Hliník, sklo a vzácné kovy. Solární panely lze recyklovat skoro celé

Je to malá nenápadná budova uprostřed průmyslové zóny v Kralupech nad Vltavou. Ukrývá však unikátní recyklační linku, kam se už za pár let budou po desítkách tun vozit vysloužilé solární panely z celého Česka. Zařízení, které „produkuje“ materiály k dalšímu využití, je zatím v testovacím provozu, jehož součástí je i povolovací řízení před orgány státní správy. Pracovníci na vzorcích panelů ladí optimální provoz a zkoušejí, co všechno nová linka zvládne.

Panelů na konci životnosti určených k recyklaci zatím v Česku moc není, kvůli rozvoji fotovoltaiky však bude takového odpadu postupně přibývat. Výrobci panelů obvykle zmiňují běžnou životnost kolem 25 let, panely mohou ale vyrábět mnohem déle.

„Přesně nevíme, kdy panelům začne docházet účinnost a přijdou na konec životnosti, kdy se ve větší míře začnou odevzdávat ke zpětnému odběru a bude je nutné recyklovat. Jestli to bude za tři roky, nebo za pět let. Ale jsme si jisti, že ta doba přijde. Jsme v komfortní pozici a budeme na to připraveni,“ říká Vojtěch Musil, jednatel společnosti Dekonta IC, která zařízení provozuje.

Pro představu: linka v Kralupech dokáže podle Musila v maximálním vytížení zpracovat dva tisíce tun vysloužilých panelů ročně. V roce 2021, za kdy jsou dostupná poslední úplná data, se ke zpětnému zpracování vrátilo 334 tun. Z velké části šlo však o panely, které zničilo tornádo na Hodonínsku. V předchozích letech se zpětný odběr pohyboval v desítkách tun ročně.

Hmotnost panelů, které byly v roce 2021 uvedeny na český trh, ovšem překročila osm tisíc tun. A to je pouze začátek aktuálního vzestupu. Celkem bylo v Česku instalováno přes 200 tisíc tun panelů, převážná většina během solárního boomu v letech 2009 a 2010.

Jedním z důvodů, proč panely končí předčasně, je špatná montáž. Při solárním boomu instaloval kdekdo, a ne zcela ideálně.

Do zpětného odběru nyní směřují v průměru 15 let staré panely, obvykle nějak poškozené. Specialista recyklace ČEZ Obnovitelné zdroje Ladislav Trylč říká, že příčin poškození může být víc. Po patnácti dvaceti letech se například může naplno projevit nějaká skrytá výrobní vada u panelu, který dosud fungoval na jedničku. V některých případech uškodí panelům nepříznivé přírodní podmínky, třeba kroupy nebo vichr.

„A jedním z hlavních důvodů, proč panely končí předčasně, je také špatná montáž. Když byl v letech 2009 a 2010 po fotovol­taikách velký hlad, instaloval kdekdo a mnohdy ne zcela ideálně. Při špatném postupu během instalace mohlo dojít třeba k nějakému zkřížení rámu nebo k mikrotrhlinám v panelech nebo v krycích fóliích. A postupem času se to projevilo,“ říká Trylč.

Recyklace bez chemie

Minimální úroveň recyklace a přípravy k opětovnému použití solárních panelů je nyní podle zákona o výrobcích s ukončenou životností stanovena na 80 procent hmotnosti. Celkově, včetně energetického zpracování, má využití odpadu ze solárních panelů dosáhnout 85 procent. Počítá se s tím, že tahle čísla se budou zvedat. Podle Musila dovolí linka v Kralupech využít až 95 procent materiálů. Zbytek představuje směsný prach, který vzniká při drcení. A ten už recyklovat nelze.

„Linka je postavená pouze na mechanicko‑fyzikálním procesu, nevyužíváme žádné chemické procesy. Postupně rozebereme celý panel na jednotlivé části,“ říká Musil. Jeden panel váží kolem dvaceti kilogramů. Nejprve se ze zadní části odebere kabeláž a odstraní se hliníkový rám, který tvoří zhruba pětinu hmotnosti panelu. To jde vcelku snadno, hliník je navíc nejsnadněji recyklovatelná součást. Jde recyklovat takřka ze sta procent, navíc se ušetří až 95 procent energie, která je potřeba na výrobu hliníku z primární suroviny, tedy bauxitu.

Následně se panel rozpůlí a zůstane jakýsi „sendvič“, v němž jsou k sobě jednotlivé vrstvy pevně připojené. Základem je plastová deska, na níž je textilie s vodivými, kovovými částmi, tedy vlastním článkem. To celé je zalité ve skle, které tvoří zhruba dvě třetiny hmotnosti panelu. Jeden ze strojů vrstvu skla odstraní. Nejde to však jedním krokem – vzniká něco jako skelná drť, která se roztřídí.

