Ačkoliv je Jaroslavu Borovičkovi teprve 45 let, patří k nejvýznamnějším českým makroekonomům. Svědčí o tom jak jeho vědecká práce, tak i skutečnost, že již řadu let vyučuje na New York University, jež v oboru ekonomie patří mezi absolutní světovou špičku. V rozhovoru pro Ekonom jsme si povídali například o tom, proč „blbá nálada“ domácností může dále prohlubovat recese, v čem české vlády i ČNB udělaly v nedávné minulosti největší ekonomické chyby nebo proč a jak naší zemi škodí, že se tu ekonomie jako skutečná věda na vysokých školách vyučuje jen velmi málo. Odrazem toho je prý i disertační práce guvernéra ČNB Aleše Michla, která by podle Borovičky v rámci kvalitního doktorandského programu nikdy neměla vzniknout.

Mnohé ekonomické teorie předpokládají, že se lidé rozhodují racionálně, ono to tak ale často není. Vy sám ve své vědecké práci studujete, jak se lidé v podmínkách nejistoty rozhodují a jaké to má dopady na fungování ekonomiky jako celku. K jakým poznatkům jste došel?

Domácnosti systematicky vykazují výchylky od správných očekávání ve směru, který se dá popsat jako pesi­mismus. To znamená, že systematicky odhadují vyšší míru nezaměstnanosti a systematicky predikují vyšší míru inflace. Měřili jsme to sice na amerických datech indexu spotřebitelské důvěry, který dělá Michiganská univerzita, ale ukazuje se, že to tak funguje i v jiných zemích.

Co vás přesně při studiu těchto dat zajímalo?

Jaký je dopad toho, že domácnosti tento svůj pesimismus překlopí i do svého chování. Tedy když se chovají tak, že čekají vyšší inflaci, růst nezaměstnanosti a obecně horší ekonomické podmínky. Dospěli jsme k tomu, že tyto výchylky se ještě více zvětšují v recesích, a my jsme se ptali, jestli tohle pesimistické očekávání může recese prohloubit. A jak jsme zjistili, výchylky v očekávání domácností mohou mít skutečně velký dopad na hospodářský cyklus. Ten dopad se v ekonomice může projevit prostřednictvím několika kanálů.

Jaké jsou ty hlavní?

Jednou z cest je, že domácnosti začnou spořit a přestanou utrácet. Druhý dopad je v tom, že pokud firmy mají podobná očekávání jako domácnosti, což platí třeba u drobných nebo u středních firem, tak při nastavování své cenové politiky prostě zvýší ceny, protože očekávají do budoucna vyšší náklady. Když se tyto kanály zkombinují, tak tu máme znaky stagflace. Jinak řečeno máme ekonomiku, kde rostou ceny, ale neroste hrubý domácí produkt. To je situace, s níž se z hlediska měnové politiky velmi špatně něco dělá. Centrální banka může stimulovat ekonomiku, tím ale dále vyžene ceny vzhůru. Nebo se může snažit snižovat inflaci, což ovšem dále prohloubí recesi.

Zjistili jsme, že domácnosti jsou ve svých očekáváních systematicky pesimistické, což může dál prohloubit recese.

Čím jsou tahle pesimistická očekávání domácností vyvolána?

Ač je to důležitá otázka, tak v naší práci jsme ji nezkoumali. My je bereme zkrátka jako daný vnější faktor, jehož dopady následně sledujeme. Sice jsme zkoumali v jedné části hypotézu, jestli samotný hospodářský cyklus nevede k tomu, že jsou lidé v recesích pesimističtější. To ale samo o sobě dostatečně nevysvětluje ta negativní očekávání.

Co by za tím tedy mohlo být?

Může to být například chybná komunikace vlády, co se týče její politiky. Mohou to být vnější faktory, například strach z toho, že je válka někde na Ukrajině. Je to něco, co může skutečně přijít zvenku. Konkrétně v Česku je možným vysvětlením současného stavu způsob, jakým vláda komunikuje svoje konsolidační balíčky nebo jakým způsobem třeba soukromý sektor nebo domácnosti začaly vnímat problémy týkající se komunikace měnové politiky ze strany centrální banky. Jen chci upozornit, že v tomto ohledu není Česko rozhodně jedinečné. Když se podíváte na jiné země, tak i tam je veřejná diskuse velmi podobná, a proto nelze Česko vnímat jako nějaký izolovaný ostrov.

