Jiří Moser: Zlozvyk škodící Česku. Politici dělají vše pro to, aby se nedohodli

S poradenskou společností PwC spojil celou svou dosavadní profesní dráhu. Téměř 13 let je Jiří Moser jejím řídícím partnerem pro Českou republiku. Za 28 let ve firmě má poměrně dobrou představu, co tuzemské firmy pálí. „Zlozvykem české politiky je, že se celá reprezentace, tedy vláda s opozicí, nedokáže dohodnout na tom, která témata jsou skutečně strategická. Tato témata je pak potřeba legislativně vyřešit a systém dlouhodobě neměnit. To by byznysu opravdu pomohlo,“ shrnuje Moser. Příkladů je přitom spousta – třeba zrušení druhého důchodového pilíře či elektronické evidence tržeb. „V obecné rovině je ale politicko‑ekonomické prostředí v České republice lépe predikovatelné než v řadě zemí regionu. Jsme v tom na úrovni někde mezi východní a západní Evropou,“ říká Moser, který počátkem 90. let opustil vědu a začal se věnovat byznysu.

Vystudoval jste matematicko‑fyzikální fakultu, obor modelování fyzikálních procesů. V rámci doktorátu jste se věnoval modelování proudění v zemském plášti. Od něčeho takového je k auditování dlouhá cesta, ne?

Když jsem šel na vysokou, tak tohle byla jedna z mála škol, u které jsem věděl, že mě bude bavit. Během doktorátu jsem jel do USA do Minnesoty, kde je třetí největší počítačové středisko v USA. Právě tam jsem modeloval proudění v zemském plášti. Po doktorátu se mi v roce 1994 naskytla příležitost nastoupit do Coopers & Lybrand (později PwC – pozn. red.), protože ve vědě se mi pokračovat nechtělo. Tehdy to byla v Česku malá firma o 60 lidech a já chtěl využít své znalosti kolem počítačů, které jsem získal v Americe. Hodně jsem se tehdy motal kolem telekomunikací, které procházely překotnou transformací. Jednak začínaly mobilní telefony a pak se transformoval státní Telecom z technologického gigantu na firmu více zaměřenou i na koncové zákazníky. Po roce jsem navíc dostal možnost stáže ve Velké Británii také se zaměřením na telekomunikace, takže jsem nebyl ani tak auditor, ale spíše konzultant v oblasti mobilních technologií.

Využíváte při své současné práci vaše zkušenosti z matfyzu?

Ta škola vás naučí hodně do detailu analyticky myslet a to je pro auditora či poradce denní chléb. Musíte mít profesionální skepticismus a jít do hloubky a nevěřit všemu, co je na povrchu.

To, co v minulosti šéfové firem očekávali, pak následný vývoj ekonomiky poměrně věrně kopíroval.

V těchto dnech jste zveřejnili váš nový průzkum CEO Survey 2023 mezi šéfy českých firem. Z něj vyplývá, že devět z deseti šéfů českých firem letos očekává recesi. Není to sebenaplňující proroctví?

Tyhle průzkumy děláme celosvětově 32 let a v Česku 14 let. To, co v minulosti šéfové firem očekávali, pak následný vývoj ekonomiky poměrně věrně kopíroval. Není to tak, že by se snažili něco vytvářet a pak se tomu přizpůsobili. Druhá věc, která trochu vylučuje, že jde o sebenaplňující proroctví, je, že jednak říkají, co se stane s ekonomikou obecně, a pak, co se bude dít v jejich firmách. Celkem 64 procent z nich předpokládá, že to zvládnou a že jsou v dobré kondici. Druhou věcí je, že průzkum vznikal od listopadu do prosince, kdy fakt nikdo nevěděl, jak bude krutá zima či třeba jak dopadnou cenové stropy na energie anebo jak to bude s Čínou.

V sousedním Německu nyní předpokládají, že jejich ekonomika poroste o 0,2 procenta, namísto původně očekávané recese. Proč by podle vás mělo být Česko, které je na Německo navázané, v recesi?

Ono je to schované v tom samotném pojmu. Když se bavíme o recesi, tak technická recese znamená, že ekonomika dvě čtvrtletí po sobě klesala. Nemyslím si, že by si měla projít nějakou hlubokou recesí, ale spíše jen nějakou mírnou. Historicky česká ekonomika několikrát ukázala, že je dost odolná. Domnívám se, že se bude pohybovat kolem nuly.

