Měsíční krajina nese peníze. Bez uhlí bude život na severu Čech těžký

Nad hnědouhelným Dolem Bílina se v brzkém podzimním ránu vznáší opar smíšený s uhelným prachem. Halí rýpadla, dopravníky a další techniku, která v dole pracuje. Vše je pokryté několikacentimetrovou vrstvou prachu. Stačí v dole strávit pár minut a máme jej všude – na tvářích, pod šaty. Kolem rýpadel vytrvale krouží kropicí vozy, které mají prašnost snížit, aby obyvatelé okolních obcí dýchali co nejčistší vzduch. Zdá se to ale být sisyfovská práce. V dole, který měří na délku přes pět kilometrů, vypadají jako beznadějně ztracení trpaslíci.

Rýpadla rozkouskovala úbočí dolu do teras, takzvaných řezů. „Se sedmi skrývkovými řezy se dostáváme do hloubky 250 metrů pod původním terénem. Tam narážíme na uhelnou sloj, která je mocná 30 metrů, a tu potom ve třech řezech odtěžujeme,“ popisuje scenerii otevírající se při pohledu do dolu Lukáš Kopecký, mluvčí Severočeských dolů, které Důl Bílina provozují. Dno uhelné sloje je v současné době jeden a půl metru nad hladinou Baltského moře. To z Bíliny dělá nejhlubší povrchový důl v Česku.

Ročně se v dole vzdáleném sotva pět minut jízdy autem od centra stejnojmenného města vytěží kolem deseti milionů tun uhlí.

Zhruba polovinu produkce z bílin­ského dolu spotřebuje Elektrárna Ledvice, která stejně jako Severočeské doly samotné patří do Skupiny ČEZ. „Druhá půlka zásobuje teplárny v celé České republice. Zhruba 1,3 milionu tun uhlí jde pak na volný trh,“ uvádí Kopecký. Cena hnědého uhlí se podle ceníku Severočeských dolů pohybuje kolem 3100 až 3200 korun za tunu bez daně z tuhých paliv.

Severočeské doly jsou největším producentem hnědého uhlí v Česku. Z Dolu Bílina a další těžební lokality Tušimice loni pocházelo 54 procent celkové tuzemské produkce hnědého uhlí. Zisk společnosti před zdaněním a odpisy se dlouhodobě pohybuje kolem tří miliard korun.

Nejde ale jen o profit těžařské firmy. Blízkost dolu nese peníze i okolním obcím. „Částky, které město obdrží z vydobytého nerostu, se ale postupně zmenšují, protože lom směřuje od města pryč a postupně vychází z našeho katastru. Pořád ovšem mluvíme o 10 až 20 milionech korun ročně, které do rozpočtu dostaneme od Báňského úřadu,“ popisuje starostka Bíliny Zuzana Schwarz Bařtipánová. Jde zhruba o pět procent celkového rozpočtu města.

Další peníze Bílina dostává přímo od Severočeských dolů v rámci jejich konceptu společenské odpovědnosti. „Na základě smlouvy o partnerství a reklamním plnění město obdrží zhruba 1,6 milionu korun ročně,“ dodává starostka. Peníze podle ní putují na financování společenských akcí ve městě, jako je například zdejší Den horníků, opravují se za ně autobusové zastávky nebo dětská hřiště.

Místní si život bez dolů nedokážou představit. Dokud stát nezajistí další pracovní příležitosti v tomto kraji, tak to bude hrozba, říká starosta Braňan.

Zkrátka nepřijdou ani obce, které na rozdíl od Bíliny důl nemají přímo ve svém katastru. Příkladem jsou Braňany, ležící zhruba šest kilometrů od Bíliny na druhé straně dobývacího prostoru. „Braňany dostávají od dolů kompenzaci jak materiální, tak finanční. Jedná se o podporu zdejší základní a mateřské školy, jakou jsou výlety zdarma pro děti, autobusy do školy v přírodě, oslavy ukončení školního roku a podobně. Dále máme dlouhodobou smlouvu se Severočeskými doly na finanční dar ve výši tří milionů korun,“ řekl týdeníku Ekonom starosta Braňan Petr Škanta. To je pro obec zhruba s 1200 obyvateli značná pomoc. Díky evropským dotacím tak například obec mohla za téměř tři miliony korun nechat nově zateplit hasičskou zbrojnici. „Vše je ku prospěchu občanů,“ dodává Škanta.

Kvůli elektřině a na elektřinu

Důl Bílina, který zaměstnává kolem tisícovky lidí, je pro okolní obce také významným zaměstnavatelem. Díky nadprůměrným mzdám pomáhá zvyšovat životní úroveň v regionu. „Myslím, že pro většinu občanů Bíliny a jejího okolí jsou doly přirozenou součástí života. Doly jsou tady dlouhodobě, není to něco, co by tady vzniklo nově. Je to něco, co nás provází celý život, co nám připadne přirozené,“ říká Schwarz Bařtipánová.

S těžbou uhlí se na Bílinsku začalo už před 200 lety. Nejprve tu vznikaly klasické hlubinné štoly. Až během druhé světové války se začalo uhlí těžit povrchovým způsobem.

Všechny těžní stroje a pásové dopravníky v dole dnes pohání elektřina. Na benzin tu jezdí jen kropicí cisterny a terénní auta, která dopravují personál na rýpadla. Lidé – především elektrikáři a zámečníci – tu pracují ve dvanáctihodinových směnách. Směny se střídají v šest hodin ráno a večer.

