Globalizace vymanila svět z chudoby, přinesla ale nerovnost a změnu sil

Uplynulých třicet let se ve světě odehrávalo ve znamení globalizace. Tedy za fungování celosvětového trhu a propojování jednotlivých kultur. Nešlo jen o ekonomiku, ale o technologie, sociální aspekty, politiku a ideologii. Globalizace rozhýbala hospodářství, zbavila přibližně miliardu lidí chudoby a přispěla k rozšíření moderních technologií a know‑how. Na druhou stranu v řadě zemí zvýšila nerovnost a sociální napětí. O vzniku, vzestupu i zpomalení tohoto v dějinách cyklicky sílícího a slábnoucího fenoménu je další díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového byznysu.

Obchodem k míru

Zárodky globalizace přinesly zámořské objevy v 15. a 16. století, o hospodářské internacionalizaci se pak mluví v souvislosti s 19. stoletím. Tedy dobou rozvíjejícího se továrního průmyslu, hledání surovin i odbytišť na jiných kontinentech, parníků i telegrafu.

S moderními komunikačními prostředky je globalizace spojena i dnes. Telekomunikační satelity v roce 1964 umožnily sledovat letní olympijské hry v Tokiu v přímém přenosu. Rozhodující přelom ovšem znamenal až nástup osobních počítačů, mobilů a zejména internetu na přelomu 80. a 90. let. Spolu s tím zásadně narostl význam informací a znalostí pro vytváření zisku a zajištění konkurenceschopnosti.

Globalizace nebyla myslitelná bez fungování nadnárodních společností, které se staly nositelem technologického pokroku. Posilovat začaly po druhé světové válce, kdy západní politické a podnikatelské elity zavrhly předchozí protekcionismus. A kdy americký ministr zahraničí a „otec“ OSN Cordell Hull označil svobodný mezinárodní obchod za záruku míru.

Další etapa vzestupu obřích firem podle britského ekonomického historika Paula Kennedyho nastala, když USA opustily počátkem sedmdesátých let minulého století zlatý standard. „To vedlo ke všeobecné liberalizaci měnových kurzů. Tím se světový obchod stal ve větší míře likvidní a zároveň se zvýšil příliv mezinárodních kapitálových investic, protože společnosti mohly investovat v zahraničí, aniž by je centrální banky omezovaly,“ vysvětluje Kennedy. V USA nový trend prorážely například automobilky Ford a General Motors nebo naftařský kolos Exxon.

Vzájemná konkurence západní i japonské firmy nutila, aby prodávaly i vyráběly po celém světě. Zároveň aby hledaly výhody spojené s využitím levné pracovní síly v rozvojových zemích nebo využívaly faktu, že ve třetím světě nebrzdila byznys přísná ekologická legislativa.

V Číně produkce na osobu vzrostla desetkrát, ve Vietnamu čtyřikrát. Jiné země, třeba africký Zair, se hospodářsky propadly.

Impulzem pro globalizaci provázanou s velkým byznysem byla také hospodářská recese v 70. le­tech minulého století, na niž vlády reagovaly podporou soukromého sektoru a velkorysými investičními pobídkami. Po roce 1990 se dál ekonomika zrychlila díky deregulaci mezinárodních i vnitrostátních podmínek pro směnu zboží a služeb a především v důsledku liberalizace finančních trhů. Pokračovalo uvolňování světového obchodu: Všeobecnou dohodu o clech a obchodu v roce 1995 nahradila Světová obchodní organizace. Ta přinesla nové kolo snížení cel a omezení netarifních opatření.

Jak rostl ekonomický výkon v době globalizace

Zvětšit přes celé okno

K tomu k propojení planety pomohla hospodářská a politická integrace. Většinu starého kontinentu provázala Evropská unie, do níž začaly vstupovat i postkomunistické země včetně České republiky. Obchod mezi USA, Kanadou a Mexikem usnadnila zase dohoda NAFTA. Svět sblížily rovněž ekologické projekty spojené s bojem s oteplováním, nejprve Kjótský protokol a pak pařížská klimatická úmluva.