Firmy se dlouhodobě bojí přílišné regulace

Co je teď pro firmy nejzásadnější, čeho se obávají?

Věc, na kterou firmy upozorňují dlouhodobě, je ekonomická stabilita a rostoucí daňové zatížení a pak i přílišná regulace. Z hlediska okamžitých rizik pramení obavy z inflačních tlaků, především z rostoucích nákladů na energie, byť je teď cenový strop nejspíše zmírnil. Stále také platí, že je tíží například mzdové náklady a nedostatek lidí. Zrovna nedostatek lidí nás celkem překvapil vzhledem k tomu, že si všichni myslí, že bude krize a budou se snižovat náklady.

Jak tedy podle šéfů firem bude tuzemská ekonomika vypadat v horizontu jednoho roku až tří let?

Teď se čeká krátkodobá recese, která by měla trvat několik měsíců, ale pak by se to mělo obrátit a v tříletém horizontu by ekonomika měla zase růst. Tomu generální ředitelé jednoznačně věří. Dokládají to i opatření, která plánují.

Na co se chtějí zaměřit?

Na zabezpečení dodavatelských řetězců. Plánují si udělat revizi produktů, ale i trhů, kam dodávají. Jednoznačně chtějí snižovat svoji energetickou náročnost ve výrobě. Přestože je teď krize, tak poměrně překvapivě nám z průzkumu vypadlo, že se chtějí zaměřit na udržitelnost a ekologii.

Čeká se krátká recese, která by měla trvat několik měsíců. Pak by se trend měl obrátit k růstu.

Není to postavené trochu na hlavu, že v době, kdy řeší, kde ušetřit, budou firmy vynakládat více na to, aby byly uhlíkově neutrální, což jim zvýší náklady?

Pokud by to znamenalo, že se firmám jen zvýší náklady, tak by to nikomu neprospělo. Na druhou stranu, pokud se k ESG přistoupí například tak, že se firma podívá, jaké zdroje energií používá, jestli může využít nějaké nové či jestli je může uspořit, tak to bude rozhodně dobře.

Evropská unie požaduje, aby velké společnosti od roku 2024 vykazovaly i nefinanční parametry. Budou muset vytvářet výkazy, jak se starají o ekologii, zaměstnance a udržitelnost. To není dobrovolnost.

To, že to firmám přinese dodatečnou zátěž, je fakt. To je problém každé regulace. Jakmile začne nefinanční reporting platit, tak se dostane na úroveň finančního výkaznictví. Bude to tedy pravděpodobně tak, jako kdybyste měl dnes chyby ve výroční zprávě. Také vám budou hrozit sankce. Nebude to ale ze dne na den a sankce budou nabíhat postupně. Neznamená to, že když to příští rok nesplníte, tak dostanete nějaký flastr. Bude spíše pokračovat, co už vidíme dnes. Například pokud firma není „zelená“ a podniká třeba v oblasti těžby uhlí, tak si na financování od bank buď vůbec nesáhne, nebo ho bude mít dražší. Druhá věc je, že to už nyní po firmách vyžadují sami jejich zaměstnanci, zákazníci a velmi často i významní odběratelé.

Rozumí firmy tomu, co se po nich v této oblasti chce?

Je to půl na půl. Například v našem průzkumu asi polovina ředitelů říká ano, děláme to, protože tomu věříme. Nemyslím si ale, že je to do hloubky pochopené. Tlak veřejnosti na firmy bude. Například u nás v PwC, kde je asi 1700 lidí, je více než polovina ve věku do 30 let. Když se s nimi bavím, tak chtějí vědět, jakou máme uhlíkovou stopu a co konkrétně děláme pro to, abychom ji snížili. PwC se globálně zavázalo, že do roku 2030 budeme klimaticky neutrální. Máme tým, který to řeší. Výstupem je například metodika, jak mají naši zaměstnanci cestovat. Například v Německu naši kolegové, pokud je klient do čtyř hodin cesty vlakem, nesmí za ním letět. My to u nás už řešíme taky. Tady v Praze jsme třeba před dvěma roky přešli ve všech našich kancelářích na dodavatele zelených energií.

Myslí si ředitelé firem, že už ceny energií kulminovaly a nejhorší mají firmy za sebou?

