Po listopadu 1989 si mnozí z nás mysleli, že když si na nějakou dobu utáhneme opasky, zvládneme za pár let ekonomicky dohnat západní Evropu a budeme si užívat německých platů. Jak naivní to byla idea, se ukazuje více než tři dekády po pádu komunismu. Je sice pravda, že v aktuálním Indexu prosperity a finančního zdraví patří Česku 13. místo z 27 zemí Evropské unie a z někdejších zemí komunistického bloku je před námi jen Estonsko. Jenže jak z tohoto indexu také vyplývá, v několika posledních letech se nám nedaří ztrátu za vyspělejší částí Evropy dohánět. Co hůř, na naši úroveň se dostávají země, které měly po pádu železné opony mnohem horší výchozí pozici.

Důvody tohoto smutného vývoje moc dobře známe. Česko se stále nevymanilo z pasti subdodavatelské ekonomiky, která staví na kvalifikované, ale relativně levné pracovní síle. Výsledkem je nízká přidaná hodnota tuzemské ekonomiky – v tomto ohledu jsme až na 23. místě v EU.

Jedním ze způsobů, jak z téhle pasti uniknout, je daleko větší důraz na vědu a vývoj, tak abychom dokázali produkty nejen dobře vyrábět, ale také vymýšlet. Přijde mi, že tahle myšlenka je tak prostá a zřejmá, že ji snad nikdo nemůže zpochybnit. Zapomněl jsem ale na české politické představitele, konkrétně současného ministra financí Zbyňka Stanjuru. Jeho resort hodlá v příštím roce snížit peníze na vědu, výzkum a inovace o deset procent. Tahle země vážně nemyslí na budoucnost.

Přeji pěkné čtení.

Související