Měsíční krajina

Prohlédnout fotogalerii

Pracuje se tu nepřetržitě. Každá odstávka rýpadel znamená ztrátu peněz. „Jedeme i o svátcích, v noci si na práci svítíme,“ uvádí vedoucí výroby na Dole Bílina Luboš Brabec a dodává: „Je to kvůli poptávce, ale je to i ekonomicky výhodnější kvůli spotřebě elektrické energie. Každé spuštění pásového dopravníku bere výkon elektrárny. Když jede pořád, je spotřeba výrazně menší.“

Jediné důlní rýpadlo spotřebuje měsíčně 74 megawattů elektřiny. To odpovídá měsíčnímu odběru zhruba pěti tisíc průměrných českých domácností.

Rýpadlo je tou nejcennější technikou v dole. Těžební společnost se je snaží prostřednictvím neustálých oprav a renovací v provozu udržet co nejdéle. Není divu, nový těžební stroj stojí téměř dvě miliardy korun.

Nejstarší rýpadlo na Dole Bílina tak pochází z 80. let. Brzy ho ale nahradí zcela nové. To už dělníci sestavují na okraji lomu. Těžit by mělo začít v prvním čtvrtletí příštího roku. Po dokončení bude muset samo dojet na určené místo těžby. Protože se ale obří stroj pohybuje velmi pomalu, zabere mu cesta několik měsíců.

Během samotné těžby pracuje na každém rýpadle tři až pět lidí v závislosti na jeho velikosti a celou směnu se odtud nehnou. Na stroji mají k dispozici zázemí – kuchyňku s mikrovlnkou a varnou konvicí.

Samotné řízení rýpadla jeho pracovníci přirovnávají k pilotování letadla. „Je to mnohem složitější než řídit auto. Člověk musí sledovat všechno kolem, nejen bagr, ale i výsypku za námi, hlídat si lidi, aby nedošlo k nějakému úrazu. Hodně se tu práší, takže kolikrát je na práci špatně vidět,“ popisuje Zdeněk Janovský, který na Bílině pracuje jako elektrikář a řidič rýpadla.

Od náročnosti práce se odvíjí i výše mezd. Průměrná mzda v dole se nyní pohybuje kolem 43 tisíc korun měsíčně, a je tedy nad průměrem regionu.

Práci v posledních letech usnadňuje nástup moderní techniky, která se postupně dostává i do nejstarších těžebních strojů. Na obrazovkách v kabině řidič vidí údaje nejen o chodu těžebního zařízení, ale také například to, jak kvalitní uhlí těží. To je důležité, neboť jednotlivé druhy uhlí se nesmí mísit.

Jako kdyby těžby nebylo

Důl je jako živý organismus. Zvolna putuje krajinou – posouvá se zhruba o sto metrů za rok na západ pryč od Bíliny směrem k Mariánským Radčicím. Vytěžené části lomu se ihned předávají na rekultivaci. Od jejího zahájení trvá 12 let, než může těžební společnost vrátit pozemky bývalého dolu obcím a k dalšímu využití.

„Před tím, než zahájíme rekultivaci, jsou vytvořeny plány, které podléhají schvalování odborníků. Je potřeba, aby rekultivovaná krajina byla pestrá. Odborníci zkoumají podíl listnatých, jehličnatých stromů. Poblíž obcí se dělá zemědělská rekultivace, tedy vytváříme tam pole,“ uvádí rekultivační technik Eduard Vinohradník.

Na bývalé Radovesické výsypce poblíž města Bílina zase vznikla naučná stezka přibližující historii dolování na Bílinsku. Napojit se na ni postupně chtějí i Braňany. Výsypky se tak mění také v místo k rekreaci a turistice. Stavět se tu ale zatím nesmí. Výsypka si totiž až 50 let sedá a domy by se tím mohly poškodit. „Stává se, že svah ujede. Zrovna na Radovesické výsypce jsme to řešili loni,“ popisuje Vinohradník. Jinak je ale rekultivovaná krajina stejná, na jakou narazíte v místech, kde se nikdy netěžilo – třeba na Vysočině nebo v Podkrkonoší.

Až těžba na Bílině definitivně skončí, vznikne tu velké jezero. Má být dokonce větší než nedaleké jezero Most, jehož celková plocha přesahuje tři kilometry čtvereční. Vzniklo také v důsledku těžby – zatopením bý­valého Dolu Ležáky, z nějž rýpadla zmizela na konci 90. let. Do budoucna se počítá i s dalším energetickým využitím lokality kolem Dolu Bílina. Po ukončení těžby by tu mohly vyrůst solární elektrárny.

Na tyto plány ale nejspíš dojde až někdy v příštím desetiletí. Aktuálně mají Severočeské doly povolení k těžbě na Dole Bílina do roku 2030. S okolními obcemi však vyjednávají o prodloužení termínu do roku 2035 a vesměs od nich získávají souhlas.

Místní si totiž život bez dolů jen stěží dokážou představit. „Dokud stát nezajistí další pracovní příležitosti v tomto kraji, tak to bude hrozba. Jelikož spousta lidí a firem přijde o práci a tím i o stálý příjem peněz,“ obává se Škanta.

Zatímco životní prostředí se tu za poslední roky pod vlivem státních i evropských dotací zlepšovalo, transformace v ekonomické a sociální oblasti má podle starostů stále ještě rezervy. Nové pracovní příležitosti, jako je například plánovaná továrna na elektrické baterie do aut, v kraji vznikají jen pozvolna. Zánik dolu už za osm let by tak nebyl pro jeho okolí rozhodně vítanou zprávou.

Severočeské doly nyní připravují plán otevírky nové části dolu a doufají, že na jeho základě získají potřebné povolení k těžbě až do roku 2035. Teoreticky by ale zásoby uhlí v součaných územních limitech těžby mohly vystačit až do roku 2050.