Vladimír Bezděk: Žádná důchodová reforma už v Česku nebude. Nastal čas utahování šroubů

Tak dlouho připravovaly vlády reformu penzí, až jim populace zestárla. Teď zbývají jen dvě věci. „Parametrické úpravy státního penzijního pilíře a větší podpora a popularizace dobrovolného spoření na penzi,“ říká Vladimír Bezděk, předseda představenstva investiční společnosti Avant a někdejší šéf expertních důchodových komisí. Hovoří také o tom, jak ho láká politika a proč se stal členem poradního týmu prezidentského kandidáta Petra Pavla.

Schodek státního rozpočtu se ke konci září zvětšil na 270 miliard korun. Tři měsíce před koncem roku jsme takřka na úrovni deficitu plánovaného na celý rok. Vláda zároveň na příští rok navrhuje deficit 295 miliard korun. Co tomu říkáte?

Za poslední čtyři roky jsme dokázali rozprášit povědomí o zemi, se kterou se pojí fiskální opatrnost a jistý konzervatismus. Tahle charakteristika vznikla za první Československé republiky, přetrvala dokonce i během komunistického režimu a drželi jsme ji dlouho po vzniku samostatného státu. Aktuální čísla, návrh rozpočtu na příští rok i výhled do roku 2025 potvrzují, že fiskální opatrnost je pryč.

Předchozí kabinety přece do chvíle, než přišel covid, držely rozpočet víceméně v rovnováze. Dvakrát byl v přebytku.

Tehdy ekonomice foukalo silně do plachet. Zažili jsme šest let nepřetržitého hospodářského růstu. Rostl výběr daní, přesto jsme si ani během těchto bohatých let nedokázali udělat větší rezervu na horší časy. A ty přišly. Máme za sebou tři roky, během nichž jsme byli vystaveni dvěma atypickým šokům. Pandemii a válečnému konfliktu na Ukrajině. Válka se velmi pravděpodobně přelije do ekonomické recese. Je možné, že bude ještě hlubší a delší než ta, kterou způsobily covidové lockdowny.

Postupuje vláda špatně?

Poměr veřejného zadlužení k HDP je sice stále pod evropským průměrem, ale lidé i firmy od rozpočtové politiky nadále očekávají nízké daně a zároveň štědré výdaje. A vláda jim vychází vstříc. Výhled na další tři roky počítá s ročním snižováním deficitu o nějakých dvacet třicet miliard, i v roce 2026 bude schodek dosahovat zhruba 200 miliard. A to je rezignace na fiskální konsolidaci.

Co byste tedy od politické reprezentace čekal?

Není jasné, kam českou ekonomiku chce směřovat. Chybí vize, kterou by přejaly síly napříč politickým spektrem. V 90. letech to bylo celkem jasné. Bylo cílem včlenit se do euroatlantických bezpečnostních struktur, tedy vstoupit do NATO, a do evropských ekonomických struktur neboli vstoupit do EU. Většina společnosti se na tom dokázala sjednotit, tyto vize sdílela i tehdejší opozice (ČSSD), která je nakonec i dotáhla do konce. V posledních deseti patnácti letech ale žádnou podobnou vizi u politiků nevidím.

Není jasné, kam chce česká ekonomika směřovat. Chybí vize, kterou by přejaly síly napříč politickým spektrem.

Před třiceti lety velké změny následovaly převrat, změnu politického i ekonomického režimu. Vedla je touha patřit na Západ. Je otázka, jestli podobně velké cíle vůbec existují.

Může jich být spousta. Můžeme si například říci, že z Česka během následujících 15 let uděláme vzdělanostní ekonomiku, že budeme konkurovat schopností lidí. Vize je důležitá nejen proto, abychom věděli, co dělat, ale i co nedělat. Vrátím se k fiskální politice. Jsme v zajetí postoje „dát všechno všem“, ale to nejde. Je potřeba určit priority a některé věci odsunout nebo zcela shodit ze stolu. Pokud bude existovat vize, bude se politikům o každodenních věcech rozhodovat mnohem snadněji. A také lépe vysvětlí lidem, proč mohou z širokého spektra přání uskutečnit jenom něco.

