Kapitalismus dosud nenašel funkční alternativu, stát se jí může umělá inteligence

Poprvé v novodobých dějinách na celé planetě existuje – až na nepatrné výjimky – jeden ekonomický systém. Kapitalismus. Ukázal se totiž jako výkonnější a pružnější než dřívější feudální systém nebo ve 20. století jeho konkurenti, fašismus a hlavně socialismus. Nepochybně mu patří přítomnost, bude mu ale patřit i budoucnost? Ta tuto otázku se pokusí odpovědět poslední díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového byznysu.

Světla i stíny Západu

Kapitalismus vytáhl miliardy lidí z chudoby a ve své moderní podobě nabízí většině ve společnosti slušnou obživu i obstojné zacházení. Mnoha lidem přinesl blahobyt a uspokojil jejich touhu po nezávislosti.

Vyžádal si za to ale vysokou cenu. „Naučil nás totiž považovat materiální úspěch za konečný cíl našeho jednání,“ tvrdí srbsko‑americký ekonom a dlouholetý šéf výzkumného oddělení Světové banky Branko Milanović. K tomu se podle něj zejména na Západě potýká s rozmařilostí a plýtváním a v rozvojovém světě i s vysokou korupcí.

Liberální kapitalismus, který se vyvinul v ekonomicky nejvyspělejších zemích, zejména v USA a západní Evropě, podle amerického liberálního filozofa Jamese Rawlse přispěl nejen k rozvoji technologií a organizaci byznysu, ale i ke zjemnění mezilidských vztahů. Protože úspěch v obchodě do značné míry souvisí s tím, jak se firma zavděčí zákazníkům. Znamená také postupné vyrovnávání příležitostí pro lidi různých ras, náboženství a stírá rozdíly mezi pohlavími. Především ale přinesl prosperitu, přičemž s bohatstvím roste spokojenost. Ačkoliv se stalo módou tvrdit opak, podle řady studií existuje těsná souvislost mezi výší HDP na osobu a průměrným pocitem štěstí. Ať se porovnávají obyvatelé jednotlivých zemí nebo různě bohatí občané uvnitř států.

Jádrem moderního kapitalismu zůstávají USA, které po druhé světové válce díky své hospodářské a vojenské síle vytvořily globální systém založený na kombinaci trhu a politické demokracie. A určují pravidla hry.

Dál zůstávají finančním centrem světa a disponují mohutným průmyslem a vědecko‑technickým potenciálem. Nepomohla jim však jen soukromá iniciativa a svobodný trh. Podle nigerijské ekonomky Amaky Anku je v USA pro byznys dodnes důležitá pomoc státu, například armády, zejména pokud jde o výzkum a technologické inovace. Což právě v Nigérii i v celé Africe chybí.

V posledních letech se tento motor zadrhává. Richard Haass, předseda Rady pro zahraniční vztahy, amerického think‑tanku propagujícího globalizaci, připomíná špatné ekonomické řízení, které přivodilo světovou finanční krizi v roce 2008, nynější bezradnost vůči inflaci a nebezpečné rozštěpení společnosti. To souvisí s tím, že přestala fungovat dříve obdivovaná socioekonomická mobilita.

Stejně tak vázne nepsaná dohoda, že majitelé podniků budou většinu vydělaných peněz užívat nikoliv pro svoji spotřebu, ale k investicím, které přinesou blahobyt také zaměstnancům. Někteří sice investují, ale často jinde. Přispívají tím k růstu v rozvojovém světě, doma nicméně peníze chybějí, jak o tom svědčí klesající tempo hospodářského růstu v USA. To za konjunktury v 70. a 80. letech minulého století vystřelovalo ke čtyřem až šesti procentům, v úspěšných letech po roce 2000 jde pouze o dvě až tři procenta.

Liberální kapitalismus hledá nové pole pro expanzi. Úspěšný je hlavně v průniku do chodu tradiční rodiny. Ať jde o objednávku nedělního oběda místo toho, že se vaří doma, či o posekání trávníku najatou firmou. Na Západě to úplná novinka není, ohromný prostor pro takový rozvoj služeb však nyní nabízí třetí svět.

Přitom existují daleko velkorysejší možnosti ekonomizace, a to byznys ve vesmíru. Tak jak o tom uvažuje nejbohatší Američan Elon Musk. Kolonizaci Marsu svojí firmou SpaceX, konstruující kosmické rakety a satelity, ostatně plánuje se vzpomínkou na osídlování Divokého západu v 19. století.

