Energetický trh se připravuje na silnější regulaci

Energetika má za sebou nejturbulentnější období posledních let, ne‑li dekád. Regulace ovšem reaguje s určitým zpožděním a zjednodušeně se z pohledu energetického práva dá říci, že toto období stále trvá. Sledujeme přípravu opatření, která mají zabránit opakování energetické krize.

Ta vyvolala rozsáhlé diskuse o nutnosti reformovat evropský trh s elektřinou, respektive s energiemi celkově. V této souvislosti se nejen odborná veřejnost rozdělila na dva tábory. Jeden hájí zachování liberalizovaného trhu v současné podobě, druhý podporuje víc regulace za účelem zvýšení energetické bezpečnosti a stability cen. Evropská komise nakonec navrhla kompromis: liberalizovaný trh s prvky silnější regulace. Ačkoliv byl návrh směřující k vyšší míře regulace postupně umírňován, ukazuje i tak nezbytnost vyšší míry regulace energetiky.

Ať už bude podoba výsledného trhu s elektřinou jakákoliv, z právního pohledu jde o zcela zásadní změny. Reforma totiž nereaguje pouze na krizi, ale má také zajistit dosažení ambiciózních cílů Green Dealu, mimo jiné dostat podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů na 42,5 procenta.

Významným nástrojem na ochranu před tržní volatilitou se mají stát dlouhodobé smlouvy o nákupu elektřiny (PPA) a pro výrobce dvoustranné rozdílové kontakty (CfD). Z pohledu stability na trhu to lze vnímat jednoznačně pozitivně. Pro průmyslové zákazníky je totiž absence dlouhodobých smluv pochopitelně problém – je nezpochybnitelnou výhodou mít jasnou cenu energií na delší období bez rizika volatility a cenové nejistoty. Alespoň částečně by se tak v EU mohl kompenzovat dopad vysokých cen komodit na průmysl a investory ve srovnání s jejich cenami v jiných částech světa. Konkurenceschopnost evropského průmyslu však zůstává velkou výzvou. Je zřejmé, že jednou z klíčových podmínek stability a cenové dostupnosti energií je jejich dostatek, a proto bude důležité, jak bude nová podoba trhu efektivně podporovat rozvoj nových zdrojů elektřiny.

Pro průmyslové zákazníky je nespornou výhodou mít jasnou cenu energií na delší období bez rizika volatility a cenové nejistoty.

Ve vztahu k energetickému právu si nelze odpustit jednu nelichotivou poznámku k Česku. Dlouhodobým nešvarem je tu až notoricky pomalá transpozice směrnic EU. Nejenže může představovat porušení povinností, ale představuje i překážku pro investory. Právní nejistota spojená s absencí potřebné regulace zdražuje projekty a může je odradit od investování v Česku. Opožděná transpozice směrnic pak může sama o sobě zpomalovat snižování cen energií a zpozdit rozvoj zdrojů elektřiny. Mezi nejviditelnější příklady lze zařadit novelu energetického zákona zakotvující činnosti flexibility, agregace a ukládání elektřiny, která stále čeká na svoji podobu v energetickém zákoně. Jinou otázkou je obsah směrnic EU a jejich smysluplnost. Těmto aspektům je však třeba věnovat dostatečnou pozornost při jejich přípravě, neboť v transpozici je manévrovací prostor státu již omezený.

Doma nejvíce změn zaznamenala zřejmě oblast energetické bezpečnosti. Nejde pouze o posílení majetkové účasti státu ve společnostech provozujících kritickou infrastrukturu. Jde také o dílčí úpravy energetického zákona a souvisejících předpisů, které umožní odebírat nevyužitou přepravní kapacitu obchodníků s plynem nebo zefektivní postupy ve stavech nouze. Brzy by měla také nabýt účinnosti novela liniového zákona, která podmíní nabytí vlivu nad energeticky strategickým celkem souhlasem ministerstva průmyslu a obchodu.

S energetickou bezpečností, stejně jako s otázkou stability cen energií nutně souvisí již zmíněná schopnost státu zajistit vhodné podmínky pro výstavbu nové technické infrastruktury a dostatečného množství výrobních zdrojů. Při předpokládaném odklonu od uhlí Česko nyní stojí před zásadní obměnou zdrojové základny. Bude nutné stavět zdroje nové, a to relativně rychle.

Vzhledem k běžné délce povolovacích postupů u nás je realizace těchto staveb záležitost přinejmenším středních až vyšších jednotek let. Na jejich urychlení se proto nyní pracuje na evropské i domácí úrovni. Příkladem může být právě novela liniového zákona schválená Senátem ČR. Zavádí pojem „staveb pro energetickou bezpečnost“, jejichž povolovací postupy má podstatně zrychlit. Nyní se jedná pouze o jaderné zdroje a stavby s nimi související. Je ovšem otázkou, zda se velice brzy stejně důležitými nestanou i další – například elektrárny na zemní plyn, které mají nahradit dosluhující uhelné, případně klíčové projekty elektrického vedení nebo plynárenské infrastruktury.