Je vhodná doba řešit při všech aktuálních problémech ještě dlouhodobou vizi?

Proč bychom v době, kdy řešíme problémy s dírami pod čarou ponoru, nemohli nastartovat ještě diskusi, kde chceme být za deset patnáct let? Pokud to budeme odsouvat, ztrácíme čas. Vizi potřebujeme nejen proto, abychom věděli, na co máme vynakládat veřejné prostředky a z čeho budeme jednou vybírat daně. Je důležitá i pro soukromý sektor. Podnikatelé potřebují vědět, v čem se chce tato země profilovat, aby do toho nasměrovali své prostředky.

Populace ekonomicky stárne už desetiletí

Jedna z věcí, které politické reprezentace zatím nedořešily, je penzijní reforma. Je čas se na ni teď zaměřit?

Myslím, že žádná důchodová reforma s velkým R už v Česku nikdy nebude. A je celkem jedno, jaká vláda bude zrovna u moci. Čas, který jsme na přípravu větší reformy měli, už odtikal. Sice dosud převládá narativ, že stárnutí je něco, co českou ekonomiku teprve čeká, a že problémy nastanou až po roce 2030, kdy do penze začnou odcházet silné ročníky Husákových dětí. Jenže významně ekonomicky stárneme už nějakých deset let. Projevuje se to například snižováním podílu ekonomicky aktivní populace (lidí od 20 do 64 let) na celkovém počtu obyvatel. Částečně to kompenzuje rostoucí věková hranice pro odchod do důchodu, proto se to ještě neprojevuje silně ve výběru pojistného.

Co může vláda v takové situaci dělat?

Zbývají dvě věci. Parametrické úpravy státního penzijního pilíře ve formě postupného utahování šroubů. A vedle toho větší podpora a popularizace dobrovolného spoření na penzi, pojmenovaného jako třetí pilíř. Ať už jde o dnešní penzijní spoření, chystaný účet dlouhodobých investic či jiné produkty. Je třeba lidem neustále opakovat, že se musí na stáří připravit víc než jejich rodiče nebo prarodiče. A také by pomohlo, kdyby se podařilo nalákat i mladší ročníky, tedy lidi, kteří vstupují do prvního seriózního zaměstnání. Měla by se otevřít i debata o povinném vstupu do systému, ovšem s možností vystoupení.

Lidé a firmy už přestávají věřit, že příští rok přijde jednociferná inflace. Pokud se růst cen zadře pod kůži, bude se srážet mnohem hůř.

A jak utahovat šrouby v prvním pilíři?

Nepůjde to jinak než pokračovat v postupném zvyšování důchodového věku a v rozumnějším přístupu k valorizacím penzí současných důchodců. Často se zapomíná i na to, že 30 procent výdajů penzijního systému není přímo svázáno se stárnutím populace, jde třeba o invalidní či pozůstalostní penze. A na tuto část by se také měla soustředit pozornost. Předchozí vláda však šrouby prvního pilíře spíše povolovala. A ta současná v tom do určité míry pokračuje.

Vladimír Bezděk (48)

Přes dvacet let se pohybuje ve světě bankovnictví, pojištění a investic. Pracoval v ČNB, šéfoval pojišťovně Aegon, slovenské pobočce Generali a ČSOB Pojišťovně. Působil v důchodových komisích a v Národní ekonomické radě vlády Petra Nečase, byl konzultantem společnosti EY. Od července 2021 vede investiční společnost Avant, která je součástí skupiny RN Solutions podnikatele Marka Unčovského.

Foto: Lukáš Bíba

Jak?

Předchozí kabinet schválil mimořádné valorizace nad rámec zákona. Problém je, že takové rozhodnutí ovlivní nejen rozpočet na daný rok, ale že zůstane v systému na desítky let, než zemře poslední penzista, který valorizaci dostal. Ekonomická cena toho rozhodnutí není pět miliard v jednom roce, ale celkově ve všech letech třeba 80 miliard. Tahle částka je v rozpočtu pevně zakotvená, a když se pak ekonomice přestane dařit, nedá se s tím nic dělat.

