Rok, kdy válku na Ukrajině rozhodne síla ekonomiky, nikoliv vojáci

Téměř dva roky od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu opadla pozornost kdysi věnovaná každému, byť jen málo významnému posunu na frontách. I těm největším optimistům na Západě došlo, že válka se protáhne, že Rusko zvládlo přepnout svoji ekonomiku na válečnou výrobu a že dlouhodobější západní pomoc Ukrajině je z různých důvodů ohrožena. Rok 2024 tak může být pro vývoj války rozhodující právě při pohledu na stav ekonomiky – a to nikoliv jen té ukrajinské nebo ruské.

Čím dál víc vychází najevo, že platí, co napsal Franz‑Stefan Gady, analytik think‑tanku IISS sledující válku na Ukrajině, ve svém hodnocení nového filmu Napoleon. „Film režiséra Scotta je dalším z dlouhé řady filmů, románů i historických knih, které světu ukazují naprosto špatný pohled na to, jak jsou vedeny války – a co je ještě důležitější: jak se vyhrávají,“ napsal Gady na sociální síti Bluesky.

„Nazvěme to mýtus rozhodující bitvy. Film Napoleon soustřeďující se na bitvy jako ta u Slavkova nebo u Waterloo podporuje nebezpečnou ideu, že války se vyhrávají ve velkých a krvavých bitvách. Nicméně, války mezi mocnostmi se vyhrávají ne velkými bitvami, ale opotřebením vojáků a materiálu. A tohle opotřebení je rozhodováno takovými věcmi, jako je logistika, velikost lidských sil, výroba či technologie. Bitvy mohou toto opotřebení pouze urychlit,“ tvrdí Gady.

Toto hodnocení je potřeba mít na paměti, když budeme posuzovat vývoj války na Ukrajině. Na frontách se situace ustálila do podoby poziční války, kdy Kyjevu došly skrovné síly určené pro ofenzivu a Západ nebyl ochoten či schopen dodat víc munice, raket s dalekým doletem nebo obrněnců. Rusko zase vyčerpávalo své zásoby a přepnulo svoji ekonomiku do válečné výroby. Zároveň se administrativě ruského prezidenta Vladimira Putina daří stále mobilizovat dostatek lidské síly, která začíná Ukrajincům chybět. Množí se také úvahy o tom, že po volbách ruského prezidenta, jež se mají konat 17. března, opadnou veškeré obavy o reakci ruské veřejnosti, už tak dost kontrolované režimem, a Vladimir Putin vyhlásí všeobecnou mobilizaci.

Války mezi mocnostmi se vyhrávají ne velkými bitvami, ale opotřebením vojáků a materiálu.

O podpoře rozhodne prezident USA

To bude ostře kontrastovat se situací demokratického ukrajinského státu, kde bude prezident Volodymyr Zelenskyj pod tlakem, aby vyhlásil odložené prezidentské a parlamentní volby.

Navíc Ukrajina, jejíž třetinu rozpočtu každý měsíc hradí Západ, bude kvůli křehké předvolební situaci v EU i v USA, závislá na příspěvcích, které v americkém Kongresu i mezi vládami členských států EU jsou a čím dál víc budou předmětem domácího politického handrkování, neřkuli přímo vydírání.

Klíčovou událostí pro vývoj na Ukrajině budou americké prezidentské volby v listopadu, po nichž může nastat druhá éra Donalda Trumpa, jenž se tentokrát podle odhadů neobklopí rozumnějšími republikány, ale všeobecně se předpokládá, že spíš půjde o tvrdé jádro izolacionistů. Trumpa tak nebude mít příliš kdo krotit, pokud se rozhodne ukončit válku do 24 hodin, jak ve svých prohlášeních vyhrožuje.

Foto: Jindřich Janíček

V Evropě, kterou čekají volby do europarlamentu s očekávaným nástupem pravicových populistů, bude hrát důležitou roli ekonomika. A ta podle mnoha názorů doplácí na sankce vůči Rusku víc než samotný agresor. Týmu kolem ruské centrální banky se podařilo pomocí kontroly kapitálových toků zabránit loni nejhoršímu, tedy kolapsu ekonomiky, která naopak nabírá díky orientaci na válečnou výrobu a vzhledem k masivnímu obcházení sankcí dech. „Ruská ekonomika je odolnější, než se čekalo,“ tvrdí ekonomka Alexandra Prokopenková, jež se odkazuje na řadu krizí, jimiž Rusko muselo v poslední dekádě a půl projít a díky tomu má řadu vycvičených a odolných odborníků, kterým se daří zvládnout i nynější papírově tvrdou izolaci od západního obchodu.

