Když geniální nápad nestačí aneb Spory o vynálezy se táhnou napříč dějinami

Letos se odehrálo další dějství sporu mezi českým vynálezcem Františkem Hrabalem a americkým výrobcem pneumatik, společností Goodyear. Podstatou pře je otázka autorství vynálezu samo­dofukovacích pneumatik. Dubnovým rozsudkem bylo zrušeno rozhodnutí poroty z loňského září, kterým bylo Hrabalovi a jeho společnosti Coda přiznáno odškodnění ve výši téměř 1,6 miliardy korun. Celý spor se před americkými soudy táhne již od roku 2015 a vzhledem k jeho složité podstatě je jeho konec v nedohlednu. Spory o patentová práva, konflikty mezi objeviteli a dohady o autorství vynálezu však nejsou typické pouze pro dnešní dobu. Nevyhnuly se ani některým slavným vynálezům, které v době svého vzniku neměly dostatečnou patentovou ochranu.

Boj o ruchadlo a národní identitu

Mezi nejznámější české vynálezce, kteří se díky svému objevu dostali dokonce do školských osnov, patří bratranci František a Václav Veverkové, rodáci z pardubického Rybitví. Vynalezené ruchadlo, speciální pluh zlehčující orbu a umožňující půdu kypřit i obracet, představovalo v době svého vzniku, na začátku 19. století, revoluční novinku. Jeho objevitelé však ze svého vynálezu kvůli chybějícímu patentu nijak neprofitovali a autorství jim bylo s konečnou platností přiznáno až posmrtně.

Bratranci Veverkové nenaplňovali klasickou představu o vynálezcích. Starší Václav byl v Rybitví kovářem a mladší František pracoval jako rolník. Právě Františkovy zkušenosti s obděláváním půdy ho inspirovaly k vytvoření návrhu upraveného pluhu, jehož funkční prototyp s pomocí bratrancových kovářských schopností v roce 1827 vytvořil. Vynález se začal na Pardubicku rychle šířit, nicméně ani jeden z bratranců neměl ani základní právní vzdělání a neuvědomovali si, že ruchadlo či veverče, jak se vynálezu začalo přezdívat, by mohlo být předmětem patentové ochrany.

Nechráněný vynález se o několik let později, v roce 1834, objevil na pražské výstavě polního nářadí pořádané C. k. vlastenecko‑hospodářskou společností, avšak pod názvem Kainzův pluh. Ruchadlo totiž na výstavu přihlásil jako svůj vynález německý hospodářský úředník Jan Kainz, jenž působil v Cholticích na Pardubicku.

Situace záhy eskalovala v česko‑německý národnostní konflikt. Německý tisk opěvoval Kainze, zdůrazňoval jeho germánské kořeny a poukazoval na stěžejní přínos Němců na poli lidského pokroku. Vylepšený pluh rovněž v německém prostředí dostal nový název oprčák.

Čeští národní obrozenci a buditelé se naopak snažili dokázat, že vynálezci ruchadla byli bratranci Veverkové. Zvlášť aktivní v tomto směru byli královéhradecký pedagog a pozdější starosta města Ignác Jan Lhotský a básník a novinář Josef Jaroslav Langer, kteří kauzu prezentovali jako konkrétní příklad toho, jak Němci po staletí zneužívají českou píli a vynalézavost. Langer upozorňoval na to, že o ruchadlu pojednal již v roce 1831 ve stati v časopise Čechoslaw.

Ruchadlo se dostalo do centra česko‑německého národnostního boje, jeho vynálezci se však tohoto sporu neúčastnili.

Básníkův text nazvaný „Ruchadlo – nový český pluh“ lze ve zmíněném časopise skutečně dohledat, přičemž za pozornost stojí, že Langer již tehdy dával ruchadlo do kontextu národního boje, o čemž svědčí následující stať: „Národ český a slovanský vůbec byl již ve starodávných věkách velice orby milovný. Byl ve vzdělávání rolí učitelem západních národů a zvláště za zvěří se honících Němců.“ I přes Langerův text a četné svědecké výpovědi zůstal spor o ruchadlo ve 30. a 40. letech 19. století nerozřešen.

Stranou zůstali samotní vynálezci, kteří na rozdíl od národních buditelů nijak zvlášť neusilovali o uznání svých práv. Oba bratranci totiž řešili tíživější starosti – v důsledku nepříznivých událostí se zadlužili a následně upadli do chudoby. Václav a František Veverkovi zemřeli krátce po sobě na konci 40. let 19. století, zatímco spor o autorství ruchadla stále pokračoval.

Zájem o ruchadlo a jeho skutečné vynálezce, který se částečně vytratil v souvislosti s událostmi revolučního roku 1848, znovu v 60. letech 19. století oživil redaktor Hospodářských novin Karel Procházka. Kontaktoval pamětníky z Rybitví, získal jejich svědecké výpovědi a výsledky svého pátrání zveřejnil v sérii novinových článků. Ani jemu se však nepodařilo definitivně potvrdit autorství bratranců Veverkových. Informace získané Lhotským, Langerem a Procházkou však později využil František Vratislav Sova, který v roce 1883 publikoval knihu Vynálezci ruchadla, ve které definitivně prokázal zásluhy bratranců Veverkových. V témže roce byl za účasti Františka Ladislava Riegera a dalších 30 tisíc osob v Pardubicích odhalen pomník obou vynálezců, který je možné navštívit dodnes.