Čínská záhada

O vesmíru sní i v Číně, kterou zmiňovaný Branko Milanović bez váhání řadí k lídrům státního, podle nové definice „politického“ kapitalismu. I když dnes už největší ekonomiku světa, měřeno paritou kupní síly, řídí komunisté. Podobně jediná a stále stejná strana – i když ne komunistická – po desítky let vládne v Singapuru, Malajsii či řadě afrických zemí.

Pro kapitalismus v Číně má svědčit i to, že státní podíl na průmyslové výrobě klesl pod dvacet procent a soukromé investice mnohonásobně převyšují veřejné, byť v rukách vlády zůstávají největší banky. Na soukromou bázi přešlo zemědělství a trh tak určuje naprostou většinu cen.

Deset největších ekonomik v roce 2100 (podle parity kupní síly)

Zvětšit přes celé okno

Důležitým prvkem je i ochota tvrdě pracovat a vydělané peníze investovat, což připomíná, že se tam přesunul „duch kapitalismu“, který německý sociolog Max Weber před sto lety spojoval s protestantskou etikou. V Číně ovšem jde o etiku konfuciánskou, k níž patří i silné postavení řídicích elit. Nyní jde o vysoce výkonné byrokraty, kteří ovládají moderní technologie.

Kapitalismus přispěl nejen k rozvoji technologií a organizace byznysu, ale také zjemnil způsoby a vyrovnává příležitosti.

Díky koncentraci sil se země stává vedle USA druhým technologickým centrem světa. Čína se stala velkým vývozcem v oblasti informačních technologií.

Slabým místem je však ohromná korupce. Navzdory ní i rychle narůstající nerovnosti čínská ekonomika stále roste. HDP na osobu za posledních třicet let stoupl desetkrát a Čína je už na dohled úrovně nejchudší země Evropské unie, Bulharska.

Jenomže tento systém lze stejně dobře označit i za státní socialismus. Do jisté míry jde o obdobu hybridu, který v dvacátých letech minulého století dočasně existoval v SSSR pod zkratkou NEP. Tedy o provázání komunistické politické moci s trhem a soukromým vlastnictvím, přechodné uspořádání, které Josif Stalin nahradil centrálním plánováním. S rozdílem – jak mínil český ekonom Miloš Pick –, že v Číně bude fungovat po celou dobu dohánění vyspělých ekonomik.

K návratu k socialismu možná již dochází. Sinolog a někdejší australský premiér Kevin Rudd připomíná, že čínský prezident Si Ťin‑pching znovu mluví o marxismu a ideové kontrole nad byznysem. V praxi má jít o rehabilitaci státních podniků, jejichž výkladní skříní zatím jsou zbrojovky a závody na kosmickou techniku. Stát je podle Rudda hybatelem technologických inovací, které financuje pomocí speciálních fondů. „Tyto ideologické posuny, doprovodná politická rétorika a z nich vyplývající nové trendy ukazují, že se Čína vymyká předchozím desetiletím politického, ekonomického a zahraničněpolitického vývoje,“ varuje Rudd na stránkách amerického časopisu Foreign Affairs. Z jeho slov lze odvodit, že vůbec není jasné, že komunismus byl definitivně poražen a kapitalismus po rozpadu SSSR zcela zvítězil. Čína je přitom vzorem pro řadu asijských a afrických zemí.

Nové obzory

I kdyby pokus Si Ťin‑pchinga oživit marxismus nakonec zůstal jen krátkodobým vybočením a Čína zůstala u nacionálně‑technokratického modelu politiky, bude kapitalismus čelit mnoha jiným výzvám.

K dalšímu rozvoji potřebuje za­chovat mír. Už jednou jej globální kon­flikt přivedl do úzkých. V roce 1914 propukla první světová válka a v jejím důsledku se zrodil jak socialismus, tak fašismus. Obě tato hnutí se v následujících letech stala jeho nebezpečným konkurentem. Do budoucna hrozí, že se tato situace bude opakovat. Takový vývoj naznačuje současný konflikt mezi Západem a kapitalistickým Ruskem na Ukrajině nebo rostoucí napětí mezi Washingtonem a přinejmenším částečně kapitalistickým Pekingem.

Nejisté je zachování demokratické podoby kapitalismu, protože byznysové elity na Západě přímo usilují o politickou moc. V zájmu úlev ve prospěch kapitálu, omezení regulace nebo nižšího zdanění vysokých příjmů. Což byla politika někdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Výsledkem by pak bylo sblížení západního modelu s „východními“ poměry. Tedy zřetelné oddělení elit od zbytku společnosti, růst byrokracie a s ní spojené korupce. Jakási refeudalizace.