V listopadu a prosinci, kdy průzkum vznikal, byly ceny energií z pohledu ředitelů firem asi největší problém. To riziko pořád existuje. Pro firmy je nejhorší nepředvídatelnost. Po zavedení cenového stropu alespoň vědí, že mají nějaký limit, ale zároveň jsou ceny energií násobně vyšší, než byly před rokem či dvěma.

Vnímají pořád jako velký problém dodavatelské řetězce, i když se situace uklidnila?

Jednoznačně vnímají, o čemž svědčí například fakt, že úprava dodavatelských řetězců patří v rámci našeho průzkumu v Česku, ale i celosvětově k nejčastějším reakcím ředitelů na geopolitická rizika. Ceny dopravy sice klesly, přístavy se otevřely, obnovily se dodávky komponentů, ale firmy vědí, že je to úzké hrdlo a může se to kdykoliv opakovat. Dnes probíhá deglobalizace, přechod z efektivity na bezpečnost. Jestli dříve firmy hledaly země, kde mohou co nejlevněji vyrobit s co nejvyšší marží, tak dnes jsou marže ochotné vyměnit za jistotu, že dodávky přijdou včas.

Dodavatel dodavatele

Česko je subdodavatelská ekonomika. Budeme podle vás patřit spíše mezi vítěze, nebo naopak poražené deglobalizace?

Může to na nás dopadnout pozitivně i negativně. Z našeho průzkumu vyplývá, že se firmy chtějí bránit geopolitickým rizikům zmíněnou úpravou dodavatelských řetězců a také tím, že zvýší investice do kybernetické bezpečnosti. Německé firmy chtějí upravovat své dodavatelské řetězce výrazně víc než české. Může to znamenat, že německé nebo i další západoevropské firmy budou častěji hledat dodavatele u nás místo v Číně a dalších zemích východní Asie. Na druhou stranu některé západní firmy můžou vnímat jako riziko to, že je Česko geograficky blíž válce na Ukrajině.

Probíhá deglobalizace, tedy přechod z efektivity na bezpečnost. Firmy chtějí mít jistotu, že dodávky přijdou včas.

Ve světě si zhruba čtyři z deseti ředitelů myslí, že se firmy budou muset během následujících let transformovat, aby přežily. Jaký je tento podíl u nás?

U nás je o trochu nižší, nepřežití bez transformace si připouští jen 32 procent ředitelů. Částečně to může být způsobené tím, že jsme spíš dodavatelská ekonomika napojená na mezinárodní firmy, které pociťují větší tlak na transformaci. Někdy to také české firmy, které jsou součástí nadnárodních společností, nemohou příliš ovlivnit.

Co si pod výrazem transformace společnosti vlastně představit?

Jedním ze směrů, který se ještě prohloubil během pandemie covidu, je potřeba automatizovat a investovat do IT systémů. To pozorujeme v podstatě u všech odvětví od bankovnictví po pojišťovnictví nebo průmysl. Další trend souvisí s tím, jak společnosti pracují se svými zaměstnanci. Snaží se v nich probudit inovativnost, aby sami zlepšovali fungování firmy a její produkty.

České firmy, které z velké části fungují jako subdodavatelé, se nepotřebují těmito směry vydat?

Není to tak. České firmy musí inovovat, bez toho není možné, aby přežily. Jsme ale konzervativnější a jistým způsobem i pesimističtější, že zvládneme větší změny ve více oblastech najednou. Bylo by výhodnější, kdyby česká ekonomika nebyla tolik dodavatelská. Tato změna bohužel bude dlouhodobý proces. Na druhou stranu současné zvyšování nákladů, především na energie, může řadu firem donutit poohlížet se po jiných typech podnikání. Energetická krize tak může být určitým katalyzátorem k tomu, aby se české firmy posouvaly dál, aby víc inovovaly a vyvíjely vlastní produkty.

Základem je školství

Kdyby za vámi teď přišel premiér Petr Fiala s tím, že potřebuje studii, jak z Česka udělat konkurenceschopnou ekonomiku s vysokým podílem inovativních firem, co byste mu poradil?

