Zelený směr Evropy nezměníme, můžeme však bojovat o jeho podobu

Svaz průmyslu a dopravy má po dvanácti letech nové vedení. Jaroslava Hanáka v čele této podnikatelské organizace střídá dosavadní viceprezident Jan Rafaj. V rozhovoru pro týdeník Ekonom se vrací k samotné volbě, kde ve druhém kole porazil expremiéra Mirka Topolánka, nastiňuje svou vizi na následující čtyři roky a hodnotí dopady vládního ozdravného balíčku.

Tušíte, proč vám podnikatelé dali přednost před politicky ostříleným Mirkem Topolánkem?

Ukázalo se, že firmy hledají člověka, který bude mít při jednání s vládou nejen razanci, ale také jistou míru diplomacie. Navíc dlouhodobě chceme být apolitičtí, soustředit se na témata byznysu, a ne na komentování politických záležitostí, jak to Mirek Topolánek dělá. Volitelé také chtěli někoho, kdo sice bude chtít svaz trochu renovovat, ale zároveň naváže na předchozí vedení. Ne někoho, kdo prohlašuje, že je třeba úplně všechno předělat.

Co příznivcům Mirka Topolánka vzkážete?

Část z nich budu muset přesvědčit, že i já dokážu být dostatečně razantní vůči vládě či Bruselu. Domnívám se, že ho podpořili zejména zástupci tradičního průmyslu. Měli pocit, že bude lépe hájit jejich zájmy. Ale já jejich problémům dobře rozumím, patnáct let jsem pracoval v těžkém průmyslu. Nechci, abychom opustili, co tu bylo desetiletí úspěšné, a podporovali jen „zelený“ byznys. Zároveň nemá smysl euroskepticky odmítat Green Deal. Měli bychom si definovat, co chceme, a za tím jít. Ale neměli bychom si nalhávat, že zelené směřování Evropy zásadně změníme.

Už před volbou jste naznačil pět priorit – finální český produkt, Green Deal, digitalizace, trh práce a infrastruktura. Kterou z nich považujete za nejdůležitější?

Nedá se říct jedna, všechny body jsou navzájem provázané. Pokud chceme úspěšnou ekonomiku, musíme se zaměřit na všechny. Úspěšný český produkt se neobejde bez dobré dopravní infrastruktury, bez zjednodušení povolovacího řízení i jednodušší výstavby. Ani bez digitální infrastruktury a splnění dalších bodů.

Někteří průmyslníci by chtěli Green Deal zastavit. Tvrdíte, že to nelze, ale že bychom měli v jeho rámci aktivněji prosazovat své vize. Co by to konkrétně mělo být?

Už před deseti lety jsme s Radkem Špicarem prosadili, abychom poslali do Bruselu zástupce, který tam za nás bude lobbovat. Spousta lidí ve svazu nám tehdy říkala, že to není třeba, že se musíme zabývat místní legislativou. Jenže to hlavní se rozhoduje tam. Od politiků jsem cítil malou podporu, i když jsem před pár lety jezdil do Bruselu lobbovat za oceláře. Musíme si uvědomit, že většina „zelených“ směrů se definuje v Bruselu, je třeba být aktivní už při přípravě těch regulací, hledat koalice se státy, s nimiž se můžeme vzájemně podpořit. Jde o každý detail. Není moc jasné, jaký energetický mix chceme mít, nevíme, co by potřebovala energeticky náročnější odvětví, aby fungovala i za patnáct dvacet let.

Kritizujeme blbosti jako normu Euro 7. Nemá však smysl euroskepticky odmítat Green Deal.

Stále nevíme, co chceme?