Jak se „prohřešila“ současná vláda?

Před pár týdny například kývla na dřívější odchod do důchodu pro záchranáře. Bude to sice kompenzováno postupným zvýšením plateb pojistného za tuto skupinu, ale protože jde o zaměstnance, které platí stát, je to jen přesun z jedné kapsy do druhé. Navíc hrozí, že se s podobnými požadavky ozvou i další skupiny se stejně přesvědčivými argumenty. Univerzální důchodový systém se může rozdrolit do netransparentního systému dílčích podskupin, jak se kdysi stalo ve Francii. A to by ničemu nepomohlo.

Valorizace důchodů vychází z výše inflace a poloviny růstu reálných mezd. Není čas vzhledem k současné situaci tento způsob vypočítávání upravit?

Náhradový poměr, tedy podíl mezi průměrným důchodem a průměrnou mzdou v ekonomice, vždy během ekonomických krizí stoupl. Zcela tu chybí jedna rovina diskuse. Důchod je mnohem stabilnější příjem než mzda zaměstnance nebo příjem živnostníka. Není zatížen v zásadě žádným rizikem. Neříkám, že by se při 20procentní inflaci nemělo adekvátně valorizovat, jen upozorňuji, že zatímco zaměstnancům padá reálná mzda třeba o deset procent, důchody nikdo reálně o deset procent nesnižuje.

Náhradový poměr se podle posledních dostupných údajů pohyboval kolem 43 procent. Je to ideální výše?

Pokud budeme chtít držet náhradový poměr někde kolem 42 nebo 45 procent průměrné mzdy i dalších 30 nebo 50 let, budeme muset buď výrazně zvýšit věk pro odchod do důchodu, nebo se hodně zadlužíme, anebo budeme odvádět do systému podstatně víc peněz. Jiná možnost není. Náhradový poměr je však třeba brát individuálně. U lidí s nižšími příjmy je vyšší. Lidem s nejnižšími příjmy vychází náhradový poměr kolem sta procent, po odchodu do penze tudíž skoro nepocítí pokles příjmů. U lidí, kteří vydělávali více než průměrnou mzdu, je propad naopak značný.

Rady pro prezidentského kandidáta

Láká vás politika?

Zajímají mě věci veřejné. Přes 20 let jsem zastupitelem v malém městečku Dobřichovicích, teď jsem byl znovu zvolen. Beru politiku jako jediný způsob, jak ovlivnit věci kolem nás. Teď většinu času a energie věnuji Avantu, ale nevylučuji, že jednou mě bude politika zajímat i víc profesně.

Jste členem poradního týmu prezidentského kandidáta Petra Pavla. Proč jste se do něj přidal?

Už jsem byl členem několika výborů, komisí či poradních týmů. V tomto případě mě přilákaly dvě věci. Za prvé, že tým skládá exguvernér ČNB Zdeněk Tůma, pro mě důvěryhodný člověk. A pak si myslím, že generál Pavel má slušnou šanci ve volbách uspět proti Andreji Babišovi, pokud expremiér do boje o Hrad nakonec skutečně půjde.

Co generálu Pavlovi radíte?

Měli jsme už dvě zasedání, máme i diskusní skupinu na sociálních sítích. Diskuse se točí kolem dvou hlavních témat – inflace a energetické krize. Poradní tým je zajímavá skupina lidí, leccos nového se dozvím i já.

K pravomocem prezidenta patří i volba členů bankovní rady ČNB. Koho byste svému kandidátovi poradil?

To je zatím hodně daleko. I kdyby ve volbách uspěl, což si samozřejmě přeji, vůbec není jisté, že si v poradním týmu nechá všechny lidi z toho současného.

Jak vnímáte složení současné bankovní rady ČNB? Postupuje v boji proti inflaci správně?

