V oblasti digitalizace zdravotnictví v České republice lze identifikovat jak pozitivní kroky, tak i významné výzvy a slabá místa. Za posledních deset let země učinila pokroky zejména v reakci na technologický pokrok a také na covidové období, kdy se i část zdravotní péče přesunula do online světa. Avšak celkově Česko zaostává za očekáváními a potenciálem, který digitalizace nabízí.
I přes legislativní pokroky, jako je schválení zákona o elektronizaci zdravotnictví, a postupné zavádění mezinárodních standardů pro zdravotnické informační systémy, se Česko potýká s nedostatečnou připraveností, ne vždy zcela koncepčním řízením a významnými bezpečnostními riziky.
Na pomezí digitalizace a obecného technologického pokroku je pak zabezpečení, které se stalo středem pozornosti po řadě kybernetických útoků na zdravotnická zařízení. Útoky odhalily nedostatky v ochraně dat a potřebu většího důrazu na segmentaci sítí a aktualizaci systémů. Tlak na zvýšení kybernetické bezpečnosti je nyní vyvolán také směrnicí NIS2, které letos uplyne lhůta pro transpozici do našeho právního řádu.
Legislativní nejasnosti, jako je absence pravidel pro posouzení a úhradu digitálních zdravotních služeb, představují další bariéru pro digitalizaci. Tento nedostatek konzervuje stávající systém a brání v širším přijímání a implementaci inovací.
Když se podíváme na studie věnující se možné podpoře digitalizace, pak je často skloňováno Dánsko. Za vzor je dávána dánská organizace MedCom, která koordinuje digitalizační úsilí a spojuje veřejný a soukromý sektor. Pokud by se v České republice povedla ustanovit podobná instituce, mohla by značně přispět k efektivnější implementaci digitálních technologií a strategií ve zdejším zdravotnictví. Pomoci by mohla zejména koordinací legislativních postupů, vzdělávání a poskytováním sjednocujících standardů.
Bez ohledu na nedostatky se však dá říci, že digitalizace českého zdravotnictví postupuje. A i když se zdá, že krůčky, kterými jdeme kupředu, jsou malé a často ne zcela koordinované, přesto kupředu jdeme.