V Česku máme nízkou nezaměstnanost, široký sociální systém, který by měl v případě krize domácnosti podržet.

Inflace, nebo recese

Formovali jste ve svém výzkumu nějaká opatření, jak s tou „blbou náladou“ naložit a změnit ta očekávání, aby se neprohlubovaly krize?

Tomu jsme se nevěnovali záměrně. V okamžiku, kdy se začneme zabývat tím, jak by měla vypadat optimální měnová politika, tak alespoň pro akademiky vyvstává celá řada otázek, a sice co je kritériem optimality hospodářské politiky, když samy domácnosti nemají správná očekávání. Bez ohledu na toto kritérium však z analýzy vyplývá, že měnová politika v takové situaci by měla agresivněji reagovat na rizika vyšší inflace vyššími sazbami, protože riziko vyšší inflace se odráží v pesimistických očekáváních a ta dále prohlubují recese a zhoršují ekonomické vyhlídky.

Čím si tedy vysvětlujete, že žádná z centrálních bank, Fed, ECB, ale ani ČNB, toto neudělaly? Ze začátku zaznívalo z úst centrálních bankéřů, že inflace je jen přechodná, a posléze se ustálilo slovní spojení, že centrální banky budou držet sazby vyšší a po delší dobu. Proč se neuplatnilo takzvané Taylorovo pravidlo, kdy centrální banky, aby utlumily inflaci, stanoví sazby vyšší, než je odhadovaná inflace?

Těch důvodů je několik. Centrální banky původně očekávaly, že inflace je vyvolaná zejména dočasným narušením dodavatelských řetězců v průběhu covidu a že rychle odezní. Manipulace úrokovými sazbami však neovlivňuje jenom očekávání ohledně inflace, ale má také samozřejmě dramatický dopad na finanční sektor a může vést k jeho destabilizaci, obzvláště v situaci, kdy vlády a soukromý sektor jsou vysoce zadlužené. Spojené státy s tím udělaly vlastní zkušenost v posledních dvou letech, kdy rychlé zvyšování úrokových sazeb dostalo do problému několik středně velkých bank.

Zásadní chybou bylo zrušení superhrubé mzdy, jež dramaticky snížilo daňové zatížení skupin, které to nepotřebovaly.

Jinak řečeno, dostali jsme se tedy do situace, kdy si vybíráme mezi stabilitou finančního sektoru, nebo vyšší inflací?

Ano, myslím si, že k tomuto výměnnému obchodu centrální banky skutečně do jisté míry přistoupily. Přinejmenším Fed a Evropská centrální banka určitě. Je to velmi dobře vidět třeba na tom, jak se z dočasných instrumentů, jako bylo třeba kvantitativní uvolňování, které měly stabilizovat finanční sektor po finanční krizi, staly nástroje permanentní povahy.

Jsou tedy centrální bankéři v pasti? Buď budeme mít vysokou inflaci a stabilní finanční sektor, nebo recesi, ale nízkou inflaci?

Je to složitější. Manipulační prostor se určitě zmenšil. Například Fed si s tím i díky růstu americké ekonomiky dokázal poradit lépe než ECB a už před covidem své portfolio nakoupených aktiv výrazně snížil. U ECB, která fakticky pomáhala stabilizovat i veřejný dluh jednotlivých států, je to mnohem těžší. Ale ano, centrální banky jsou ve velmi obtížné rozhodovací situaci. Bilance jejich aktiv nemůže růst donekonečna. V určitý moment mohou finanční trhy ztratit důvěru ve schopnosti centrálních bank provádět tyto operace dlouhodobě. Dobré je ale zmínit, že kvantitativní uvolňování nebylo přímou příčinou vysoké inflace v USA, jak se občas mylně uvádí. Tu je třeba přičíst narušení dodavatelských řetězců během covidu, velkým vládním transferům domácnostem a pesimismu domácností i firem.

