Právě před deseti lety, v listopadu 2013, měla být ve Vilniusu podepsána asociační dohoda mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Na poslední chvíli tehdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč podpis odmítl. Důvodem byl otevřený i skrytý nátlak Moskvy. Rusko slíbilo Janukovyčovi za odmítnutí dohody projekty za několik miliard dolarů, odepsání části dluhu za dodaný zemní plyn a výhodnější ceny při dalších dodávkách. Co bylo dále, všichni víme: v Kyjevě vypukly demonstrace, přerostly v ozbrojené srážky a v únoru 2014 byl Janukovyč svržen. Ukrajina se obrátila k Západu. Druhou stranou této mince pro ni byla následná ruská anexe Krymu a vznik dvou odštěpeneckých republik na východě Ukrajiny.

Není těžké pochopit, proč se Kreml tak úporně bránil uzavření asociační dohody EU–Ukrajina. Rusko mělo s Ukrajinou vlastní plány. Snažilo se ji perspektivně zapojit do Euroatlantické ekonomické unie (EEU), sdružující Ruskou federaci, Bělorusko, Arménii, Kazachstán a Kyrgyzstán, a tím ji nejen ekonomicky, ale především i politicky ovládnout.

Rusko Ukrajinu potřebuje, bez ní už není evropskou velmocí, protože se geopoliticky posune příliš daleko na východ. Také EEU ztrácí bez Ukrajiny do značné míry smysl. Mýlí se proto každý, kdo si myslí, že kdyby se Ukrajina vzdala těch území, která už Rusko anektovalo, nastane mír. Putinovo Rusko nepotřebuje jen Krym a pár stovek čtverečních kilometrů na levém dolním toku Dněpru, chce politicky kontrolovat Ukrajinu celou. Své cíle nezastírá, jinak by totiž nežádalo záruky, že se Ukrajina už nebude ucházet o členství v NATO a EU.

Putin nechce jen Krym a pár stovek čtverečních kilometrů na levém dolním toku Dněpru. Chce politicky kontrolovat Ukrajinu celou.

Ruští propagandisté, jako je televizní komentátor Vladimir Solovjov, ostatně otevřeně prohlašují, že ruská vojska se nemohou zastavit na západní hranici Ukrajiny. Konečným cílem Ruska je získat rozhodující vliv na všech územích někdejších sovětských republik, nyní samostatných států, a v delší časové perspektivě i v zemích bývalé sovětské sféry vlivu. Jinak řečeno má vzniknout jakýsi Sovětský svaz 2.0, svaz států pod ruským vedením. Už se sice nebude opírat o fantasmagorickou ideologii marxismu‑leninismu, ale v zahraniční politice na SSSR přímo naváže.

Jakmile začalo být zřejmé, o co se Putin pokouší, začaly státy východní Evropy bušit na dveře NATO ve snaze dostat se dovnitř dříve, než bude pozdě. Jedině NATO totiž dokáže dnes efektivně zabránit násilným změnám hranic a znovuvybudování ruského impéria. Ostatní instituce přicházející teoreticky v úvahu, ať už je to OSN nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jsou zcela bezzubé a nemohou nikomu nic garantovat. Jestliže NATO jako jedinou záruku bezpečnosti proti možnému ohrožení ze strany Ruska dnes vidí i doposud neutrální Švédsko a Finsko, proč se někdo diví, že tutéž garanci tam spatřuje i Ukrajina?

Slýcháme občas návrhy, aby místo plnohodnotného členství v NATO dostala blíže nespecifikované záruky nedotknutelnosti svého území a místo členství v EU jakési – rovněž blíže nespecifikované – privilegované postavení přidruženého člena. Ani jeden z těchto modelů ale není reálný. Pokud jde o záruku integrity území, je zde kardinální otázka, kdo by ji poskytl. Jakékoliv Putinovy záruky jsou bezcenné. Integritu ukrajinského území přece Rusko uznalo už v roce 1994 budapešťským memorandem – a jak to dopadlo, vidíme všichni. Záruku by tedy musely dát buď USA, anebo NATO jako celek: jenže to by se pak musely zavázat, že v případě ruského útoku přijdou Ukrajině na pomoc. Jaký by byl ale potom rozdíl mezi takovouto zárukou a plnohodnotným členstvím Ukrajiny v NATO?

Stejně nereálná je nějaká náhražka za plnohodnotné přijetí do EU. S členstvím v unii si ukrajinští občané spojují především možnost volně cestovat a pracovat v evropských zemích, zemědělci pak šanci vyvážet do EU svoje produkty. Pochybuji, že by nějaká forma spolupráce tato práva Ukrajincům poskytla. Turecko, se kterým má EU dohodu o přidružení, nic podobného nemá.

Členství Ukrajiny v NATO a v delší perspektivě i v EU sice není v zájmu Ruska, ale to nás nemusí trápit. Nás musí zajímat, že členství v obou organizacích je v zájmu Ukrajiny i celé východní Evropy. Pokud by se totiž Ukrajina dostala opět do ruské sféry vlivu, stanula by ruská vojska na východních polských, slovenských, maďarských a rumunských hranicích, navíc s perspektivou, že jednoho dne potáhnou ještě dál na západ. Jedině NATO a členství Ukrajiny v něm jsou zárukou, že se tak nestane.

Související