Firmy hledají náhradu za zemní plyn. Našly ji v topném oleji i ve dřevě

Extrémně drahý plyn a hrozba jeho nedostatku přinutily řadu firem hledat náhradu. V českolipské provozovně společnosti Jizerské pekárny přešli na lehký topný olej. Vyhřívají jím nejen tři velké pece, v nichž se peče chléb, rohlíky a housky, ale používají ho i na výrobu technologické páry i v kotlích na teplo a teplou užitkovou vodu. 

„Náklady na instalaci nového systému s lehkým topným olejem se nám při současných cenách plynu vrátily za tři měsíce. Do budoucna se však plynu nebráníme, je na obsluhu uživatelsky příjemnější, není třeba se starat o plnění nádrží. Jen je teď prostě výrazně dražší,“ říká vedoucí údržby v pekárně Tomáš Čmuchálek.

Od července, kdy společnost Ventos Energy Solutions v pekárně nový systém zapojila, jedou však kvůli ceně téměř výhradně na topný olej. Plyn stojí kolem 180 eur za megawatthodinu, bylo to i víc. Topný olej, což je v podstatě nafta obarvená na červeno, vyjde přibližně na polovinu. Mezi oběma zdroji je možné přepínat pece i za chodu podle toho, co je v danou chvíli levnější na provoz. Stačí stisknout jedno tlačítko.

Instalace není příliš složitá. Je třeba zejména vyměnit hořáky. Zatímco v pecích jsou kombinované na obě paliva, ke kotlům dali jednoúčelové pouze na topný olej. Jsou zhruba o polovinu levnější. Vedle toho Ventos na pekařské pece, parní a teplovodní kotle instaloval vlastní výměníky pro zpětné získávání tepla. Díky tomu je možné dál využít „odpadní“ teplo pro ohřev užitkové vody, předehřev napájecí vody pro výrobu páry a vytápění.

Topný olej je skladován v 11 dvouplášťových nádržích, každá o objemu 1500 litrů. Postačí zhruba na šest dní při plném provozu pekárny. Bylo také třeba nově přidat potrubí, které topný olej rozvádí.

20 procent je přijatelná míra úspor pro všechny. S tím bychom mohli tuto i příští zimu přežít bez nuceného omezování.

Na cestě mezi uhlím a plynem

Pece fungují úplně stejně, nezáleží na tom, zda hořáky pohání zrovna plyn, nebo topný olej. Spaliny se samotným výrobkem vůbec nepřijdou do styku. O pecích na elektřinu v České Lípě ani neuvažovali, jejich provoz by vyšel ještě dráž než na plyn.

Petr Hanek ze společnosti Ventos Energy Solutions, která je součástí průmyslové skupiny SkyLimit, říká, že mají na dodávku podobných systémů podepsané další čtyři kontrakty, dva jsou před uvedením do provozu. Díky úsporám mohou firmy lépe čelit problémům spojeným s extrémním nárůstem nákladů na energie. Ale stejně jako jinde v průmyslu i tady narážejí dodavatelé na nedostatek komponentů. Například na hořáky se čeká i několik měsíců.

Podle Hanka je možné přejít na topný olej v provozech, kde nyní spalují zemní plyn a mají přetlakové hořáky. Mohou ho využít i v domácnostech. V Německu, Rakousku či Itálii běžně využívají topný olej pro vytápění v místech, kde není za­veden plyn. Vytápí a ohřívá vodu třeba také v hotelu a restauraci na vrcholu Ještědu.

„Dalo by se říci, že se k němu teď v Česku vracíme. Více se využíval třeba v 90. letech, kdy řada oblastí na severu země nebyla plynofikována. A když obecní budovy nebo školy přestaly topit uhlím nebo koksem, přecházely právě na lehký topný olej. Ale pak se v daných lokalitách provedla plynofikace a začal se více využívat právě zemní plyn, ten byl na provoz levnější,“ vysvětluje Hanek. Topný olej má vyšší výhřevnost než plyn. Proti plynu má však ve spalinách vyšší obsah oxidů dusíku, ale zdaleka ne tak vysoký jako uhlí.

Podobnou cestu jako v českolipské pekárně zvolil také výrobce zdravotnických lůžek Linet. Lakovna ve fabrice u Slaného byla původně plně závislá na plynu, nyní může jet buď na plyn, nebo na LTO. „Hned na začátku ruské agrese se vedení rozhodlo neriskovat, protože plyn nemusí vůbec být. Nebyla to jen otázka ceny. Kdyby lakovna osm hodin nejela, zastaví to celou výrobu,“ říká mluvčí Linetu Michal Uryč. I tady počítají díky velkému rozdílu mezi cenou plynu a topného oleje s návratností do dvou tří měsíců, hořáky je možné podle ceny přepínat.

Spotřebu plynu v Linetu snížili i jinak. „Loni jsme ušetřili mezi 20 a 30 procenty spotřeby jen tím, že jsme vytápěli na nižší teploty. Letos by celková úspora měla být podstatně větší i díky použití LTO v lakovně a ohřívání vody odpadním teplem ze šesti kompresorů,“ říká Uryč.

Žluté kohoutky úplně nezavírat

Zcela zanevřít na plyn by však v delším časovém horizontu nemuselo být pro firmy výhodné. „Plyn s námi bude ještě dlouho, výrazná část spotřeby energií na něm bude dál závislá. Nebude to výlučně zemní plyn, ale směs zemního plynu, biometanu a vodíku. A poměr jednotlivých složek se postupem času promění, bude se postupně ozeleňovat,“ říká řídící konzultant poradenské společnosti EGÚ Brno Petr Čambala.