Už naposledy k českému pesimismu. Česká ekonomika je dnes svou výkonností na úrovni roku 2018 či 2019, podobně pak reálné mzdy a zároveň máme stále nízkou nezaměstnanost. Opravdu máme k pesimismu objektivní důvod?

V Česku nemáme žádný průzkum očekávání domácností. Nicméně ČNB dělá průzkum očekávání firem. My víme z různých zemí, že u drobných firem a domácností se inflační očekávání často vyvíjejí podobně. Česká inflační očekávání, která měří ČNB, jsou skutečně stále vysoká. A to i v horizontu tří let. Firmy stále reportují, že očekávají pětiprocentní inflaci za tři roky. Pokud bychom vložili takové inflační očekávání do našeho modelu, tak to skutečně může mít podstatné dopady na spotřebu domácností a i na to, jak firmy budou naceňovat svoje produkty do budoucnosti. To znamená, že stabilizace inflace v Česku bude potom obtížnější. Je nicméně pravda, že Česko, co se týče ekonomických rizik jednotlivých domácností, je na tom velmi dobře. Máme nízkou nezaměstnanost, široký sociální systém, který by měl v případě krize domácnosti podržet. To jsou kombinace, které by měly vést k tomu, že by domácnosti nemusely být tak pesimistické.

Míra oživení české ekonomiky je nejpomalejší v EU. Co by vláda či ČNB měly dělat jinak?

To, že máme v současné době pomalý růst a že jsme třeba nedosáhli ještě předcovidové úrovně, je sice nepříjemná záležitost, ale není to ekonomická tragédie. Česko už před covidem bylo ve velmi expanzivní fázi hospodářského cyklu. Takže pokud se všechny země nějakým způsobem v rámci hospodářského cyklu vrací k normálu, tak samozřejmě pro země, které byly před covidem pod svým potenciálem, byly v horší fázi hospodářského cyklu, je konvergence k normálu snazší a znamená vyšší hospodářský růst. U ekonomik, které byly před covidem přehřáté, jako byla ta česká, je naopak trend pomalejší.

Nevychováváme širší vrstvu lidí, kteří by skutečně rozuměli ekonomii. Pak je v Česku obtížné vést širší diskusi o měnové či fiskální politice.

Neudělala ale vláda nebo ČNB ve svých politikách nějakou chybu? Nemohly jednat jinak, aby situace dnes byla lepší, ať už jde o hospodářský růst, nebo o míru inflace?

Zásadní chyba byla určitě na fiskální straně, tedy u vlády, v podobě zrušení superhrubé mzdy. To dramaticky snížilo daňové zatížení skupin, které to nepotřebovaly. Nyní si to vybírá daň v tom, že vláda hledá, jak zacelit strukturální schodek ve výši 100 miliard, který tímto krokem vznikl. To bezpochyby znejišťuje řadu lidí, protože je logicky napadá, jak to vláda udělá a jaké nové daně na ně dopadnou. Vláda totiž nějakým způsobem bude muset tyto chybějící peníze zase vybrat. Buď bude dále akumulovat dluh, nebo bude šetřit na výdajové straně, případně bude zvyšovat daně. Jednu z těchto cest si ale jednou bude muset vybrat. Čím déle bude otálet, tím více poroste nejistota ve společnosti, co bude dál.

Takže vláda tímto otálením může prohlubovat krizi?

Ano. Vláda, která zvýší míru nejistoty v ekonomice, tím, že nejprve něco slíbí a potom přijde s něčím jiným, ztratí důvěru ohledně budoucnosti a potom mají lidé pesimističtější vyhlídky. Tuto tezi náš výzkum a model podporuje.

Politika v ČNB

Vidíte nějakou chybu i na straně ČNB? Na vašem Facebooku jste se kriticky vyjadřoval k tomu, jak ČNB pod Alešem Michlem bojuje s inflací. Jak měla postupovat?