Když se politiků zeptáte, jak má vypadat energetický mix, většina se shodne, že máme postavit jádro. Ale už se nedozvíte, jak dlouho bude nutné počítat s uhlím. Mluví se o tom, kdy od něj odejdeme, ale nevíme detaily. Bude třeba ho přechodně podpořit, když cena povolenky bude vysoká? Inspirujeme se v Německu a zavedeme kompenzační platby? U energeticky náročného průmyslu je to podobné. Měli bychom si to vyjasnit a najít nějakou národní shodu.

A co tedy máme šanci změnit u Green Dealu?

Opět říkám, že nezvrátíme hlavní směr. Můžeme si však vybojovat prostředky na specifické investice v konkrétních odvětvích. Evropské peníze mohou přechod k modernějším, zelenějším technologiím usnadnit. Vedle toho bychom měli usilovat o konkrétní opatření k ochraně vnitřního trhu, aby na něj nevstupovaly subjekty, které zne­užívají toho, že na ně nejsou kladeny tak přísné podmínky. Česko by si mělo vyjednat specifika pro svůj národní mix, ať už průmyslový nebo energetický.

O co by se se konkrétně mohlo jednat?

Například Německo teď uvažuje o speciálním energetickém tarifu pro průmysl. Jeho podmínky si bude muset vyjednat s Evropskou komisí. Už delší dobu má kapacitní platby pro záložní energetické zdroje. Uvažuje o dalších terminálech na LNG. Měli bychom postupovat podobně a před Evropskou komisí říkat: Nejsme proti základnímu směru, ale pochopte, i ty větrníky na moři potřebují základní zdroj, který zajišťuje energickou stabilitu, když nefouká nebo nesvítí slunce. Nemá smysl se předhánět v termínech, kdo s uhlím dřív skončí.

Když plně otevřeme trh pro levná asijská auta, bude to pro evropské výrobce, zatížené zelenými požadavky, znamenat pohromu.

Ale pak jsou tu názory, že energeticky náročný průmysl v Evropě končí a že je třeba přeorientovat se na něco jiného.

Věřím, že jsme se v Evropě poučili z těch předchozích krizí. Dlouho jsme si mysleli, že čipy a celou řadu komponentů dovezeme. Ale pak přišla jedna epidemie a automobilový průmysl je rozhozený na několik let. Je třeba si říci, co je pro Evropu strategické. Myslím, že je to celá řada výrobků – například chemie, ocel, slévárenské produkty, polovodiče. Nebo se chceme nechat vydírat, chceme, aby nám někdo říkal, že nám dodá ocel nebo hnojiva, ale ať zaplatíme násobně víc? Podobně jako se to stalo u zemního plynu. Dochází k velmi závažné deglobalizaci. Spojené státy nastupují se silným protekcionismem. Indie a Čína to dělají dlouhodobě. Jediná Evropa zůstává hrdě stát a říká: My jsme liberální trh a my si něco nakoupíme. V tom bychom se měli vzpamatovat.

Kde vidíte prostor pro českou ekonomiku a průmysl ve střednědobém horizontu?

V kombinaci digitální ekonomiky a hledání vyšší přidané hodnoty. Je třeba pomoci firmám posouvat se výš v dodavatelských řetězcích. Ideálně až k vlastnímu produktu. A to může být například digitální produkt. Právě současná digitální revoluce může výrazně zkrátit rozdíl, v mnoha oblastech, třeba ve službách, není kapitálově tak náročný. Je v tom spousta příležitostí pro české firmy, které budou umět digitální svět využít jako platformu pro úspěšný český byznys.

Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj

Foto: Jiří Zerzoň

Zůstane v tom „novém“ světě prostor i pro automobilový průmysl?

Automobilový průmysl v Evropě zůstane úspěšný, pokud dokáže zajistit dostupný produkt pro občana. Jen by neměl být dovezený z Východu, vyrobený a importovaný neekologicky. Když plně otevřeme trh pro levná asijská auta, bude to pro evropské výrobce, zatížené zelenými požadavky, znamenat pohromu. Ale když jim napomůžeme tyto požadavky kompenzovat něčím jiným – vědou, výzkumem, kvalitní infrastrukturou – a auta budou dostupná, zůstane evropský autoprůmysl úspěšný. Proto kritizujeme blbosti jako normu Euro 7, které vstupují jako mezikrok. Je téměř nedosažitelný a firmám bude ubírat sílu na finální cíl, který je náročný sám o sobě.