Zásoby na šest dní. Každá z 11 nově instalovaných nádrží v českolipské pekárně pojme 1500 litrů lehkého topného oleje.

Foto: Matej Slávik

Nejméně pro následující zimu je v zájmu všech spotřebitelů plynem šetřit. „Zatím spotřebu snížili hlavně velcí odběratelé. Měl by se přidat i podnikatelský maloodběr či domácnosti. Ale dvacet procent je přijatelná míra úspor pro všechny. A s tím bychom mohli tuto i příští zimu přežít bez nuceného omezování,“ říká Čambala.

Firmám doporučuje, aby hledaly cesty, jak využívat plyn víceúčelově. Některé společnosti to už dělají, příkladem jsou třeba zmíněné výměníky, které znovu využijí „odpadní“ teplo z vypalovacích pecí. Ale řada středně velkých podniků – a třeba i bytových domů – stále má jen kotel, který vyrábí z plynu teplo a ohřívá vodu. Pokud by si instalovaly kogenerační jednotku, budou spolu s teplem vyrábět i elektřinu.

Čambala vysvětluje, že z vyrobené elektřiny si potom díky kogeneraci mohou „zadotovat“ náklady na teplo. Zdražení plynu se na trhu odráží i v cenách elektřiny. Když si jí podnik nějakou část vyrobí sám, ať pro svou spotřebu nebo prodej do sítě, může výraznou část cenového nárůstu odmazat. „Navýšení ceny plynu se pak v nákladech na teplo odrazí jen zčásti. Navíc klesnou odběry elektřiny ze sítě a tím ušetříte část nákladů na rezervovanou kapacitu nebo distribuční poplatky,“ říká Čambala.

Zvýšení počtu kogeneračních jednotek může podle Čambaly pomoci i energetice jako celku. Evropa totiž důrazem na tepelná čerpadla, elektrovozy nebo využití elektrické energie v teplárenství směřuje k výrazné elektrofikaci celé ekonomiky. Podle některých odhadů až na dvojnásobek současných hodnot. A to samotné fotovoltaiky kvůli výkyvům ve výrobě neutáhnou, kogenerace za ně mohou zaskočit v zimě.

„Provoz kogeneračních jednotek se dá naplánovat vcelku přesně. Vychází se z teplotních průměrů pro dané období, tomu odpovídá potřeba topení a výroba elektřiny. Může to být výborný doplněk obnovitelných zdrojů v době, kdy ze své podstaty nejsou schopny dodávat. A přes léto mohou poskytovat záložní regulační výkon,“ říká Čambala.

Někteří výrobci kogeneračních jednotek přitom už dnes garantují, že jejich zařízení umí spalovat i vodík, a to až do jeho 30procentního objemového podílu v palivové směsi. Postupně se bude podíl zvyšovat. Podle Čambaly bude ještě nějakou dobu trvat, než se podíl vodíku v rozvodné síti zvedne, a tak se podle něj investice i nyní vyplatí. „Na těch 30 procent se dostaneme až někdy ke konci životnosti zařízení. Ta se u větších kogeneračních jednotek počítá zhruba na 20 let. Kogenerace by měla být obvykle do osmi let ekonomicky návratná,“ říká.

Kde není plyn, tam jsou pelety

Některé firmy, které dlouho využívaly k topení plyn, přecházejí i na biomasu, nejčastěji na pelety. „Dřevní paliva, tedy pelety, brikety nebo palivové dřevo, také výrazně podražila, meziročně zhruba o 120 procent. Ale je to pořád výrazně méně než plyn nebo elektřina,“ říká předseda Klastru Česká peleta Vladimír Stupavský.

Část zdražení jde podle něj na vrub „křečkování“ odběratelů. Lidé si nyní začali dělat zásoby na tři zimy dopředu, což nebývalo běžné. K tomu vypadl dovoz z Ruska a Běloruska a některé peletárny se zahraničními vlastníky začaly veškerou produkci vyvážet za hranice, do Rakouska či do Německa. Většina pelet ale nakonec putuje do Itálie, která není v jejich výrobě soběstačná.

„Pomohlo by, kdyby stát zastropoval vývoz a byl stanoven nějaký podíl produkce, která musí zůstat v Česku. V peletárnách využívají českou surovinu. A také kdyby stát snížil DPH na jakostní dřevní paliva z 15 procent na pět procent, podobně jako pro teplo z tepláren,“ říká Stupavský. Nové peletárny by ještě v Česku mohly vzniknout při pilách, kde zatím odpad dále nezpracovávají.

Nedostatek pelet by hrozit neměl, Česko je výrazným exportérem dřevních pelet a briket. V roce 2021 činila domácí výroba pelet 526 tisíc tun, z toho 150 tisíc tun tvořila domácí spotřeba. „Česko má suroviny asi na jeden milion tun lisovaných dřevních paliv. To je výrazný přebytek produkce nad spotřebou,“ říká Stupavský.

Na pelety vsadili například ve společnosti Fritex v Markvarticích na Třebíčsku, kde ekologicky likvidují použitý olej z restaurací a jídelen. Mají čtyři peletové kotle. Vyrobené teplo se využívá pro čistění oleje a výrobu biopaliva, proto kotle jedou celý rok. Během něj spotřebují celkem 70 tun pelet. Kotle na pelety našly uplatnění také například v krkonošských horských boudách a Stupavský říká, že by byly ideální třeba i pro školy a školky, hotely, bytové domy nebo firemní provozy.