Předchozí bankovní rada Jiřího Rusnoka velmi správně zareagovala na rizika vývoje inflace a vlastně jako jedna z prvních na světě začala agresivně zvyšovat úrokové míry. V té době byl tento krok vnímaný jako velmi riskantní, protože ECB a Fed tehdy držely úrokové míry stále na nule, a ČNB najednou přijde a začne zvyšovat úrokové míry po velkých krocích, takže to vypadalo jako odchylka od správné politiky. Zpětným pohledem se ale ukazuje, že to byl krok správný. Bohužel po jmenování Aleše Michla došlo ke zpolitizování rozhodování bankovní rady.

Co tím máte přesně na mysli?

Zpolitizovala se diskuse o tom, co by vlastně bankovní rada měla dělat. Začaly se vést místy absurdní půtky o tom, jestli vyšší úrokové míry dokážou stabilizovat inflaci, nebo naopak dokonce inflaci nezvyšují. To je v moderní ekonomické diskusi úplně absurdní debata. Soukromý sektor pocítil velkou nejistotu spojenou s tím, jestli vlastně má centrální bance důvěřovat, protože přestala existovat kontinuita v tom, jak bankovní rada jedná a jestli dělá správné kroky.

Vidíte nějaká objektivní, kvantifikovatelná kritéria, že centrální banka ztratila důvěru trhů či firem, nebo je to jen vaše domněnka?

Přinejmenším o tom vypovídají inflační očekávání firem, kdy průzkum provádí samotná ČNB. Pak jsou tu nepřímé důkazy, jako je například agresivní nakupování nemovitostí ze strany domácností, což žene ceny nemovitostí ještě výše. Finanční trhy zase prudce zareagovaly po jmenování Aleše Michla guvernérem a ČNB musela prodat stovky miliard korun devizových rezerv, aby stabilizovala měnový kurz.

Ekonomové bez znalosti ekonomie

Už sedmnáct let žijete ve Spojených státech, jaký je rozdíl mezi výukou ekonomie v Česku a ve světě?

Ten hlavní rozdíl tkví v tom, že v USA se rozlišuje mezi studijním oborem business administration, což je obor více prakticky zaměřený na firemní řízení, a economics, který se zaměřuje na širší porozumění ekonomickým jevům z hlediska ekonomické teorie. V Česku pro oba tyhle obory používáme název ekonomie, přičemž v masovém měřítku se na českých vysokých školách, typicky na VŠE v Praze, vyučuje business administration, tedy například marketing, management, podniková ekonomika a podobně. Na VŠE je jen málo oborů, kde se vyučuje ekonomie jako věda v pravém slova smyslu.

Jaroslav Borovička

Vystudoval ekonomii na VŠE a poté obor matematika a softwarové inženýrství na ČVUT. Následně se přihlásil na CERGE‑EI. Titul Ph.D. získal na University of Chicago. Nyní působí jako associate professor na New York University.

Makroekonom Jaroslav Borovička
Foto: Lukáš Bíba

Má tato skutečnost nějaké dopady na společnost jako celek?

Myslím, že ano. Nevychováváme širší vrstvu lidí, kteří by skutečně rozuměli ekonomii. Rozumí třeba podnikovému hospodářství a myslí si, že tím pádem vystudovali ekonomii. V tom západním slova smyslu ji ale vystudovanou nemají, což vede třeba k tomu, že je v Česku obtížné vést širší diskusi o měnové nebo fiskální politice. Jen velmi malá skupina lidí v Česku se třeba naučila, jak zkoumat trh práce nebo vzdělávání pomocí empirických metod. Ti navíc většinou odejdou do soukromého sektoru nebo do zahraničí.

Na některé obecné problémy ekonomického vzdělávání a publikování odborných textů v Česku jste poukázal i v dost ostré kritice disertační práce Aleše Michla. Co vám na té práci nejvíce vadilo? Obhájil by ji na vaší univerzitě v USA?

