Proč je důležité po sobě uklízet a opravovat rozbitá okna

Když žijete v prostředí, kde je nepořádek, za chvíli vám to přijde normální a pak začnete sám kolem sebe nepořádek vytvářet. „Devadesát procent našich zaměstnanců včetně mě, když vidíme na zemi papírek, jdeme a sebereme ho,“ říká Ivan Baťka, majitel Fosfy, kterou dokázal během dvou dekád přetvořit z krachující fabriky v prosperující společnost.

Jeho slova mi připomněla teorii rozbitých oken. Podle ní je zločinnost důsledkem nepořádku. Jestliže zůstane rozbité okno neopravené, okolo chodící lidé usoudí, že je to všem jedno a nikdo není za nic zodpovědný. Signál, že je vše povoleno, se časem začne šířit dál. V několika experimentech se teorie potvrdila. Často stačilo pár drobných změn, třeba pečlivější uklízení odpadků v místech s vysokou kriminalitou či boj s graffiti a černými pasažéry v newyorském metru a míra násilných trestných činů se výrazně snížila.

Na Baťkova slova jsem si vzpomněl ještě o Vánocích, když jsem pročítal knihu Neznámá společnost od sociologa Pavla Pospěcha. Popisuje v ní mimo jiné takzvanou kulturu privatismu – ono typicky české stahování se do soukromé sféry, na naše chaty a chalupy. Průvodním jevem privatismu je i zmenšující se zájem o věci veřejné. Angažovanost v nich je dokonce často vnímána negativně. Jak Pospěch píše, když se někdo snaží okolo sebe něco změnit, bývá nezřídka pohrdavě označen za „svazáka“. S tím souvisí i další typický rys privatismu – vlastní prospěch naprosto převládá nad ohledem na zájmy veřejné a kolektivní oblasti.

Do nového roku naší republice tedy přeji, aby v ní bylo čím dál víc „svazáků“, kteří se na ulici ochotně ohnou pro pohozený papír, aby jej vyhodili. A čím dál tím méně těch, kteří se řídí heslem, že kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu.

Přeji pěkné čtení.