Je tomu přes třicet let, kdy si lidé po Listopadu rádi představovali, že svobodu a demokracii máme takříkajíc v krvi a se zlatýma českýma rukama se během let domůžeme náležitého blahobytu. Většina soustředila své úsilí do materiální oblasti a celkem i uvěřila tomu, že záležitostem nemateriální povahy se můžeme věnovat teprve tehdy, až si na ně vyděláme. Rádi uvěřili tomu, že o zásadních věcech rozhodnou odborníci a ostatní budou jejich pokynů následovat. Samozřejmě viděli, že naše země je poničená téměř ve všech oblastech života.
Výjimek nebylo mnoho a za jednu z nich bylo považováno naše školství. Ve víru proměn společnosti si veřejné mínění cenilo stability školského systému, autority učitelů i zavedené disciplíny. Někteří měli dokonce pocit, že uvolněné poměry a liberální pravidla v západních školách není vhodné následovat.
Školy u voleb
Trvalo zhruba deset let, než si veřejnost uvědomila, že skutečnost je složitější, že desetiletí totalitních režimů rozložila hodnotové základy společenského života hlouběji a subjektivní rozvojový potenciál ochromila výrazně hlouběji, než si představovali. Bylo stále jasnější, že chceme‑li do budoucna obstát, bude nutné přikročit i k podstatným změnám ve školství. Tak se o důležitosti školství začalo mluvit ve volebních programech většiny politických stran a školství bývalo označováno za společenskou prioritu. Lehce se to píše kolem dokola, obtížněji vtěluje do „koncepcí“ a nejhůře se to prosazuje do praxe.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 50 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později