Má to různé dimenze, ale zásadní téma je podle mě školství, hlavně to vysoké. V nejinovativnějších evropských národech jako Velká Británie, Švýcarsko, Nizozemsko nebo Švédsko je školství postavené na tom, že se lidé učí řešit nestrukturované problémy, vymýšlet inovace. Tak to u nás příliš nastavené není. Člověk, který vyjde z našeho vzdělávacího systému, má plno znalostí, dat a technických dovedností, ale leckdy není schopný z nich vymyslet něco úplně nového.

Máme tady šikovné lidi, kteří ale nemají dostatečně rozvinuté kritické myšlení?

Tak špatně na tom zase nejsme. Podle globálního inovačního indexu je Česká republika ze zemí bývalého socialistického bloku druhá nejlepší. Před námi je jen Estonsko, které je extrémně inovativní ve státní správě. Celkově je Česko kolem 30. místa. Našimi výhodami jsou také kvalitní IT a telekomunikační infrastruktura, máme tu chytré lidi, máme tady pár dobrých příkladů firem, které se prosadily ve světě. Vedle změny vzdělávacího systému nám ale také chybí stabilita politicko‑ekonomického prostředí a zároveň státními institucemi nastavený program, který by firmy dlouhodobě motivoval k tomu, aby se zaměřily na inovace.

Stane se Česko někdy podobně inovativní zemí, jako je třeba Izrael, Švýcarsko nebo Kalifornie?

Češi na to mají minimálně potenciál. Máme tady nejen řadu špičkových firem, ale i vědců. Otázka spíš zní, jestli se nezaměřit víc jen na některé oblasti.

České firmy musí inovovat. Bez toho není možné, aby přežily. Jsou přitom pesimistické, že zvládnou větší změny ve více oblastech naráz.

Na jaké?

Vidím tu především dvě. Jednou jsou technologie, IT systémy a kybernetika. Toto odvětví pojede neustále dopředu a bude žádané. Máme tady i příklady úspěšných firem jako Avast nebo AVG, které se zabývají počítačovou bezpečností. Druhá oblast je širší, je to kvalitní strojírenství, ve kterém máme stovky let dlouhou historii. Jen je potřeba toto odvětví víc nasměrovat k vytvoření vyšší přidané hodnoty či vymýšlení speciálních materiálů.

Zmínil jste, že v Česku chybí stabilita politicko‑ekonomického prostředí. Co by se mělo v tomto smyslu změnit?

Zlozvyk české politiky je, že se celá reprezentace, tedy vláda s opozicí, nedokáže dohodnout na tom, která témata jsou skutečně strategická. Tato témata je pak potřeba legislativně vyřešit a systém dlouhodobě neměnit. To by byznysu opravdu pomohlo. Příkladů je spousta – třeba druhý důchodový pilíř, elektronická evidence tržeb, neustále se také mění daňové prostředí. V obecné rovině je ale politicko‑ekonomické prostředí v České republice lépe predikovatelné než v řadě zemí regionu. Jsme v tom na úrovni někde mezi východní a západní Evropou.

Jak se nyní v Česku vyvíjí trh fúzí a akvizic? Bude se teď nakupovat, když řada firem krvácí?

Počet transakcí se v loňském roce snížil. Je to částečně dané tím, že se změnil pohled na náš region. Zahraniční investoři vnímají, že jsme blízko Ukrajině, a je tu tak z jejich pohledu vyšší riziko, že k nám může válka přeskočit. Dalším důvodem je vysoká inflace a úroky. Panuje nejistota, jak se budou vyvíjet, takže se mění valuace firem. V takovém případě vždycky nějaký čas trvá, než se sjednotí pohled prodávajících a kupujících, jaká je správná hladina. Na druhou stranu část podniků vidí krizi jako příležitost. Asi 30 procent firem má podle našeho průzkumu připravené prostředky na uskutečnění transakce, což je v podstatě stejný apetit jako v minulých letech.

Pozorujete, že by se české firmy dostávaly víc do problémů?

V obecné rovině je těchto případů víc než před několika měsíci. Nejsem schopen přesně posoudit celý trh, ale kolegové z našeho týmu restrukturalizací, který řeší ozdravení firem, mají asi o polovinu více práce než před rokem.

Jaké typy firem se dostávají do potíží?

Důvody jsou různorodé, samozřejmě jedním z hlavních jsou energie. Typově jsou to často také podniky, které hodně vyrostly během pandemie, pak si nakoupily další zásoby, ale neustály pokles. To mohou být třeba firmy z e‑commerce a zdravotnictví.