Vyjadřovat se ke složení bankovní rady mi jako představiteli regulovaného subjektu nepřísluší. Pokud jde o postup proti inflaci, myslím, že v současné situaci může udělat víc vláda než centrální banka. Nezdá se mi, že by byl rozpočet koncipovaný protiinflačně. Byť třeba zastropování cen energií může inflaci tlumit. Lidé a firmy už přestávají věřit, že příští rok přijde jednociferná inflace. Pokud se růst cen zadře pod kůži, bude se srážet mnohem hůř a za cenu vyšších nákladů. Proto je důležité, aby vláda vyslala nějaký signál, že nechce dál inflaci přiživovat.

Fondy kvalifikovaných investorů mají hlavní potenciál před sebou. Pomáhají parkovat kapitál v Česku a přitahovat ho ze zahraničí.

Jak se současná situace propisuje do investičního apetitu?

Začátek války na Ukrajině snížil v prvním a druhém kvartále investiční apetit. Dotklo se to celého trhu, nejen Avantu či fondů kvalifikovaných investorů. Nyní se do investičního rozhodování propisuje to, jak lidé počítají, že tu vysoká inflace bude déle. Proto roste poptávka po fondech s očekávaným výnosem mezi 8 a 10 procenty. Ještě před rokem by „stačilo“ 6 až 8 procent.

Jsou fondy, které takový výnos dokážou nabídnout?

Mohou to být například fondy zaměřené na development, pokud mají kvalitní projekty. Jde většinou o byty v dobrých lokalitách. Pak fondy zacílené na zajištěné úvěry nebo pracující s pohledávkami. A také ty, které nabízejí zajímavé investice, například do energetiky nebo do odpadního vodního hospodářství.

Nečekáte, že na trhu s byty přijde ochlazení?

Z našeho pohledu teď může být dobrá doba nakupovat projekty za zajímavou cenu. Subjekty, které se mohou dostat do peněžní tísně, je budou muset prodat. Trvá čtyři až pět let, než se projekt postaví. A když nakoupíme za rozumnou cenu teď, lze dvou‑ až tříleté ochlazení, které pravděpodobně přijde, přečkat. Historická data ukazují, že ekonomická krize neměla na sektor nemovitostí delší než maximálně tříletý negativní cenový dopad.

V portfoliu máte 149 fondů. Budete přidávat další?

Ročně zakládáme zhruba 10 až 15 fondů, tempo držíme i letos a ani v první polovině příštího roku nečekáme zpomalení. Vedle toho, že budeme dál vytvářet fondy pro nové zakladatele, děláme i služby, které podpoří celý ekosystém fondů Avant. Minulý měsíc jsme založili fond, který bude nabízet mezaninové financování pro ostatní nemovitostní nebo developerské fondy. Dodá jim finance, pokud se na trhu objeví příležitost koupit developerský projekt v rané fázi. Už může mít pozemky, ale třeba ještě ne stavební povolení. Úvěr bude zajištěný hodnotou pozemku a bude splacen, až daný fond sesbírá dostatek peněz od investorů.

Do čela Avantu jste přišel před rokem a čtvrt. Co se od té doby změnilo?

Můj příchod tehdy souvisel se změnou vlastníka, kterým se stala společnost RN Solutions Marka Unčovského. To hlavní je, že firma stále roste, posilujeme i personálně, například před měsícem přišel Daniel Drahotský, bývalý šéf J&T investiční společnosti. Investujeme do IT, abychom zvládli mnohem větší počet fondů a podfondů než současných 149. Objem obhospodařovaného majetku meziročně vzrostl o čtvrtinu na 83,3 miliardy korun. Fondy kvalifikovaných investorů mají hlavní potenciál teprve před sebou. Mohou pomoci v ekonomickém ochlazení. Je to nástroj, který tu pomáhá parkovat kapitál, a dokonce ho přitahovat ze zahraničí. Usnadňuje koncentraci kapitálu a jeho investování do projektů, které zlepšují život v Česku.