Poslední tři prezidentské volby, v nichž si čeští občané přímo vybírali novou hlavu státu, vždy shodně přinesly souboj dvou politických přístupů. Jeden z kandidátů se snažil vyplnit společenský prostor strachem, zatímco ten druhý nadějí. V prvních dvou případech vždy vyhrála v osobě Miloše Zemana sázka na strach. Ať již ze sudetských Němců v případě volebního duelu s Karlem Schwarzenbergem, nebo z imigrantů při klání s Jiřím Drahošem. Teprve v těch posledních volbách se stejná strategie (tentokrát se strašilo válkou) Andreji Babišovi nevyplatila. Znamená to snad, že je český volič vůči populismu obrněnější a méně se bojí?

Nebyl bych tak optimistický. Spíš se ukazuje, že Andrej Babiš byl příliš slabým prezidentským kandidátem a Petr Pavel naopak člověkem přijatelným pro širší vrstvy obyvatelstva mnohem více, než tomu bylo u Karla Schwarzenberga a Jiřího Drahoše. Pavlovo vítězství, jakkoliv působí drtivě, by tak nemělo stranu „naděje“ ukolébat. Česko má před sebou nyní rok a půl bez voleb, vláda tak má relativní klid na práci na potřebných reformách. Ten čas nesmí promarnit.

Petr Pavel ve svém předvolebním spotu deklaroval, že jeho přesvědčením je říkat pravdu, i když se to nehodí. Vláda by se tím měla inspirovat a začít dělat kroky, které jí sice pravděpodobně politické body nepřinesou, ale jsou nutné. Třeba osekat státní výdaje a příjmy naopak navýšit. Že to nepůjde bez zvýšení daní, je jasné, teď už jen rozhodnout, které to budou. Vládní politici by také měli usilovně začít přemýšlet nad tím, jak vylepšit životní podmínky v sociálně slabších regionech, v nichž měl Andrej Babiš silnou podporu. Jinak se mohou za pár let divit, kolik lidí se zase nechalo u voleb vystrašit.

Přeji pěkné čtení.

Související