Ani prosperita nenaučila Čechy milovat Evropskou unii

Dvacet let po vstupu Česka do Evropské unie je evidentní, že spolu s členstvím přišel výrazný ekonomický růst a vzestup životní úrovně. Podle dat Světové banky HDP na hlavu mezi lety 2004 a 2022 narostl o téměř 44 procent. Navzdory tomu Češi pro unii nehoří a počet těch, kteří s ní nejsou spokojeni, nyní mírně převyšuje množství spokojených. Roli v tom hraje domácí nechuť k zapojení do nadnárodních celků. Český euroskepticismus ale souvisí také s tím, že posledních pět let už ekonomicky tak úspěšných nebylo, což zdůraznila zejména vysoká inflace. Současně se ukázala úzká místa, zejména unijní závislost na levné energii, která najednou není k dispozici.

Jak Česko, tak Brusel proto čekají reformy, jejichž rozsah a výsledek zůstává nejistý. Zřejmé naopak je, že pokud se nezdaří, přemění se starý kontinent, v jehož srdci Praha leží, ve skanzen. Reformy se navíc budou uskutečňovat v politicky složité situaci, protože téměř ve všech unijních zemích sílí nacionalismus a populismus.

Prosperita nestačí

Od vstupu do Evropské unie podle analýzy České spořitelny vzrostl tuzemský reálný HDP v přepočtu na obyvatele z 480 tisíc korun v roce 2004 na 675 tisíc korun v roce 2023. „Pokud by Česko součástí unie nebylo, dařilo by se nám ekonomicky hůře. HDP na hlavu za loňský rok by byl o pětinu, o 130 tisíc korun, nižší a spotřeba domácností by klesla o třetinu,“ hodnotí přínos členství ekonom České spořitelny Petr Zahradník.

Podstatně větší přínos členství v unii připisuje analytik UniCredit Bank Pavel Sobíšek. „Nebýt členství v EU, bylo by dnes Česko v lepším případě v pozici Srbska a v horším případě Běloruska. Obě uvedené země dosahují zhruba třetinového ekonomického výkonu na obyvatele ve srovnání s Českem,“ říká.

Existují ovšem pohledy, které unijní přínos relativizují. „Rostli bychom stejně rychle. Jsme uprostřed EU a kapitál, i kdybychom nebyli její součástí, by tuto mezeru vyplnil a jistě by si dohodl podmínky pro své investice, které by pro něj byly výhodné. Představa, že by nás ostatní země obcházely, je proto svým způsobem absurdní. Nikdy se nestalo, že by region v takovém centrálním postavení, jako má Česko, zůstal stranou,“ míní například Jaroslav Ungerman, dlouholetý šéfekonom odborů a někdejší poradce Andreje Babiše.

Od vstupu do Evropské unie v roce 2004 vrostl reálný HDP na jednoho obyvatele téměř o 44 procent.

Analytik Daniel Šitera z Ústavu mezinárodních vztahů zase připomíná, že jiné postkomunistické země rostly rychleji. Příkladem je sousední Polsko, které se téměř dotáhlo na českou úroveň. Vysvětlením je podle něj lepší využití jak peněz z evropských fondů, tak i evropských pravidel pro veřejnou podporu tamních firem.

Hlavním unijním hospodářským přínosem je podle Zahradníka „efekt jednotného trhu“. Ten – oproti situaci, kdy by Česko z výhod volného pohybu zboží, osob, služeb i kapitálu vůbec nečerpalo – znamená roční zvýšení HDP o jeden bilion korun. Podstatný je snazší vývoz zboží, což je důležité s ohledem na vysoký podíl průmyslu na domácí ekonomice.