Vzestup bohatství

Co globalizace přinesla? Podle Meliny Kolbové z amerického Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku ve vyspělých zemích hlavně více zboží za nižší ceny. To je dáno už tím, že se vyrábí ve velkých provozech, což vede k lepší návratnosti prostředků vynaložených na vybudování závodů a zavádění vědy a techniky. Mezinárodní konkurence současně nutí ke zdokonalování produktů a jejich pestřejší nabídce. To není možné bez šíření technologií, inovací a samotných myšlenek. Do řady zemí, zejména rozvojových, přinesla nové pracovní příležitosti a možnosti výdělku. Třeba pokles komunikačních nákladů umožnil západním společnostem umísťovat call centra nebo softwarový servis do zemí s levnou pracovní silou.

Když odhlédneme od často nelidských pracovních podmínek, vytáhla globalizace mnoho lidí z extrémní chudoby. Těch, kteří žijí za méně než 1,25 dolaru na den. Podle OSN jejich počet od roku 1990 do současnosti klesl z 1,9 miliardy na polovinu. Švédský liberální myslitel Johan Norberg zdůrazňuje, že jde o zásluhu volného obchodu a globalizace. Nejméně si pomohla subsaharská Afrika, jejíž kořeny ještě tkví v kmenové společnosti, nejvíce Čína a některé další asijské země. Ty se ekonomicky vracejí na místo, které jim kdysi náleželo.

Globalizace ovšem nemá jen pozitiva. Došlo při ní k dříve nemyslitelnému oddělení finančních toků od výroby a služeb. Mezinárodní měnové transakce se stále častěji uskutečňovaly ne proto, aby nějaká firma platila za zboží či investovala, ale v důsledku spekulací. Ukázkou se stal útok na britskou libru. Tlak na její pokles v roce 1992 finančníkovi Georgi Sorosovi vynesl miliardu liber, britská měna nicméně v jeho důsledku zeslábla o deset procent. O pár let později jiné měnové spekulace odstartovaly finanční krizi, která zpomalila ekonomiky v jihovýchodní a východní Asii od Thajska po Jižní Koreu.

Proto zastánci hospodářského na­­­­cio­nalismu – teorie, která kdysi stála za průmyslovým vzestupem USA a Německa – varují, že globali­zace ohrožuje integritu státu jako základní organizační jednotky lidské společnosti.

Příliš krátký triumf

I tak až do počátku 21. století globalizace nabírala dech. Reálná se zdála také představa, že svět díky ní převezme západní ekonomický a společenský model, kapitalismus a liberální demokracii. Nebo že v centru takového uspořádání budou přinejmenším celé 21. století stát USA.

Washington totiž byl jasným vítězem studené války a k tomu americká ekonomika po krátkém zaškobrtnutí kolem roku 1990 začala pravidelně růst. Vedle USA bohatla rovněž i Evropa, jejímž motorem se stalo sjednocené Německo a která se rozrostla o postkomunistické státy.

První pochybnosti přinesl v roce 2001 útok al‑Káidy na newyorské mrakodrapy. Šlo o krvavé připomenutí, že mnoho lidí, v tomto případě v islámských zemích, se šířením západního vlivu nesouhlasí. Definitivně globalizace přišla o renomé za finanční krize, která v USA začala problémy na hypotečním trhu a v roce 2008 se přelila do světa. Vlády a centrální banky situaci po vzoru amerického Fedu vyřešily pumpováním peněz do ekonomiky. Obnovily tak hospodářský růst a zabránily sociálním nepokojům, položily však základ pro dnešní inflaci.

Jedním z ukazatelů, který potvrzoval, že globalizace ztrácí dech, byl podle ekonoma Lubomíra Civína počet nových netarifních překážek v mezinárodním obchodě. Ty v letech 2010 až 2015 narostly o 500 procent. V té době byl také americkým prezidentem zvolen Donald Trump, který voliče z hospodářsky stagnujících regionů oslovil slibem, že vrátí prosperitu. A ta podle něj zmizela právě s předchozím přesunem průmyslu z USA do rozvojových zemí.

