Avatar, slavný sci‑fi film kanadsko‑amerického režiséra Jamese Camerona, se odehrává na životem oplývajícím měsíci obíhajícím planetu – plynového obra – u největší hvězdy ze soustavy Alfa Centauri. Režisér si tento svět při psaní scénáře před více než čtvrt stoletím vysnil, astronomové začínající tehdy pátrat po exoplanetách nic takového neznali.
Astronomická pozorování z roku 2022 kupodivu naznačují, že si Cameron až tolik nevymýšlel. Kolem zmíněné hvězdy, která je od nás vzdálená přes čtyři světelné roky, zřejmě opravdu krouží exoplaneta o něco menší než náš Saturn. Takže tam nelze vyloučit ani obyvatelný měsíc srovnatelný se Zemí. To vše teď ještě musí ověřit přesnější výzkumy, do nichž by se již letos měl zapojit americký vesmírný teleskop Jamese Webba.
Domovy pro mimozemšťany
Za třicet let pátrání po planetách u jiných sluncí se již podařilo objevit tisíce exotických světů. V prvních letech astronomové detekovali jen obří tělesa, podobná našemu Jupiteru, protože ta šlo odhalit snadněji.
Se zdokonalením pozorovací techniky a po vyslání teleskopů do vesmíru se daří odhalovat také planety zemské velikosti, ačkoliv zatím jen v těsné blízkosti malých a vysoce eruptivních hvězd, takzvaných červených trpaslíků (jsou dvakrát až desetkrát lehčí než Slunce). Zdá se sice, že většina z těchto planet je buď zmrzlá, nebo naopak rozžhavená na stovky stupňů, přesto vědci znají i takové, které by, alespoň teoreticky, hostit život mohly.
Dokonce nejbližší hvězda Proxima Centauri, která také patří do soustavy Alfa Centauri tvořené třemi slunci, je doprovázena kamennou planetou. V porovnání se Zemí je nepatrně těžší, podstatně chladnější a hlavně je vystavena silnější radiaci, která v blízkosti většiny červených trpaslíků bývá běžná. Přesto si na ní podle analýz optimisticky naladěných astrobiologů lze představit odolné mikroorganismy.
Na rýsovacích prknech existují projekty automatických průzkumníků vybavených umělou inteligencí.
Několik planet u červených trpaslíků má o něco příznivější parametry. Například ta, která krouží kolem hvězdy Ross 128, nebo dvojice jiných u takzvané Teegardenovy hvězdy. Z nich je každá podobně velká jako Země, jedna o něco teplejší, druhá mírně chladnější. Vědci se nyní na konferencích dohadují, zda záření z blízké hvězdy neodvanulo atmosféru a ponechalo na povrchu vodu. Vše totiž závisí na tom, zda si tyto planety dokážou kolem sebe vytvořit dostatečně silné magnetické pole, které by je před radiací ochránilo. K tomu je zapotřebí, aby měly pod svým povrchem rozžhavené železné jádro a aby dostatečně rychle rotovaly, což astronomové prozatím zjistit nedovedou.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později