Zároveň touha po zisku řady evropských magnátů či firem je silnější než solidarita s bojující zemí. „Kvůli sankcím na Rusko se zisk z obchodu s Putinovým gangsterským státem hladce přesunul na dělání byznysu se sousedy Putinova gangsterského státu,“ komentoval ruský opozičník Garry Kasparov grafy o nárůstu prodeje německých aut a jejich součástek o tisíce procent do Kyrgyzstánu či Kazachstánu. Něco podobného se děje i s českým vývozem do Střední Asie.

Podobně třeba Robin Brooks, hlavní ekonom Institutu mezinárodních financí, kritizoval řecké majitele námořních tankerů, kteří umožnili Rusku obcházet sankce na vývoz ropy a vydělali na tom neuvěřitelný balík. Lodě tří velkých řeckých rejdařských firem přestaly dopravovat ruskou ropu až během letošního podzimu poté, co jim podle agentury Reuters začaly hrozit sankce ze strany Spojených států. To také něco říká o síle sankcí Evropské unie, která v době uzávěrky tohoto textu stále připravovala jejich dvanáctý balík.

Rusko sází na jistotu, blitzkrieg se mu opět nepovedl

Rusko má jasné vedení a jasný cíl: válku vést do opotřebování politické vůle nebo zdrojů Západu, podle toho, co přijde dřív. Papírově má Západ silnější ekonomiku, ale není schopen toho využít v podpoře bojující Ukrajiny. Politická jednota se neproměňuje v jednotné úsilí výrobců. Nad celkovým politickým a válečným cílem, tedy umožnit Ukrajině vyhrát, převládají pořád byznysové zájmy jednotlivých firem a majitelů.

Stačí se podívat na statistiky výroby jedné z nejsledovanějších komodit války na Ukrajině, pokud to tak můžeme nazvat: výrobu dělostřeleckých granátů. Rusko bylo schopno výrobu rozšířit tak, že v roce 2024 vyprodukuje podle odhadu analytiků citovaných týdeníkem The Economist více než dva miliony granátů. Evropská unie a Spojené státy podle zdrojů z průmyslu dohromady příští rok nevyrobí i při veškeré snaze o navýšení víc než 900 tisíc kusů této munice. „Válku vyhrává ten, kdo může víc střílet,“ je lapidární vysvětlení jednoho z manažerů evropské firmy snažící se navýšit výrobu i přes řadu byrokratických překážek – a odkazuje tak ke konstatování Franze‑Stefana Gadyho z úvodu textu.

Ukrajinci v průzkumech sice vyjadřují stále víru ve vítězství definované jako návrat do hranic z roku 1992 včetně Krymu, ale tento cíl politického vedení se zdá nyní jako neudržitelný. Rok 2024 tak bude do velké míry na ukrajinské straně rokem debat, jak redefinovat to, co by se dalo označit za vítězství, přičemž zároveň bude Kyjev nepochybně čelit rostoucímu tlaku Západu, aby tato definice zahrnovala nějaké brzké vyjednávání s Ruskem.

Zároveň bude Ukrajina pod rostoucím tlakem – ať už dostane na prosincovém summitu EU pozvánku k jednání o vstupu, či nikoliv – reformovat stát a jeho instituce, tedy především omezovat korupci. Jak ale zdůrazňuje ukrajinský ekonom Andrij Dlihač, vláda spíš využívá silových složek k potlačování podnikání a ekonomických svobod a místo boje proti korupci se vede válka proti ukrajinskému byznysu. Korupčním praktikám podle něj čelí polovina ukrajinských firem.

Ve vojenské oblasti bude pro Ukrajinu kromě výroby materiálu a zbraní klíčové, zda se jí podaří najít a vycvičit dost čerstvých posil. Lidí se nedostává, ještě méně je zkušených vojáků, hlavně schopných velitelů a plánovačů. Letní ofenziva, která nesplnila dost vyšponovaná očekávání, ukázala, že i s modernější západní technikou není lehké po krátké době výcviku úspěšně „pracovat“, jak vojáci říkají boji.

Ukrajinci začali i s pomocí západních firem včetně těch českých budovat mnohem silnější domácí obranný průmysl. Ale to nebude stačit. Vrchní velitel, generál Valerij Zalužnyj popsal v dokumentu týdeníku The Economist pět podmínek pro to, aby jím vedení vojáci mohli proti ruské armádě uspět. Týkají se hlavně techniky a její masové výroby. Potřebují víc dronů i jejich rušiček. Potřebují letadla.

Pro Západ bude ovšem mnohem těžší udržet jednotu a zvýšit podporu Kyjevu než pro Ukrajince vytrvat v odporu. A pro ukrajinské vedení v čele s prezidentem Zelenským bude složité vypracovat novou dlouhodobější strategii války a vítězství.