V roce 2100 bude mít nejvíce pracovních sil Indie a Nigérie. Čína výrazně zestárne a USA se díky přistěhovalcům začnou v ekonomice vracet na první místo.

Na druhou stranu se kapitalismus může vydat zcela opačným směrem, k rovnostářství. Podle Branka Milanoviče by teoreticky mohla vzniknout jeho lidová verze: koncentrace kapitálových příjmů i bohatství se zmenší, majetková nerovnost poklesne a zvýší se sociální mobilita. To vše by také bránilo zakonzervování elit. Cestou k takové evoluční vizi by bylo hlavně daňové zvýhodnění střední třídy, jejíž příslušníci by se pak ve větší míře stali akcionáři, a vyšší zdanění bohatých.

Američtí ekonomové Samuel Bowles a Herbert Gintis zase propagují budoucnost, v níž banky a rentiéři začnou svůj kapitál pronajímat demokraticky organizovaným firmám. Údajně by k tomu přispěla situace, kdy se zastaví růst populace a kapitálu bude nadbytek. Systém by zůstal kapitalistický ve smyslu, že bude zachováno soukromé vlastnictví podniků, zmizela by však námezdní práce.

K nivelizaci může vést ta­ké přesvědčení, že se pro zatím stále rostoucí celosvětovou po­pulaci nedostává zdrojů. Napří­klad ve chvíli, kdy se začnou rozvíjet  zaostalé regiony, v prvé řadě Afrika. Tímto směrem jde zelená politika, která ve své radikálnější podobě ve jménu bezuhlíkového světa svazuje kapitalismus v Evrop­ské unii sítí byznysových i morálních regulací a přerozdělovacích mechanismů.

Odpověď na varování ekologů před vyčerpáním zdrojů může být ekonomická. Jejich množství na Zemi  je sice omezené, technologie však neustále rozšiřují zdroje surovin, energií i potravin. Možné jsou i rozmanité náhražky, pomůže stále větší důraz na recyklaci a sdílení. Dvě stě let stará pochmurná teze britského myslitele Thomase Malthuse o nepřekročitelných limitech rozvoje lidské společnosti se zatím nenaplňuje.

Rozhodne umělá inteligence

Za hrobaře kapitalismu často bývají pokládány nové technologie. Podobně jako kdysi strojová výroba, která si podle Karla Marxe měla vynutit novou organizaci výroby i společnosti. Jenomže pohled do historie ukazuje, že se od počátku průmyslové revoluce nové technologie – parní lokomotivy, elektromotory či computery – zavádějí, aniž by to na podstatě kapitalismu něco změnilo.

Jinou věcí by se mohla stát umělá inteligence, v okamžiku, kdy by na nějakém superpočítači převzala od lidí civilizační štafetu. Futurolog a vývojář Googlu Ray Kurzweil takový přelom v dějinách očekával již pro rok 2045, nyní svoji prognózu posouvá dále do budoucnosti. Pokud se dříve či později jeho předpověď splní, úvahy o zachování kapitalismu ztratí půdu pod nohama. Počítače by dokázaly podnikat i vynalézat daleko lépe než lidé, a pokud by k tomu nabyly vědomí, neměly by žádný důvod lidem sloužit a přistupovat na jejich představy o společenském uspořádání.

Když ale tak radikální proměna nenastane, tak pouze různé, do značné míry národní varianty kapitalismu spolu budou soupeřit. I to může přinést docela drama­tickou budoucnost. Nedávná analýza globální poradenské společnosti Fathom Consulting předpovídá, že v roce 2100 bude ekonomická převaha jednoznačně na straně asijských mocností. Daleko vepředu by měla být Čína, za ní Indie a teprve pak USA. Evropské mocnosti včetně Německa i Japonsko by se ocitly za Tureckem, Indonésií, či dokonce Etiopií.

Pokud počítače nabudou vědomí, nebudou mít žádný důvod lidem sloužit a přistupovat na jejich představy o společenském uspořádání.

Jinak může karty zamíchat demografie. Podle prognózy zveřejněné ve zdravotnickém časopisu Lancet bude koncem 21. století disponovat nejvyšším počtem pracovních sil Indie a Nigérie. Na polovinu jejich současného množství, tedy na půl miliardy aktivních lidí, by naopak měla klesnout Čína. Zatímco USA si díky pokračujícímu přistěhovalectví pracovní sílu udrží, což – spolu s pokračující technologickou převahou – povede k tomu, že se znovu po desítkách let začnou vracet do čela světové ekonomiky.