Vláda představila ozdravný balíček, který počítá i s osekáním národních dotací zejména pro podnikatele ve výši 54,4 miliardy korun. Jak to zasáhne český průmysl?

Zatím jsme žádný seznam konkrétních opatření neviděli. Ale obecně: pokud půjde o dotace, které se v jiných státech běžně vyplácejí, a my je hrdě zrušíme, český průmysl to znevýhodní. Minimálně bychom si pak měli přiznat, že jsou na tom naše firmy hůře. Pokud tam budou příspěvky, které byly dočasně poskytnuté například kvůli energetické krizi, a navíc byly plošné, jako odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje, dá se jistá změna pochopit. Ale zároveň bychom při novém nastavení měli sledovat, co dělají okolní země. Například Německo cíleným snížením těchto plateb zvýhodňuje energeticky náročný průmysl. Stát by samozřejmě při hledání úspor neměl zaříznout žádné peníze, které mají směřovat na zelenou transformaci.

Balíček obsahuje také zvýšení daně pro firmy z 19 na 21 procent. Je to pro byznys snesitelné?

Považuju za špatný signál, když vláda přijde s tím, že na provozu státu ušetří necelých 21 miliard korun. A vedle toho řekne, že na jedné položce – dani z příjmů právnických osob – si na podnikatelích vezme 22 miliard korun. Čekali jsme, že ten balíček bude bolet, ale je překvapující, že zrovna středopravicová vláda dodatečně nejvíc zatíží podnikání. Zvýšení daně z příjmů právnických osob nicméně bude mít určitý negativní dopad do ekonomické aktivity zahraničních investorů.

V jaké oblasti tedy měla být vláda razantnější?

Jednoznačně v šetření na straně státu. Žijeme si nad poměry. Důchody jsou v průměru na 50 procentech průměrné mzdy, zatímco dříve to bylo kolem 40 procent. Podobně je to se sociálními dávkami. Také mzdy ve veřejném sektoru rostly nezdravým tempem. Pokud jde o provoz státu – pět procent šetření napříč sektory je v téhle době málo. Nevidíme nijak vyčíslený přínos e‑governmentu, žádnou snahu o efektivnější fungování státu jako celku, třeba prostřednictvím centrálních nákupů. Něco si prostě nemůžeme dovolit, máme jeden z nejvyšších počtů policistů na hlavu nebo lůžek v nemocnici. Zrušením EET se stát připravil o jednodušší příjmy, které se teď snaží dohnat komplikovanými „drobky“.

Stát přitvrdil i ve zdanění práce – ruší daňové výjimky, zavádí nemocenské pojištění pro zaměstnance – a chce sáhnout na daňovou uznatelnost zaměstnaneckých benefitů.

Část politické reprezentace sice na jednu stranu říká, že nechce vrátit superhrubou mzdu, ale pak dělá zvláštní kroky. Z těch 22 rušených výjimek jsou minimálně dvě, které narušují sociální dialog. Právě zaměstnanecké benefity a osvobození u odborářských poplatků. Benefity dostávají tři až čtyři miliony zaměstnanců, z velkých i malých firem. A navíc, pokud firmy benefity „překlopí“ do mezd nebo je úplně zruší, řada malých podnikatelů přijde o byznys. Právě oni poskytovali služby – vzdělávací kurzy, masáže, fitness. Tento krok zbytečně ubližuje vládě.

Komunikuje vláda své záměry správně?

