Reformní éra v Česku: Od euforie k volání po druhé transformaci

Tři desetiletí po spuštění liberální transformace zůstává Česko na 90 procentech průměrného ekonomického výkonu Evropské unie. Na jejím začátku jsme byli na 60 procentech, a tak lze diskutovat o tom, jak jsme si vedli. Tím spíše, že jde o srovnání s průměrem, který se snížil vstupem lidnatých, avšak ekonomicky zaostalých zemí do EU. Mezera za Německem či Rakouskem je veliká. Jejich HDP na osobu unijní úroveň přesahuje zhruba o pětinu. Srovnání výsledků transformace a následného ekonomického vývoje jak mezi postkomunistickými zeměmi navzájem, tak vzhledem k vyspělým státům je tématem dalšího dílu seriálu Ekonom o tom, jak české země dohánějí Západ.

Dvě koncepce

Po pádu komunismu v roce 1989 měli politici cíl jasný: dohnat vyspělý svět. To se skrývalo i za heslem o návratu do Evropy. Ekonomové k této metě narýsovali dvě cesty. První, pomalejší a s větším vlivem státu prosazovali ti, kteří byli spojeni s pokusem o ekonomickou reformu v roce 1968 – Valtr Komárek a pak František Vlasák. Místo toho se však prosadil koncept okamžitého obnovení trhu, jak jej vypracoval polistopadový ministr financí Václav Klaus.

Vítězové tohoto sporu se řídili radou amerického ekonoma Miltona Friedmana, který při své návštěvě Prahy v září 1990 prohlásil, že situace je prostá: Pouze je nutné privatizovat a liberalizovat trhy a vytvořit k tomu právní rámec. Což mělo být vše, co by vláda pro přechod od socialismu ke kapitalismu měla z hlediska ekonomiky dělat.

Deset let poté tuto šokovou terapii odmítl akademický ekonom Milan Sojka s vysvětlením, že dohánění a modernizace ekonomiky byly od druhé poloviny 19. století vždy spojeny s aktivní úlohou státu, což by dvojnásob mělo platit při odchodu od socialistického hospodářství s jeho deformacemi. Protože se tak nestalo, přišlo podle něj kořistnické, ochranářské a spekulativní chování spojené s ekonomickými ztrátami a rozsáhlým přeléváním produktivních zdrojů do spotřeby.

„Místo rychlého zaplnění mezery, jež nás odděluje od vyspělých kapitalistických ekonomik, došlo v průběhu 90. let spíše k jejímu prohloubení,“ konstatoval Sojka. Reagoval na fakt, že zatímco vyspělé země v první polovině 90. let rostly, ty postkomunistické drtil transformační propad.

Václav Klaus situaci viděl jinak. Pokles měl za nutnou daň a rychlost považoval za nezbytnost, protože váhavý postoj mohl skončit úplným zastavením reforem. Hájil i rozsáhlou privatizaci jako definitivní rozchod se socialismem.

Ukázala se iluzornost toho, že můžeme přejít z jednoho režimu do druhého tak jednoduše, jako se přesedá z vlaku na vlak.

Jeho vizi dává za pravdu i nedávná studie amerického Cato Institutu, která tvrdí, že šoková terapie vedla ke kratší recesi, rychlejší obnově ekonomického růstu a tím k menším sociálním dopadům než reformy postupné. Dokonce i ke vzniku kvalitnějších institucí. Současně nedovolila výraznější oligarchizaci ekonomiky a politiky, protože komunistickým elitám neposkytla čas obsadit v tržní ekonomice klíčové pozice.

Jak se dotahovaly reformní země

Zvětšit přes celé okno

Nemohly i tak reformy přinést lepší výsledky? Třeba v případě, že by se zabránilo ztrátám při tunelování podniků a bank, kde šlo o stovky miliard korun? Nebo kdyby propad výroby byl mírnější a vynořilo se více úspěšných podniků typu Škoda Auto? To mohlo vést k jiné hospodářské trajektorii.