Snadnější přístup na unijní trhy, kam jde téměř 80 procent vývozu (ve výši 3,6 bilionu korun v roce 2023), oceňují rovněž české firmy. „Evropskou unii vnímají především jako místo, které jim zajišťuje bezpečí, prosperitu, jednotný a férový přístup,“ zdůrazňuje Jan Rafaj, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Vedle přístupu na více než půlmiliardový trh mají význam dotace. Po odečtení českých příspěvků jde v čisté podobě každoročně přibližně o 50 až 70 miliard korun. „Od roku 2004 jsme z evropských peněz získali přes jeden bilion korun. Dvě třetiny byly využity na kohezní politiku, tedy na rozvoj regionů. Přibližně čtvrtina na realizaci společné zemědělské politiky a zbytek tvoří prostředky na centrálně řízené projekty, například program pro vědu a inovace Horizont,“ připomíná Zahradník.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Navíc členství v EU přispělo k přílivu zahraničního kapitálu. Ten ovšem, třeba v podobě německého vstupu do mladoboleslavské Škodovky a prodeje českých bank do zahraničních rukou, začal již před rokem 2004. Přinesl moderní technologie a know‑how. Přímé investice ke konci roku 2022 podle dat ČNB představovaly 4,6 bilionu korun, přičemž dvě pětiny z nich zajistily reinvestice v Česku dosažených zisků. Naproti tomu odliv dividend v letech 2004 až 2022 dosáhl celkové výše 4,1 bilionu korun. Kabinet premiéra Bohuslava Sobotky se už v roce 2017 zaobíral plány, jak jej omezit, zůstaly však jen na papíře.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

Peníze vše nezměří

Hodnocení dvaceti let v EU ale není jen o růstu a investicích. Vstup přispěl ke snížení nezaměstnanosti, která je dnes spolu s Polskem a Maltou v unii nejnižší. Nebo se zdvojnásobil počet Čechů, kteří v EU žijí a pracují. Takových je nyní 151 tisíc a dalších 56 tisíc tam za výdělkem pravidelně dojíždí. To částečně souvisí se snadným cestováním bez hraničních kontrol uvnitř schengenského prostoru. Jiným důsledkem je rozvoj turistického ruchu, který v Česku zajišťuje téměř tři procenta HDP a živí kolem čtvrt milionů lidí. Praha je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy – hned po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římě.

Mění se i západní Evropa. Zažívá krizi hospodářskou, migrační a bezpečnostní. Lidé na sobě pocítili i prohlubování sociálních nerovností.

Za dvacet let se téměř na polovinu snížila míra chudoby, která ohrožuje nikoliv dřívějších 20, ale jen jedenáct procent populace. Přispělo k tomu čerpání evropských fondů, zejména na zajišťování práce v sociálně vyloučených lokalitách a pro osoby se zdravotním postižením. Při vzdělávání má zase velký význam evropský program Erasmus, který ke studiu a stážím v zahraničí zatím využilo 411 tisíc českých studentů. Průzkumy dokládají, že jeho absolventi získávají větší sebedůvěru, lépe se uplatňují na trhu práce a mají vyšší platové ohodnocení. K tomu jde i o další obtížně měřitelné hodnoty spojené s bezpečností a ochranou lidských práv. Například skutečnost, že unie – jak připomíná historik Zdeněk Nebřenský – během své existence nejdříve pomohla stabilizovat demokratické uspořádání v západní Evropě a po svém rozšíření rovněž v zemích střední a jihovýchodní Evropy.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Příliš vlažní Češi

Ačkoliv Češi co do životní úrovně předehnali Řeky, Portugalce a Španěly, zůstává jejich postoj k EU vlažný, dokonce patří k největším euroskeptikům. Nic na tom nemění ani to, že podle loňského průzkumu Eurobarometru téměř 70 procent z nich uznává, že členství přináší ekonomické výhody.

Podle sociologa a zakladatele výzkumné agentury STEM Jana Hartla jde o kombinaci vystřízlivění z přehnaných očekávání, domácích i bruselských chyb a vlivu odpůrců integrace mezi českými politiky. Mezi ty hlavní patří exprezident Václav Klaus, který tvrdí, že unie potřebuje reformy podobné těm, kterými po pádu komunismu před 35 lety prošlo Československo. Rovněž podnikatelé, ačkoliv oceňují otevřené hranice, mobilitu a volný pohyb, kritizují rostoucí direktivnost a byrokracii. Podle průzkumu Svazu průmyslu a dopravy ČR právě regulace jdoucí z Bruselu považuje za negativum vstupu do unie 66 procent dotázaných firem.