Patentový král drtící konkurenci

Ne všichni vynálezci podceňovali význam právní ochrany svých objevů. Sílu patentů si dobře uvědomoval například Thomas Alva Edison. Buď osobně, nebo prostřednictvím některé ze svých společností zaregistroval tisíce různých vynálezů a až do roku 2003, kdy ho vystřídal japonský vynálezce Shunpei Yamazaki, byl evidován jako osoba s nejvyšším počtem patentů na své jméno. Pokud sečteme Edisonovy americké a zahraniční patenty, dojdeme k tomu, že vynálezce za 84 let svého života průměrně registroval nový patent každé dva týdny.

Edison nebyl pouze geniální vynálezce, ale především tvrdý a nesmlouvavý byznysmen, který dokázal umně zužitkovat nápady svých podřízených i jiných objevitelů, zajistit si mediální pozornost a zároveň i eliminovat nežádoucí konkurenci.

Při bližším zkoumání lze zjistit, že značná část Edisonových patentů se netýkala zbrusu nových vynálezů, ale pouze dílčích vylepšení již existujících objevů. Například prototyp žárovky, která je s Edisonem nejčastěji spojována, sestrojilo před ním větší množství osob různých národností. Americký vynálezce však jako první dokázal žárovky, tehdy ještě s karbonizovanými bambusovými vlákny, uvést na trh a získat ke svému designu americký patent.

V souvislosti s tímto patentem se Edison dostal do konfliktu s konkurenční společností anglického vynálezce Josepha Swana, který byl držitelem obdobného patentu k žárovce ve Velké Británii. Oba vynálezci se navzájem zažalovali kvůli porušení patentových práv. Spor překvapivě skončil oboustranně výhodným kompromisem. Edison se se Swanem dohodl na spojení obou společností zabývajících se výrobou žárovek. Nově vzniklá společnost známá pod zkratkou Ediswan dokázala spojit výhody obou konkurenčních žárovek – delší životnost Edisonova modelu a karbonizovaná celulózová vlákna využívaná Swanem.

Ne všechny Edisonovy konkurenční spory však skončily smírným a oboustranně uspokojivým výsledkem. Nejznámějším z těchto konfliktů bylo několikaleté soupeření Edisonových závodů se společností Westinghouse, jež se do historie zapsalo jako „válka proudů“.

Původní patent ke hře Landlord’s Game z roku 1904. Registrovaný herní plán nápadně připomíná hru Monopoly.

Foto: Patents archiv

Na začátku celého konfliktu stálo selhání Edisonovy jinak téměř ne­omylné obchodní intuice a schopnosti výhodně zaměstnávat nadějné vynálezce. Na konci roku 1884 Edisonovu společnost ve zlém opustil mladý technik srbského původu Nikola Tesla. Přesné důvody Teslova odchodu nejsou zcela známy, avšak spekuluje se o finančních a ideových sporech se samotným Edisonem. Zatímco Edison pokračoval ve výzkumech stejnosměrného elektrického proudu, Tesla se zaměřil na proud střídavý, přičemž některé jeho patenty odkoupil George Westinghouse.

Společnosti Westinghouse a Edison General Electric se záhy staly nesmiřitelnými konkurenty usilujícími o získání zakázek na elektrifikaci amerických měst. Řešení Westinghousu spočívající ve využívání střídavého proudu bylo efektivnější a levnější. Střídavý proud byl však často kritizován pro jeho domnělou nebezpečnost a rostoucí počet smrtelných nehod s ním spojených. Nejhlasitějším kritikem střídavého proudu se stal elektro­inženýr Harold Pitney Brown, který zahájil masivní kampaň, v jejímž rámci se snažil nové technické řešení zdiskreditovat. Brownova motivace dnes není zcela jasná, lze ovšem předpokládat, že elektroinženýr byl potají na Edisonově výplatní pásce.

Nezpochybnitelným faktem zůstává, že Edisonovy závody poskytovaly Brownovi materiální podporu při jeho snahách prokázat nebezpečnost střídavého proudu. Edison umožnil Brownovi vykonávat ve svých laboratořích pokusy s usmrcováním zvířat střídavým proudem, pomocí kterých Brown demonstroval potřebnou míru elektrického napětí pro usmrcení člověka na nově vyvíjeném elektrickém křesle. Browna a Edisona sázka na to, že pokusy zneklidní veřejnost a poškodí obraz střídavého proudu, se vyplatila. V tisku se záhy po pokusech začaly objevovat úvahy o tom, že k usmrcení člověka stačí polovina elektrického napětí využí­vaného v elektrických vedeních Westinghousu. Edison dokonce navrhoval, aby se pro popravování na elektrickém křesle používal termín „westinghousování“.

