři kabiny. Museli jsme tehdy získat atest hlavního hygienika, aby povolil používání mobilních záchodů na českém trhu.

Vzpomenete si ještě, komu jste první mobilní toalety půjčili?

Ty tři kabiny si půjčila stavební firma Čermák a Hrachovec. Jedna byla na Pražském hradě, další v Braníku a v Modřanech. Rozvezli jsme jim je. Po nějaké době volá stavbyvedoucí a říká – já tu čtu, že každý týden přijede fekální vozidlo a vysaje to. Ale my jsme ho neměli. Takže jsem si objednal „hovnocuc“ v Praze, přijel svým Peugeotem 205, toalety jsem vymyl, nalil do nich chemii a čekal, až zavolá, že má zase plné záchody. Jednu kabinku naštěstí někdo ukradl, druhou rozbořil ožrala a tu třetí nám firma vrátila, ať si ji necháme, dokud to nebude spolehlivé. Nicméně je s námi dodnes. V srpnu 1993 jsme dostali první fekální vůz a 20 kabin. To jsme si řekli: už jsme opravdová firma. O rok později, 7. září 1994, jsme s manželkou stáli na Strahově, byl koncert Pink Floyd, hodně pršelo a my jsme tam měli stovku toalet. Dnes jich máme 13,5 tisíce.

Nevadilo vám, že jste ze začátku dělal všechno sám?

Nejen já, ale celá rodina. Manželka dala výpověď v jedné americké firmě, která sídlila na Václavském náměstí. Seděla v kamrlíku a obvolávala možné klienty, já jsem objížděl Česko a nabízel jsem mobilní toalety osobně. Pomáhal nám i tchán, který měl normálně svou práci. Jednou týdně si po obědě sednul do auta, objel těch pár toalet, co jsme měli po Praze, a večer byl zpátky ve Slaném. Postupně jsme začali nabírat první zaměstnance a velká část z těch, co k nám tehdy před třiceti lety nastoupili, u nás pracuje dodnes. A toho si vážím. Jinak je ale dnes, stejně jako v jiných firmách, velmi těžké sehnat zaměstnance. Máme jich nyní zhruba 170, z toho polovina je ve Slaném. Je to i tím, že hlavní byznys se odehrává v Praze a ve středních Čechách.

Související