O tom, že česká společnost nikdy unii nepřijala zcela za svou, svědčí přetrvávající nízká účast při volbách do Evrop­ského parlamentu. Ta patří k nejnižším na kontinentě a během dvaceti let členství se pohybovala od 18 do 28 procent. „Evropská unie v očích české veřejnosti představovala v devadesátých letech žádoucí, byť dosti vzdálený cíl, který symbolicky stvrzoval naši cestu na svobodný Západ, který s sebou přinášel i cestu zvyšování životní úrovně a ekonomické prosperity. Vedle toho tu byla i očekávání nepřímá, jako je postupné zlepšování životního prostředí, obnovení západních hodnot, upevnění práva a pořádku. Nebo zdokonalení státní správy a zlepšení činnosti úřadů, větší finanční pomoc regionům a zlepšení politické kultury,“ říká sociolog Jan Hartl.

Dvacetiletá praxe podle něj pro mnohé lidi znamenala bolestivé vystřízlivění. K tomu se proměňovala samotná západní Evropa. „Zažívá dopady terorismu, krizi hospodářskou, migrační, epidemickou, energetickou i bezpečnostní. Lidé také sami na sobě pocítili prohlubování sociálních nerovností a oslabení sociálních jistot,“ vysvětluje Hartl. Podle historika Michala Stehlíka má vliv i dávnější historie. „Může to souviset se českou nedůvěrou ke všemu, co přichází zvenku. To je historická zkušenost a snad je to spojeno s tím, že jsme tu vždy byli fyzicky sevřeni pohraničními horami,“ říká (více viz rozhovor na str. 14).

Chudí Evropu nemusí

Domácí populace v pohledu na EU není jednotná. Agentura STEM vytvořila pro Český rozhlas typologii, která rozlišuje šest názorových skupin. Na opačných pólech stojí euronadšenci a skalní odpůrci: jsou zhruba stejně početní a dohromady tvoří necelou pětinu obyvatelstva. Čtvrtinu populace tvoří odpůrci. Tři podskupiny – příznivci, vlažní příznivci a nejistí – utvářejí úhrnem přes polovinu obyvatelstva. „Pokud bychom se zamýšleli, jak dál, je tu právě tato většina, která je připravena naslouchat a nespokojit se se zavedenými stereotypy, které ve vztahu k EU zatím u nás převažují,“ říká Hartll.

Nedůvěra k unii převažuje mezi lidmi s nižšími příjmy a v posledních letech ji zesílil pokles životní úrovně spojený s vysokou inflací. Navíc má zřetelný regionální rozměr. „Celkově se Česko přibližuje k průměrné životní úrovni EU, nicméně některé regiony se tomu spíše vzdalují. Konkrétně v Karlovarském a Ústeckém kraji životní úroveň rostla pomaleji než jinde u nás a i oproti evropskému průměru,“ připomíná hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. Vítězem je Praha, která je výší HDP na hlavu na 210 procentech unijního průměru.

Nerovnoměrný rozvoj je ovšem všeobecným problémem, protože i v EU prosperují hlavně velké aglomerace, například kolem Paříže, Amsterdamu, Mnichova či Porýní. Zatímco okrajové regiony, včetně řady oblastí ve Francii a zejména v Itálii, stagnují. Což je podle politologů jedním z důvodů vzestupu populismu a euroskepticismu.

Bolestivé chyby

Důvěra české veřejnosti v unii mezi lety 2004 a dneškem klesla ze 65 na 45 procent, přičemž po celou dobu výrazně kolísá. Nejvyšší byla ihned po vstupu a také těsně před začátkem světové finanční krize, znovu za ekonomického růstu těsně před covidem. Nejvíce naopak klesla za hospodářské stagnace kolem roku 2012 a za migrační krize v roce 2015 a 2016. Tehdy se – jak ukazují data agentury STEM – ve prospěch unie vyslovila jen třetina dotázaných.