Česko mezi premianty

Úroveň HDP na hlavu v paritě kupní síly v roce 1989 představovala podle šetření britského ekonoma Anguse Maddisona v Československu 55 procent západoevropského průměru, v SSSR 44 procent a v Polsku, jehož hospodářství bylo rozvráceno protikomunistickými stávkami, jen 36 procent.

Neefektivní centrální plánování proto muselo podstoupit bolestivou transformaci. Země střední Evropy a Pobaltí si zvolily nejradikálnější reformy. Díky tomu, že stav jejich ekonomik byl výrazně lepší než v Sovětském svazu a měly geograficky blíže k západní státům, proběhla v nich transformace o poznání snazším způsobem.

Rozdíly ovšem byly patrné i mezi premianty. Šokovou terapii přijali rovněž v Polsku, kdy byly implementovány podstatně slabší reformy, než byly ty československé. Také pobaltské země se přiklonily k rychlým reformám, jejich výhodou bylo, že odmítly odpovědnost za sovětský dluh. S argumentem, že do komunistické říše byly začleněny násilím. To jim umožnilo získat výhodné půjčky k překlenutí problémů. Maďarsko, kde se již částečně podnikalo v 80. letech, se potýkalo s dluhy již v dobách komunismu a zvolilo pozvolnější postup v obavě ze sociálních nepokojů.

Odlišný byl i způsob privatizace, která vedle obnovy trhu hrála při obnově kapitalismu klíčovou roli. Václav Klaus a jeho lidé se upnuli na její kuponovou podobu, tedy předání akcií řady podniků – ovšem s výjimkou dolů, hutí, elektráren a především bank – zadarmo občanům. Pro ekonomy ve světě šlo o neobvyklý postup. V sousedním Polsku raději vsadili na holdingy svěřené státním privatizačním fondům. Ty podle ekonoma Roberta Holmana postupovaly podle hesla „nejdříve restrukturalizovat, potom privatizovat“.

Ještě opatrnější postup se prosadil ve Slovinsku, kde velké firmy nejprve restrukturalizovali a kde čtvrtina privatizovaného majetku skončila v rukou jejich zaměstnanců. V Maďarsku při předávání podniků do soukromých rukou zase spoléhali na zahraniční vlastníky.

Nešlo jen o reformní plány. Ohromný vliv měla závislost na minulosti, síla kontinuity společenského vývoje a tíživost ekonomického i sociálního dědictví. „Ukázala se iluzornost toho, že můžeme přejít z jednoho režimu do druhého tak jednoduše, jako se přesedá z vlaku na vlak,“ uvedl ve své studii sociolog Petr Matějů.

Chcete číst dál?

Ještě na vás čeká 50 % článku.

Předplatit za 59 Kč měsíčně

První 3 měsíce, pak 199 Kč měsíčně

S předplatným získáte

• Web Ekonom.cz bez reklam
• Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
• Možnost ukládat si články na později

Nebo

Přihlásit se a dočíst článek

Vaše e-mailová adresa:* Proč ji potřebujeme?

Zadejte prosím platný e-mail. Tento e-mail je již použit. Zadejte jiný nebo se přihlaste

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Nepřeji si dostávat obchodní sdělení týkající se objednaných či obdobných produktů společnosti Economia, a.s. »

Zaškrtnutím políčka přijdete o možnost získávat informace, které přímo souvisí s vámi objednaným produktem. Mezi tyto informace může patřit například: odkaz na stažení mobilní aplikace, aktivační kód pro přístup k audioverzi vybraného obsahu, informace o produktových novinkách a změnách, možnost vyjádřit se ke kvalitě našich produktů a další praktické informace a zajímavé nabídky.

Nechci dostávat obchodní sdělení týkající se objednaných či obdobných produktů společnosti Economia, a.s.

Přeji si dostávat obchodní sdělení společnosti Economia, a.s., týkající se též jiných než objednaných či obdobných produktů. Informace o zpracování osobních údajů za účelem zasílání obchodních sdělení jsou dostupné zde.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.

Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.