Ne. Nejen směrem k veřejnosti, ale ani směrem k sociálním partnerům. Dozvěděli jsme se vše až z tiskové konference, byť je tam řada věcí, které se podnikatelů týkají a kde jsme mohli pomoci vládě, aby předešla některým chybám. Připomínalo to chaotickou komunikaci během covidu, když už před tiskovou konferencí několik měsíců unikaly na veřejnost jednotlivé části. Potřebu ozdravného balíčku chápeme, i průmysl potřebuje stabilní prostředí a zdravé veřejné finance, ale ani teď na ministerstvech neprobíhají žádná konkrétní jednání o detailech. Vše probíhá v napjaté atmosféře, když premiér emotivně národu sděluje, že není žádný prostor nad balíčkem dál diskutovat. Ale my, stejně jako odboráři, máme ze zákona právo účastnit se sociálního dialogu. Pokud by to vláda ignorovala, museli bychom přitvrdit.

Odborový předák Josef Středula dal vládě dva týdny na to, aby zahájila seriózní jednání. Jinak podle něj hrozí demonstrace podle „francouzského scénáře“. Naruší se sociální smír?

Vláda by měla ty věci lépe vysvětlit, ale nemyslím, že je tu nezdravé napětí, které by se nedalo zvládnout. Odboráři se svým prohlášením sami vmanévrovali do nepříjemné situace. Teď už se od nich něco čeká. My se zatím nedomníváme, že ty navržené kroky mají takový rozměr, abychom paralyzovali společnost. Všichni vědí, že nějaký konsolidační balíček je třeba.

Čekali jsme, že ozdravný balíček bude bolet. Ale překvapilo nás, že středopravicová vláda chce dodatečně nejvíc zatížit podnikání.

Vláda chce snížit práh pro vytěsnění minoritních akcionářů z veřejně obchodovaných společností, podle analytiků si tím připravuje půdu pro úplné ovládnutí ČEZ. Jak se na to díváte?

Celý loňský rok se říkalo: Máme polostátní ČEZ, tak je nesmysl, abychom měli drahé energie. Správně se vysvětlovalo, že jsou tam i minoritní akcionáři a k některým krokům nelze jednoduše přistoupit. Transformace ČEZ se připravovala už za vlády Andreje Babiše, mohli jsme ten problém vyřešit už před ukrajinskou krizí. Pokud chceme skutečně vybudovat Dukovany a následně Temelín a pokud chceme mít větší vliv na část výroby elektrické energie, bez právní transformace ČEZ to nepůjde. Na druhou stranu, stát pochopitelně nesmí poškodit jiné investory. Stát musí postupovat v souladu se zákony, aby v budoucnu nečelil arbitrážím.

Je správně, když vláda libovolně mění zákon k dosažení nějakého cíle, v tomto případě větší kontroly nad energetikou?

Účelové změny zákona vždy podkopávají důvěru v právní stát a oprávněně znervózňují investory. Neznám veškeré detaily, ale pokud by minoritní akcionáři ČEZ se svým názorem uspěli, nepochybně to ČR poškodí. Je třeba vzít v úvahu, že investice nese i rizika. O této transformaci se mluví už řadu let. Vidíme, jak spekulace o budoucím vývoji hýbaly s cenou akcií v posledních měsících.

Už máte jasno, jak rozdělíte čas mezi svaz a svou hlavní práci ve vedení společnosti Heimstaden?

Trochu to obrátím. Položil byste stejnou otázku Tomáši nebo Antonínu Baťovi, kteří byli v rovněž ve vedení prvorepublikového svazu průmyslníků? Svaz má generální ředitelku a aparát, který dělá denní exekutivu. Moje funkce je zcela neplacená, jsem reprezentant firem a je vždy lepší, když je takový člověk součástí byznysu. Něčím se živit musím, mým úkolem bude, abych sladil svoji činnost, abych řádně reprezentoval firmy a vedle toho vůči svému zaměstnavateli plnil, co mám. Udělám všechno, aby obě strany byly spokojené.