Čtyři miliony korun. To je typický úvěr, na který u bank jednorázově dosáhnou e‑shopy ze segmentu malých a středně velkých firem. Pokud tedy vůbec. A je úplně jedno, jestli mají tyto firmy tržby 20 nebo 90 milionů korun ročně.

Tento čtyřmilionový úvěr bude mít banka de facto zajištěn státem, prostřednictvím garance Národní rozvojové banky. Bez ní by to nešlo. Takto, a na to bych si klidně vsadil, bude vypadat více než 80 procent všech bankovních úvěrů vůči těmto firmám. Jinak řečeno, nebýt podpory státu, menší e‑shopy by nedosáhly u bank skoro na nic.

Některé bankovní domy i tak nepůjčí menším e‑shopům doslova ani jednu korunu, přestože tyto firmy mají desetiletou historii s výbornými výsledky, disponují nemovitostí do zástavy a banka může počítat s garancí Národní rozvojové banky. Proč? Protože jde o e‑shop.

Jako argument, proč banka nepůjčí, často slýchávám: „E‑shopy přece už dva roky padají, to je pro nás riziko.“ To ale přece není pravda. Jak nedávno prohlásil šéf Shoptetu Huba, u menších a středně velkých e‑shopů je růst meziročně stabilní. Letos očekává na jejich platformě nárůst oproti loňsku o deset miliard korun.

„Padá“ tedy pouze segment velkých e‑shopů. Tedy těch, které banky v Česku financují mnohem raději. Proč si dlouhodobě nechtějí najít cestu k těm menším, které se zdají být stabilnějšími a flexibilnějšími, je záhadou.

Banky by se současně mohly zamyslet, jestli jejich přístup ve vyhodnocování ekonomiky klienta, takzvané bonity, není přece jenom poplatný spíše minulému století. Mohly by se v tom inspirovat fintechy a nedívat se ve vyhodnocování bonity pořád tak upřeně do minulosti.

Realita je taková, že menší a zejména ty středně velké e‑shopy, pokud chtějí růst a expandovat, se musí v otázce získání adekvátního cizího kapitálu spíše poohlédnout po vhodném investorovi. Na bankovní sektor bych příliš nespoléhal.

Související