Ve světě s globálním trhem kapitálu a sdíleným ekonomickým pokrokem mnohé teorie ekonomického růstu předpokládají, že chudší země se budou ekonomicky postupně přibližovat těm bohatým. Jak nedávno upozornil na svém facebookovém profilu ekonom Jaroslav Borovička, často se tak skutečně děje, zároveň ale existuje řada zemí, jejichž hospodářský růst ustrne, a ony se tak těm bohatším dívají na záda ze stále stejné dálky.

Příkladem budiž ukazatel HDP na obyvatele v zemích na jihu a východě Evropské unie. Jak Borovička poznamenává, ať již státy poměřujeme v paritě kupní síly nebo nominálně v eurech, země jižního křídla EU nejsou Německu, ekonomickému tahounovi Evropy, o nic blíže než před dvaceti lety. Státy východního křídla se sice za poslední tři dekády Německu přiblížily, jeho náskok ale stahovaly především ještě před svým vstupem do EU. Konkrétně v případě Česka spadají tři čtvrtiny konvergenčního úsilí do období před finanční krizí v roce 2008. Pak se hospodářský růst východu EU zpomalil.

Tento jev se označuje jako past zemí středních příjmů. Dostávají se do ní státy, které sázely na levnou pracovní sílu v očekávání, že si je zahraniční firmy právě z tohoto důvodu vyberou pro své investice. V okamžiku, kdy mzdy narostou, konkurenční výhoda levné práce ale vymizí. Přesně proto zaznívá v posledních letech z ekonomických a byznysových kruhů tak hlasité volání po změně nastavení české ekonomiky směrem k produkci s vyšší přidanou hodnotou. Jestliže skutečně chceme, aby bylo Česko zemí budoucnosti, potřebujeme vládu, která reformními kroky co nejrychleji vytvoří rámec, v němž taková změna bude možná. To ale nestačí. Jak říká Borovička, potřebujeme také širší společenskou shodu, že tahle ambiciózní a náročná cesta je v zájmu všech. Trochu se bojím, že Česku se nedostává ani jednoho.

Přeji pěkné čtení.

Související