Různé výsledky

Globalizace skutečně přispěla k proměnám ekonomického, politického i mocenského vlivu. Komunistická Čína na ní po přesunu západních dolů, hutí, automobilek a chemiček a zejména spotřebního průmyslu za levnou prací opravdu vydělala. Nebylo to ale možné bez rozsáhlých reforem, po kterých průmysl, zemědělství i služby fungují na soukromé bázi.

Nicméně banky, rozhodování o ekonomických prioritách a velkých investicích zůstaly v rukou státu a jeho plánovačů. V kombinaci s nejpočetnější populací na světě nyní Čína disponuje ohromnou ekonomickou silou. Bez ohledu na to, že HDP na obyvatele zůstává za Západem na čtvrtinové úrovni. Už v roce 2014 se podle Mezinárodního měnového fondu stala po přepočtu na paritu kupní síly největší světovou ekonomikou.

Do většiny dalších rozvojových zemí globalizace také přinesla vzestup: v Číně produkce na osobu narostla za třicet let desetkrát, ve Vietnamu čtyřikrát a i v Indii se zdvojnásobila. V USA přitom HDP na hlavu narostl jen o polovinu a ještě nižší vzestup vykazuje západní Evropa.

Globalizace ale často vyvolala napětí. V Číně komunisté museli slevit z ideologické čistoty – majetkové rozdíly už nejsou považovány za zlo, ale za motor růstu. Neklid zatím tlumí fakt, že tam posiluje střední třída. Jinde, kde z růstu profitovala jen úzká elita, většina populace ztratila perspektivu lepší budoucnosti a ještě se přidal hlad. To byl případ arabského jara v letech 2010 až 2012, které se přehnalo od Tuniska přes Egypt až po Sýrii.

Jiné rozvojové země stagnují. Brazílie za tři dekády v průměru rostla jen o procento ročně. Podobně je na tom Mexiko a hospodářský vzestup se zastavil v Jihoafrické republice. K tomu existují státy, které se dokonce propadly, třeba občanskou válkou rozvrácený Zair.

Vzestup chudších zemí brzdí celosvětový nedostatek zdrojů, potravin, energií i surovin. Ty přednostně nakupují a spotřebovávají vyspělé státy. Ukázkou trvajícího rozdílu v ekonomice i dopadů náročného životního stylu je produkce oxidu uhličitého. Ta v přepočtu na osobu zůstává i po letech zelené politiky v USA či Austrálii stále dvakrát větší než v Číně, i když ta už je hlavní dílnou světa.

Globalizace versus technologie

Nově globalizaci narušuje stále větší neochota podřizovat se Západu. Ame­rický politický komentátor Fareed Zakaria hovoří o „vzestupu zbytku“, o hospodářském a vojenském rozvoji nezápadních zemí. Navíc covidová epidemie připomněla křehkost dlouhých produkčních řetězců a komplikace s převážením surovin, polotovarů i zboží přes celý svět. Globalizaci podlamuje i vývoj techniky a digitalizace, především výroba věcí na míru s pomocí internetu, umělé inteligence a robotů, která nahrává produkci co nejblíže prodeji. „Pokud robotizace bude schopna přinést snižování nákladů, může v některých odvětvích nastat takzvaný reshoring, návrat průmyslu zpět do vyspělých zemí,“ předpovídá ekonom Lubomír Civín. Přičemž tento proces je hlavně reakcí na vývoj trhů, ziskovosti a zhodnocování kapitálu v nových podmínkách.

Budoucnost globalizace je za tohoto výrobnětechnologického posunu a za války Ruska na Ukrajině a při rivalitě mezi USA a Čínou nejistá. „Jsou desetiletí, kdy se nic neděje, a týdny, kdy se dějí celá desetiletí. Svět právě je uprostřed takové chvíle,“ připomíná dnešní přelom Richard Haass, předseda think‑tanku Rady pro zahraniční vztahy.

Existuje sto let stará historická paralela. Před první světovou válkou byl svět daleko více propojen než po ní. Nemalá část byznysmenů tehdy chtěla spolupracovat, přesto militarismus a nacionalismus zažehly konflikt a po něm následovaly ekonomická krize a izolacionismus. Globalizace ožila až po další světové válce, tedy po třicetileté přestávce.