Na kvalitním doktorandském programu by především tato práce nebyla nikdy ani napsaná. Nejde o to, jestli by ji obhájil, nic takového by ani nevzniklo. A co mi na té práci vadilo? Především to, že se nezabývala žádnou novou otázkou, kterou by zodpověděla. Nikde tam nebyl klasický proces položení otázky, popsání metod jejího řešení a nějaký závěr. A to odhlížím od jiných formálních chyb a nedostatků. Ta práce byla vlastně přepisováním poznatků z bakalářské úrovně studia, které byly zformulovány do podoby, kdy se tvářily jako vědecké články. Mimochodem, smutné je, že byly skutečně také jako vědecké články publikovány v rámci časopisů, které VŠE vydává. Což jen ukazuje, že na VŠE je ekonomie v řadě případů jen taková hra na vědu.

Antisemitismus na univerzitách

Mnohé americké univerzity po útocích Hamásu na Izrael zachvátily antisemitské protesty. Čím si odpor vůči Izraeli mezi americkými studenty vysvětlujete?

Souvisí to podle mě s tím, že mladá americká generace, zvláště ta vzdělanější, která je na univerzitách, má hodně progresivních rysů. Zaměřuje se na práva menšin, na diskriminaci a útlak všeho druhu. Odpor k Izraeli ve vztahu k izraelsko‑palestinské otázce je na univerzitách v USA dlouhodobý. V podstatě na každé americké univerzitě je nějaké propalestinské hnutí, které tlačí na vedení školy, aby neinvestovalo univerzitní prostředky do firem nějak spjatých s Izraelem. Po útocích Hamásu se situace dramatizovala a někteří studenti se naprosto nevybíravě vyjadřovali proti Izraeli a v podstatě se ztotožnili s útokem jako s oprávněnou obranou utlačovaného proti utlačovateli.

Názorová pestrost na amerických univerzitách stále existuje, ale určitě je menší, než byla třeba před dvaceti lety.

Co podle vás vypovídá o americkém univerzitním systému, pokud vedení škol, například Harvardu či Pensylvánské univerzity, nebylo dlouho schopno říct, jestli výzvy ke genocidě Židů porušují univerzitní pravidla?

Bylo vidět, že je právní týmy univerzit instruovaly, aby se ve svých odpovědích snažily co nejvíce stavět na obranu svobody slova. Je třeba říct, že v americkém prostředí je právě tato svoboda velmi zdůrazňována. Potíž tohoto postoje ale tkví v tom, že posledních dvacet let univerzity právě od obrany svobody slova dramaticky ustoupily a naopak začaly pod heslem „slova jsou násilí“ vytvářet různá pravidla proti mikroagresi a dbát na to, aby byli studenti chráněni právě před řadou forem svobody slova.

Mnozí akademici tvrdí, že se z amerických univerzit v posledních letech vytrácí diskuse a akademici, kteří neplují s proudem, jsou perzekvováni. Pozorujete to i vy?

Myslím, že u části vyučujících došlo k určité formě sebecenzury a sami měnili obsah toho, co budou učit, aby se vyhnuli negativním reakcím. V jednotlivých křiklavých případech byly vyučujícím například kvůli studentským protestům znemožněny přednášky na jiných školách. Šlo třeba o lidi, kteří byli proti tomu, aby byli profesoři na univerzity najímáni tak, že se upřednostní různé málo zastoupené skupiny.

Jsou tedy podle vás dnes posty na amerických univerzitách obsazovány primárně podle schopností kandidátů, nebo spíše jejich názorů, rasy či pohlaví?

Faktem je, že oddělení zabývající se otázkami diverzity mají dnes na univerzitách velké slovo při rozhodování, koho najmout. A tlačí na katedry, aby najímaly lidi ze skupin, které jsou zastoupeny málo. Obecně mají tato oddělení pro diverzitu na univerzitách velkou moc.

Mizí tedy podle vás v USA akademická svoboda a názorová pestrost?

Názorová pestrost stále existuje, ale určitě je menší, než byla třeba před dvaceti lety. Výrazně se třeba zvětšil podíl akademiků hlásících se k Demokratické straně. Jedním z faktorů samozřejmě může být, že současná Republikánská strana je natolik nepřijatelná, že se těžko můžeme bavit, že bychom v ní někoho mohli volit.

Související