Ani vyostřený konkurenční boj a snaha o diskreditaci Westinghousu však v dlouhodobějším časovém horizontu rozšíření využívání střídavého proudu nezabránily. V průběhu 90. let 19. století získal Westinghouse zakázku na vytvoření elektrárny na Niagarských vodopádech. Edison opustil trh s elektřinou, prodal většinu patentů souvisejících se stejnosměrným proudem a přeorientoval se na výzkum rafinace železné rudy. Společnost Edison General Electric se spojila se společností Thompson‑Houston. Nově vzniklá společnost nazvaná pouze General Electric se již orientovala na využívání proudu střídavého.

Autorka předlohy Monopolů, Lizzie Magie, dostala za práva ke hře s milionovým potenciálem pouhých 500 dolarů.

Monopol na Monopoly

V některých případech ani existující a platný patent nestačí k ochraně práv původního vynálezce, jak ukazuje příběh slavné deskové hry Monopoly. Na začátku roku 1935 se významnému producentovi hraček a společenských her, společnosti Parker Brothers, podařil výjimečný úlovek. Zástupci společnosti uzavřeli smlouvu s herním designérem Charlesem Darrowem a odkoupili patentová práva ke společenské hře Monopoly. Tu Darrow uvedl v předchozím roce na trh, kde se okamžitě stala vánočním hitem.

Vidina snadného zisku pro Parker Brothers však záhy dostala povážlivé trhliny. Společnost zjistila, že Darrowovo tvrzení o tom, že je jediným tvůrcem hry, je silně nadnesené, a dokonce že existují i jiné, starší patenty na hry, které se Monopolům nápadně podobají.

Záhy vyšla najevo celá pravda. Původní předobraz hry byl vytvořen již v roce 1902 a patentován o dva roky později. Hru známou jako Landlord’s Game (Hra pronajímatelů) nevytvořil Darrow, ale spisovatelka, stenografka a novinářka Elizabeth „Lizzie“ Magie. Hra měla původně sloužit jako pomůcka pro výuku ekonomických teorií georgismu, hnutí pojmenovaného po ekonomovi a sociál­ním reformátorovi Henrym Georgovi. Cílem tohoto hnutí bylo omezení zdanění práce a vytvoření jediné daně – daně z hodnoty pozemku.

Původní pravidla hry obsahovala dva herní módy. Zatímco cílem prvního bylo pomocí vytvořených monopolů porazit soupeře, druhý, antimonopolistický mód vybízel hráče ke spolupráci a rovnoměrně je odměňoval při vytváření zisku. Ačkoliv druhý mód představoval ideální georgistickou sociální vizi, větší oblibu mezi hráči získala první herní varianta, která se stala základem dnešních Monopolů.

Landlord’s Game nebyla nikdy vyráběna sériově, nicméně v hráčském prostředí získala velkou popularitu a začaly vznikat různé domácí verze, často obsahující různé úpravy pravidel či herního plánu. Hra se neoficiálně šířila různými komunitami, a dokonce se dostala i do univerzitního prostředí jako výuková pomůcka.

Postupem času se hra rozšířila i do náboženské komunity kvakerů v Atlantic City. Pravidla hry byla upravena tak, aby některé herní akce neodporovaly kvakerské víře, a herní plán byl pozměněn tak, aby reflektoval skutečná místa v Atlantic City. Právě s touto verzí hry se setkal Charles Darrow během večeře u přátel své ženy, manželů Toddových. Hrou byl natolik okouzlen, že okamžitě požádal o kopii pravidel a následně se pustil do vytváření vlastního modelu hry.

Darrowův přínos pro hru spočíval především ve vytvoření některých ikonických designových prvků, které jsou s Monopoly spojovány dodnes, na samotných pravidlech hry však nic neměnil, o čemž svědčí i to, že v Darrowově verzi zůstal překlep v názvu jedné z oblastí Atlantic City obsažený v kvakerské verzi.

Společnost Parker Brothers se kvůli Darrowově nepoctivosti ocitla ve svízelné situaci. Aby se vyhnula možným právním sporům a získala monopol na produkci Monopolů, v tichosti odkoupila práva k patentu na Landlord’s Game a další upravené varianty hry, které se mezi lety 1904 a 1935 objevily. Původní autorka Lizzie Magie dostala od společnosti za práva k patentu ke hře s milionovým potenciálem pouhých 500 dolarů.

Navzdory pravdě přiživovala společnost Parker Brothers legendu o jediném autorovi hry, Charlesi Darrowovi, kvůli posílení značky a zvýšení prodejů. Darrowova podobizna byla k vidění na obalu hry a falešná legenda o tom, jak ho nenadále osvítil nápad na vytvoření hry, se na dlouhá léta stala součástí firemní marketingové strategie. K odhalení skutečného příběhu vzniku Monopolů došlo až v 70. letech během soudního sporu mezi Parker Brothers a herním vývojářem Ralphem Anspachem ohledně patentových práv ke značce Anti‑Monopoly.