Proslavila se hlavně v Číně, kde navrhla město pro milion lidí, nádraží pro rychlovlaky, knihovny, koncertní sály a řadu dalších staveb včetně 25 mrakodrapů. Během kariéry v cizině se původem česká architektka a urbanistka Eva Le Peutrec musela vypořádat s kulturními rozdíly. „Západní civilizace rády dávají určitým situacím nálepky,“ říká. Číňané naopak dění nijak nehodnotí, skrývají emoce a o ceně zakázky licitují, až když obchodního partnera znají několik měsíců.
Jaké vlastnosti a schopnosti vám pomohly uspět v cizině?
Disciplína, vytrvalost, soustředění se na cíl a ochota mu hodně obětovat. Důležitá je také kreativita a improvizace. O kreativním myšlení jsem napsala knihu a je to podle mě způsob, jak se dívat na věci z jiného úhlu pohledu, a tím pádem nalézat nová řešení, a tak uspět v jakémkoli oboru.
Jsou některé z těchto schopností typické pro Čechy?
Asi improvizace. Moji vrstevníci a starší generace vyrůstali za komunismu, kdy nic nebylo k dostání. Odmala jsme viděli v rodině, jak se muselo improvizovat. Kreativita prostupovala do reálného života. Když jsem žila v Americe, Číně nebo v Nové Kaledonii, tak jsem se s něčím takovým nesetkala. Lidé tam byli zvyklí si vše potřebné koupit.
Jaký rys české povahy vás v zahraničí naopak limitoval?
Když jsem se dostala do Spojených států, tak jsem zjistila, že toho umíme stejně jako Američané, ale oni se dovedou lépe prodat. Máme v Česku velmi kvalifikované odborníky, jenže v cizině se často neprosadí, což je škoda. Češi mají nízké sebevědomí, protože jsou často zformátovaní vzdělávacím systémem. Pokud bychom to chtěli změnit, museli bychom reformovat samotné školství.
Jak?
Ve školách by se nemělo trestat za chyby. Dělat chyby je stěžejní. Mně naštěstí táta neustále opakoval „chybami se člověk učí“. Pokud si nedovolíte dělat chyby, nikam se neposunete. Je potřeba mít prostor dělat chyby a cítit se při tom bezpečně. Ostatně i architektura je vývoj, člověk něco zkoumá a projde spoustou slepých cest, až třeba na potřicáté najde tu správnou. Můj obor mě naučil, že pokud už na začátku vím, jak má projekt vypadat, je něco špatně. Cesta postupných pokusů je delší, náročnější, stojí více úsilí, ale jako jediná vede k inovaci.
Jdu do všeho vždy po hlavě. Pro své klienty mám vždy připraven plán B, pro sebe nikdy, musím dát věci na první dobrou.
Jednáte s investory z různých zemí, působíte v mezinárodních týmech. Co jste se díky tomu naučila?
Uvědomila jsem si, že na každou situaci se dá nahlížet z několika úhlů pohledu. Západní svět rád dává určitým situacím nálepky, hodnotí, co je dobré a co špatné. Číňané se takovým soudům vyhýbají. Hezky to ilustruje příběh, kdy si mladý muž zlomí nohu a celá vesnice ho lituje. Ale jeho otec říká, uvidíme, není to dobré ani špatné. Krátce poté vypukne válka, všichni muži jsou povolaní do zbraně a vesničané nově vidí zlomenou nohu jako obrovské štěstí. Tatínek opět říká, není to dobře ani špatně. Takže věc, která v daném okamžiku vypadá jako průšvih, může být požehnáním, jenom to z naší pozice ještě nevidíme. Pochopíme to třeba o pět nebo deset let později.
V čem se ještě liší čínská kultura?
Číňané vůbec nedávají najevo emoce, takže jsem se musela naučit číst mezi řádky, vytušit, o co běží. Když nastane problém, je potřeba zachovat tvář a jednat diplomaticky. Nesmíte nikoho urazit nebo osočit, ať je situace jakkoliv vyhrocená. Při jednání s investory jsme třeba nikdy osobně nemluvili o ceně, až po dlouhém, i několikaměsíčním oťukávání jsme si cenové nabídky posílali e‑mailem.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později