Jakub Rosinec trpí řadu let epilepsií. Když se loni v létě ucházel o práci ve skladu u firmy Janča & Emas group, jež se zabývá prodejem elektrotechniky, svoji diagnózu neskrýval. „Poté, co jsem u pohovoru sdělil, že mám epilepsii, mi rovnou řekli, že neexistuje, aby u nich takový člověk dělal,“ vzpomíná. Rosinec namítl, že má sice určitá omezení, ale žádné z nich mu nebrání ve výkonu práce. Navrhl, aby jeho pracovní způsobilost posoudil lékař. Zaměstnanec firmy, který pohovor vedl, však tuto možnost odmítl. 

Nepostupoval správně. O tom, zda daný uchazeč o práci je, či není schopný danou činnost vykonávat, může skutečně rozhodnout pouze lékař. Sama společnost Janča & Emas group přitom tento postup zná. „To musel řešit můj předchůdce. Zhruba dva měsíce vedu pohovory já osobně a nikdy uchazeč nedostane verdikt přímo na pohovoru. Určitě se můžeme uchazeče zeptat na zdravotní omezení, ale finálně rozhoduje pouze lékař,“ říká Jiří Ječmínek, současný vedoucí logistiky firmy.

Podobnou zkušenost jako Rosinec měl i Miroslav Hrabčík, který se v Olomouci ucházel o práci v tamním hypermarketu. „Přišel jsem na informace s žádostí o práci. Během pohovoru se mě paní zeptala, jestli mám nějaká zdravotní omezení. Odpověděl jsem, že jsem veden jako epileptik. Řekla mi, že nemůžu být přijat ani na doplňování zboží,“ říká Hrabčík.

Podle Kamily Šrolerové, právničky Společnosti E, jež pomáhá lidem s epilepsií, ani jeden z mužů neměl povinnost potenciálního zaměstnavatele o svém zdravotním stavu informovat. „To, že tak učinili, bylo jejich svobodné rozhodnutí, které by zaměstnavatele či perso­nalisty nemělo ovlivnit. Personalista má samozřejmě právo uchazeče nevybrat, ale hodnocení musí spočívat pouze na základě kritérií, která přímo souvisí s obsazovanou pozicí a jsou nezbytná pro výkon dané práce. V pravomoci osob vedoucích pracovní pohovor není tedy hodnocení zdravotní způsobilosti. O té rozhoduje lékař,“ popisuje Šrolerová.

Projekt Epizóna

Organizace Společnost E spustila projekt Epizóna, jehož náplní je vedle pomoci epileptikům také nabízet zaměstnavatelům manuály pro práci s lidmi s touto nemocí. „Chceme personalisty školit v tom, jak přistupovat k člověku, který přijde a řekne, že má epilepsii. Nabízíme i bezplatné individuální konzultace s našimi odborníky,“ popisuje Patrik Mrázek z projektu Epizóna. Součástí týmu jsou rovněž právníci, kteří se zabývají mimo jiné diskriminací. Pokud se člověk cítí být diskriminován, může se na ně obrátit.

Důležité je především to, aby měl pacient s epilepsií pravidelný režim. Neměl by vykonávat noční směny, které by mohly narušit jeho rutinu.

Epilepsie je chronické neurologické onemocnění, projevující se opakujícími se záchvaty většinou bez momentální příčiny. V České republice jí trpí téměř sto tisíc lidí. U každého člověka má nemoc jiný průběh. V současné době se léčí pomocí protizáchvatové medikace, s jejíž pomocí lze snížit počet záchvatů a tlumit jejich projevy.

„Hodně lidí může vést plnohodnotný rodinný i pracovní život. Velká část pacientů je záchvatů zcela zbavena nebo stabilizována. Důležité je především to, aby měl pacient pravidelný režim. Neměl by vykonávat noční směny, které by mohly narušit jeho rutinu,“ upozorňuje neuroložka Hana Krijtová. Zároveň dodává, že lidé s epilepsií by neměli pracovat ve výškách nebo s točivými stroji, což je má chránit před záchvaty. Pokud hledají uplatnění jako řidiči, musí být minimálně deset let bez záchvatu. „U amatérských řidičů je situace jiná, lidé s epilepsií jsou k řízení způsobilí, pokud neprodělali záchvat více než rok,“ upřesňuje.

Podle Mrázka zaměstnavatel většinou odmítnutí nezdůvodní přímo diagnózou. „Rozhodně ne na papíře. Když už se tak stane, řekne to jen ústně, pak je to slovo proti slovu. Spíš řekne, že našel lepšího kandidáta. Také se ovšem stává, že se lidé cítí být diskriminováni, aniž by tomu tak skutečně bylo,“ říká.

Většina lidí nemoc u pohovoru přizná

V průzkumu Společnosti E uvedly čtyři pětiny respondentů, že svou nemoc zaměstnavateli přiznaly. Pokud člověk nemoc zatajuje, nejčastějšími důvody bývají strach z reakce zaměstnavatele či skutečnost, že zaměstnanec není povinen o své nemoci mluvit.

O své diagnóze se kdysi rozhodla pomlčet i paní Livia, která si nepřála uvést celé jméno. Začala pracovat jako prodavačka a během jedné směny dostala záchvat. „Odvezla mě sanitka, a když jsem o pár dní později přišla do práce, řekli, že mě musí propustit pro nadbytečnost,“ popisuje Livia. Při hledání nového zaměstnání však už svou nemoc netajila. „Vědí o tom všichni. Pracuju tam už šest let, nejdřív jako prodavačka, teď jako pokladní dozor. Jsem v kanceláři i na pokladně.“

Mrázek doporučuje zaměstnavatele o nemoci informovat, ale až po přijímacím pohovoru. „Je lepší najít práci, kde redukujete všechny spouštěče. Velkým mýtem jsou počítače, blikání monitorů může vadit lidem s fotosenzitivní epilepsií a těch je jen asi sedm procent.“

Kateřina Nováková má jiný přístup. Zprávu od neurologa nosí na každý pohovor, aby jím potvrdila, že práci může vykonávat. „Já vím, že to říkat nemusím, že na to zaměstnavatel nemá právo. Za mě je to ale osobní vztah zaměstnanec–zaměstnavatel. O té diagnóze mluvím naprosto upřímně a otevřeně.“ Nováková je teď na mateřské dovolené, předtím pracovala jako učitelka a terapeutka.

Článek vznikl v rámci programu investigativní žurnalistiky Achillova Data, organizovaného nadací Bakala Foundation.

Související