Co se skrývá za „matrixem“ České národní banky

Poslední dobou se v debatách české měnové politiky opakovaně vynořuje téma, zda se ČNB řídí „svým DSGE modelem“, popřípadě „svou modelovou prognózou“. To ve zvídavých jedincích vyvolává otazníky, co že to vlastně je a jakou roli má ten DSGE model s nic moc neříkajícím označením „g3+“. Pro většinu lidí mimo centrální banku jde o věc obtížně pochopitelnou. Může tedy vznikat dojem, že životy nás všech ovládá tajemný stroj, z něhož lezou doporučení pro nastavování úrokových sazeb či ovlivňování vývoje kurzu koruny.

Samotná zkratka DSGE neříká nic víc, než že se jedná o model, v němž se jednotlivé makroekonomické veličiny vyvíjejí v čase (je Dynamický), jsou ovlivňovány neočekávanými šoky (Stochastický), a v němž v zásadě vše souvisí se vším (General Equilibirum). Tyto základní vlastnosti přitom splňovaly i předcházející generace makroekonomických modelů a nejspíš to bude platit i pro generace následující.

Tato zkratka se nicméně vžila pro 3. generaci (odtud „g3“) modelů, které jsou odvozeny z mikroekonomických základů, a jejich parametry jsou proto takzvaně strukturální. Tyto modely předpokládají, že jsou lidé a firmy schopni chovat se na jednotlivých trzích v zásadě racionálně, včetně tvorby svých očekávání do budoucna. Musí se přitom vypořádat s nedokonalou pružností cen a mezd, náklady na přizpůsobení výše své spotřeby, investic či počtu zaměstnanců ve firmě a někteří z nich případně i s omezeným přístupem na finanční trhy. Jejich rozhodování systematicky ovlivňuje rozpočtová politika vlády i měnová politika centrální banky, snažící se vracet inflaci v nějakém časovém horizontu na cíl prostřednictvím změn úrokových sazeb.

Můžeme samozřejmě vést debaty o tom, zda jsou lidé takto racionálního chování schopni. Pravděpodobně jen v omezené míře. Budoucnost tedy zřejmě bude patřit modelům, v nichž lidé při tvorbě svých očekávání disponují jen omezenou racionalitou, případně jsou „racionálně nepozorní“. V nichž lidé nejsou jeden jako druhý, ale svým chováním se v něčem liší (jsou heterogenní). A kde se finanční trhy vyznačují řadou nedokonalostí.

Stejně tak je nutné připustit, že každý makroekonomický model je jen zjednodušeným odrazem reality, který se soustředí na vztahy pár klíčových makro­ekonomických proměnných a mnoho aspektů reálného života opomíjí. Žádný takový model tedy nikdy nenaprognózuje příchod světové finanční krize, pandemie a na ní navazujících poruch výrobních řetězců či války na Ukrajině.

To ale neznamená, že jsou takové modely neužitečné. A už vůbec nejde o nějaké stroje, které nás ovládají a snaží se nás uzamknout v matrixu neexistující reality. Ve skutečnosti je každý takový model pouze nástrojem, který slouží týmu odborníků k vysoustružení konzistentního příběhu o tom, kde se ekonomika se stávajícími znalostmi nachází, kam se bude – za rozumně zvolených předpokladů – dál vyvíjet a jak k jejímu stabilnímu vývoji bude aktivně přispívat měnová politika. Nástrojem, který hlídá vzájemnou provázanost mezi makroekonomickými proměnnými. Nástrojem, který dává budoucí vývoj do souvislosti s měnovou politikou a jejím vlivem na očekávání a chování lidí, firem i finančních trhů. Nicméně prognóza primárně vzniká na základě zhruba měsíc trvajících diskusí expertů. Ve výsledku pak rozhodně nikdy nejde o „prognózu modelu“, ale o prognózu odborného týmu.

I takovou prognózou se samozřejmě tvůrci měnové politiky – tedy bankovní rada – nemusí vždy řídit otrocky a doslova. Každá prognóza má svá rizika a nejistoty, při rozhodování je vhodné pečlivě vážit různé pohledy. Vždy je třeba to ale dělat s respektem ke kolektivní práci odborníků, která za prognózou stojí, ne s pocitem vyvoleného zachránce před vzbouřeným strojem.