Odstraněné sklo není dokonale čisté a nelze ho použít pro výrobu čistého skla ve sklárnách. Hledají se proto alternativní způsoby, jak ho zpracovat. Hodí se například do stavebních hmot, třeba do betonu, nebo při výrobě izolačních materiálů. „Po odstranění skla jde panel do dalšího zařízení, kde ho rozemeleme na poměrně jemnou frakci. Oddělují se jednotlivé materiály, plastové části od drahých kovů,“ říká Musil. Následně se vše roztřídí.

Nejvyšší hodnotu pro recyklaci mají některé barevné či drahé kovy – měď, stříbro. Dalším zdrojem surovin pro recyklaci jsou materiály ze střídačů, kabeláže nebo kovových konstrukcí (více viz box K čemu se hodí jednotlivé recyklované části panelů).

Z čeho platit recyklaci

Na lince v Kralupech umí zpracovat běžné křemíkové panely. Nepůjde zde recyklovat například panely, které obsahují kadmium, těch je ale v Česku jen minimum. A navíc jejich dominantní výrobce má vlastní zpracovatelskou linku v Německu a zajišťuje zpětný odběr po celém světě. Stroje si zatím neporadí ani s bifaciálními, tedy oboustrannými panely nebo s novými typy panelů, jako je fotovoltaika ve tvaru střešních tašek. Recyklační technologie se budou přizpůsobovat postupně, až se nové typy panelů začnou přibližovat konci své životnosti.

Poškozené soláry. Aktuálně se recyklují buď panely se skrytou vadou, kvůli neodborné montáži, nebo zničené přírodními jevy.

Foto: Shutterstock

Dekonta do vývoje a výstavby zařízení v Kralupech investovala několik desítek milionů korun z vlastních i grantových prostředků. Nejde jen o stroje, jsou v tom započítány i náklady na testy a na obsluhu linky. V Česku jde o druhé zařízení podobného druhu. Ještě donedávna bylo třeba vozit panely k recyklaci do zahraničí, nejčastěji do Francie, Itálie či do Německa. Právě Francie se řadí mezi průkopníky v této oblasti. Energetický koncern Veolia před pěti lety otevřel u města Rousset na jihu země vůbec první evropský závod zaměřený na recyklaci panelů.

Za zpětný odběr a recyklaci všech fotovoltaických panelů bylo v Česku už dopředu částečně zaplaceno. Recyklační příspěvek se stal součástí ceny každého panelu. Do roku 2012 byl za sběr a recyklaci odpovědný vlastník fotovoltaické elektrárny, od roku 2013 jsou fotovoltaické panely považované za elektrozařízení a za zpětný odběr i recyklaci odpovídají výrobci či dovozci. Podobně jako u jiných elektrozařízení či baterií uzavírají smlouvy s vybraným kolektivním systémem a odvádějí mu poplatky na budoucí recyklaci panelů.

Licenci na zpětný odběr solárních panelů podle nového systému má nyní čtveřice systémů: Asekol, ČEZ Recyklace, Elektrowin a Retela. Recyklační poplatek se pohybuje mezi dvěma a třemi korunami za kilogram panelu. V rámci předchozího systému se o peníze určené na recyklaci stará o něco větší počet kolektivních systémů. Jeden z nich, Rema PV Systém, ovšem letos přišel o příslušnou licenci. Firmu prošetřuje policie a panuje podezření, že zpronevěřila miliony korun od provozovatelů fotovoltaik.

Za zpětný odběr a recyklaci panelů už bylo částečně zaplaceno. Recyklační příspěvek se stal součástí ceny každého panelu.

Podle ministerstva životního prostředí by klienti zaniklého kolektivního systému měli uzavřít smlouvu s jinou organizací a požádat zanikající systém o převod uhrazených příspěvků. „Právnická osoba, jejíž oprávnění k provozování kolektivního systému zaniklo, je povinna převést všechny dosud nevyužité peněžní prostředky získané z příspěvků výrobců včetně výnosů z nich a prostředky tvořící rezervu provozovateli kolektivního systému, který plnění povinností těchto výrobců převzal,“ říká mluvčí ministerstva Lucie Ješátková.

Proti předchozí právní úpravě je nyní financování zpětného odběru řešeno striktněji. Výrobce je povinen před uvedením výrobku na trh poskytnout dostatečnou kauci, která se skládá na zvláštní vázaný účet. Kolektivní systém smí peněžní prostředky získané z příspěvků výrobců použít výhradně k financování předem daných činností a na tvorbu rezervy.