To vyvolává otázku, zda EU, přinejmenším v očích domácích voličů, není jen projekt pro dobré počasí, který neumí čelit potížím. „Velká finanční krize z roku 2009 a dluhová krize z roku 2012 přitom prokázaly životaschopnost EU,“ namítá ekonom Pavel Sobíšek. Nicméně nápor covidu, energetická drahota způsobená do značné míry rychlým nástupem Green Dealu nebo dopady hospodářské války s Ruskem po jeho vpádu na Ukrajinu unijní ekonomiku výrazně zpomalily.

Důležitý je i výhled a Evropská unie, podle prognózy americké investiční banky Goldman Sachs, poroste letos pomaleji než jiné části světa. Jen o 0,7 procenta, zatímco USA a Rusko o 2,2 procenta, Čína o 4,6 procenta, a Indie dokonce o 7,1 procenta. Přičemž tyto trendy mají vydržet až do konce desetiletí.

Když se však mluví o reformách, které by ekonomiku měly nastartovat, má Evropská komise na mysli hlavně urychlení zelené transformace. Náklady na ni do roku 2030 se odhadují na 390 miliard eur dodatečných investic. Domácí byznys má ale pochyby. „Naše firmy si nutnost dekarbonizace uvědomují, ale žádají, ať to proboha uděláme pragmaticky, racionálně, sociálně a ekonomicky únosně, jako to dělají Spojené státy,“ říká například místopředseda Svazu průmyslu Radek Špicar.

Do nižšího evropského růstu se nepropisují jen důsledky boje s klimatickou změnou. Daniel Šitera z Ústavu mezinárodních vztahů tvrdí, že problém EU a zvláště Německa – na které je do značné míry navázána rovněž ekonomika česká – je dán i hospodářskými chybami. V minulosti se sázelo příliš jednostranně na globalizaci namísto stejně důležitých investic do vnitřních kapacit, infrastruktury nebo rozvoje digitálních, ale i zelených sektorů ekonomiky. Sporné podle něj bylo také upřednostnění rozpočtových úspor před strategickými investicemi. „Výsledkem je neschopnost Německa a EU jako celku čelit důsledkům ruské války proti Ukrajině nebo průmyslovým politikám a konkurenci firem ze Spojených států a Číny,“ říká Daniel Šitera.

V Česku navíc potíže ukončily předchozí dohánění vyspělých zemí: před covidem jsme se dotáhli ze 79 procent v roce 2004 na 93 procent unijní úrovně, nyní jsme jen na 91 procentech. Současně tak stále zůstáváme na třech čtvrtinách úrovně sousedního Německa, s nímž se srovnáváme nejvíce.

Vyhlídky nekazí jen pokulhávající ekonomika. Celá unie včetně Česka čelí nízké porodnosti a zatím nevymírá pouze díky přílivu migrantů, kteří však mění její tradiční tvář. Nesouhlas s multikulturní perspektivou ovlivňuje politiku také tam, kde uprchlíci z rozvojového světa zatím prakticky nejsou. Již loni, kdy v Česku zakotvily statisíce běženců z Ukrajiny a současně se v Bruselu podepsal migrační pakt, který stojí na přerozdělování cizinců z Afriky a Asie, narostly obavy domácí veřejnosti z uprchlíků. Ty má podle posledního šetření Centra pro výzkum veřejného mínění 57 procent obyvatel, což se blíží situaci za migrační krize.

Výsledkem chyb je neschopnost čelit důsledkům ruské války na Ukrajině a průmyslovým politikám a konkurenci firem z USA a Číny.

Strach z rostoucího počtu příchozích, zejména z muslimských zemí, se ve většině západoevropských zemí přetavil do populismu většinou pravicového. Ten je na vzestupu nejen v bývalých koloniálních mocnostech, zejména ve Francii, ale rovněž ve Skandinávii a Německu či Itálii. To podle historika Stehlíka může vést k tomu, že nacionalisté v budoucnu ovládnou Evropskou unii a přetvoří si ji podle svých představ. Jinou možností je, že mainstreamové strany v obavě, že přijdou o voliče, vůči uprchlíkům podstatně přitvrdí.

Zda ve věci dalšího posílení nacionalismu a populismu jde o plané hrozby, nebo o novou realitu, ukážou začátkem června volby do Evropského parlamentu.