Jindřich Melichar: S Bushmanem končím, teď budu vyrábět elektromopedy

Před čtvrtstoletím založil doslova na zelené louce značku outdoorového oblečení Bushman, která se od té doby stala v Česku pojmem. Teď Jindřich Melichar tuhle etapu svého života uzavírá. V dubnu odešel z vedení firmy a prodal většinu svého podílu. „Po vstupu silného investora Reflex Capital získal Bushman prostředky, energii a nové impulzy, a já jsem cítil, že jsem zamrzl v pravěku. Už bych pro firmu nebyl přínosem,“ říká. Do budoucna se chce soustředit na nový byznys, který spolu s partou známých rozjel před čtyřmi lety v hospodě v Zaječicích nedaleko Prahy.

„S kamarády jsme vymysleli projekt mopedix, v jehož rámci vyvíjíme a chceme vyrábět a prodávat vlastní elektrické mopedy a také moped benzinový,“ vysvětluje Melichar. Jak říká, chtěli vytvořit stroj, na kterém i dospělý chlap bude vypadat důstojně. Pořádné mopedy už se totiž podle něj nevyrábí. „Produkují se jen podivné, směšné spatlaniny plné plastu. Když si na to dospělý chlap sedne, tak vypadá, že ukradl dětské kolo,“ kroutí hlavou Melichar. Když o projektu vypráví, chvílemi to působí jako jedna velká recese. První prototyp měl kryt na baterku vyrobený z pekáče na husu, mopedy budou výjimečné tím, že mohou vydávat plejádu zvuků. „Samozřejmě může znít jako motorka, ale třeba i jako letadlo, tank, kamion nebo třeba splašené stádo koní či mečící koza,“ říká Melichar.

Jakkoliv recesisticky může tenhle projekt znít, už na podzim by měly být k prodeji první kusy. Kupovat by je prý měli hlavně lidé tíhnoucí k retru. „Každopádně to budou lidé, kteří s námi mohou sdílet určité životní hodnoty. Když jsme na mopedech začali jezdit, došlo nám, že je to pro nás smysl života. Zjistili jsme, že není třeba se pořád za něčím hnát. Člověk na mopedu zpomalí a začne vnímat okolí. Jízda na tomhle stroji zároveň předjímá určitou schopnost nadhledu. Je to svérázný alternativní dopravní prostředek, ale taky trochu recese,“ vysvětluje Melichar.

Podle obchodního rejstříku jste na konci letošního dubna skončil jako jednatel firmy Bushman, jaká je v současnosti vaše pozice ve společnosti?

Ve firmě už nejsem, odešel jsem z vedení a prodal většinu svého podílu. Zbyla mi jen symbolická část. Letos na konci dubna jsem tak uzavřel tuhle čtvrtstoletí dlouhou etapu svého života. Nutno říct, že jsem odešel v dobrém. Máme také dohodu, že když to bude zapotřebí, jsem připraven kdykoliv Bushmanu pomoct.

Už bych pro Bushmana nebyl přínosem. Pro nepřizpůsobivost a určité staromilectví bych byl pro podnik brzdou.

Co vás přimělo k odchodu?

Jednou bych stejně musel v Bushmanovi skončit, přírodní zákony jsou neúprosné a nakonec by mě stejně museli odvézt třeba na lafetě. Nechtěl jsem to nechat na osudu a svůj konec ve firmě jsem si radši zvolil sám. Hlavní důvod odchodu je ten, že po vstupu silného investora Reflex Capital získal Bushman prostředky, energii a nové impulzy, a já jsem cítil, že jsem zamrzl v pravěku. Už bych pro firmu nebyl přínosem. Pro svou nepřizpůsobivost a určité staromilectví bych byl pro podnik brzdou. Proto jsme si s investorem sedli a díky jeho vstřícnosti a pochopení se dohodli na ukončení mého působení ve firmě.

Jaké to je, po takové době pustit své dítě do světa?

Přesně jako v životě, když vaše dítě dospěje a odejde z domova. Taky se s tím musíte nějak smířit. Je to přirozená věc. Ale samozřejmě je to obrovský kus života, sám jsem se trochu zhrozil, když jsem si uvědomil, jak dlouhý čas jsem s Bushmanem strávil. Byla to ale fajn doba, měl jsem kliku na to, kolik skvělých lidí jsem za těch pětadvacet let potkal, některá setkání byla osudová, naučil jsem se spoustu věcí a získal neocenitelný přehled o byznysu a světě obecně. Hodně mi to dalo. Něco mi to samozřejmě i vzalo, ale člověk radši vzpomíná na to dobré. Bushmana mám a budu mít vždycky rád, ostatně jak jste řekl, je to moje dítě. A jsem přesvědčený, že tu tahle firma bude ještě mnoho dalších desítek let, protože ten projekt je opravdu dobrý. Dělat věci z přírodních materiálů, soustředit se na pohodlné městské a outdoorové oblečení a vybavení, to si svoje zákazníky vždycky najde. Doba je teď samozřejmě nepříjemná, firmy bojují o přežití, ale díky tomu, že je Bushman dost vyhraněný, má velkou šanci, že uspěje. Mnoho jiných značek, jež nejsou tak vyprofilované a nemají tak věrné a stálé zákazníky, můžou mít velké problémy.

Bushman byl díky vám vždycky politicky angažovanou firmou. V sortimentu jste měli třeba trička upozorňující na minulost Andreje Babiše spojenou s StB nebo tričko s nápisem Peroutka byl gentleman, čímž jste se zase vymezovali vůči prezidentu Miloši Zemanovi. Změní se to vaším odchodem?

Doufám, že ne, ale nevím. Ostatně to byl taky jeden z důvodů mého konce ve firmě. Paradoxně jak stárnu, tak dostávám stále šílenější nápady a uvědomil jsem si, že realizací těchhle šíleností bych mohl značce snadno uškodit.

V jednom rozhovoru jste kdysi řekl, že kdybyste skončil v Bushmanovi, tak jste nezaměstnatelný a zřejmě by to dopadlo tak, že si pořídíte dodávku, budete jezdit po kraji, prodávat bramboráky a pivo do kelímku a seřizovat mopedy. Dopadne to tak?

Tak to je neuvěřitelné, jaký jsem byl jasnovidec, protože mě více méně tohle všechno čeká. V Zaječicích u Pyšel, kde bydlím a pracuji, jsme si z kontejnerů vybudovali letní bar a půjčovnu mopedů, točíme tam pivo, ty bramboráky dělat můžeme a máme i starou dodávku, se kterou můžeme vyrazit do světa. Zdá se, že jsem si předpověděl svou budoucnost…

Jaké jsou tedy vaše další byznysové plány?

S kamarády jsme vymysleli projekt mopedix, v jehož rámci vyvíjíme a chceme vyrábět a prodávat vlastní elektrické mopedy a také moped benzinový. Nechceme rozjíždět podnik velikosti Bushmana, to je strašně komplexní a náročný byznys. Už jsem zestárnul (Melicharovi je 54 let – pozn. red.), prošel si v byznysu očistcem starostí a něco tak náročného už dělat nechci. Nehodláme s mopedixem dobývat celý svět, i když to v nadsázce tvrdíme. Máme v plánu provozovat hospodu a letní bar s minishopem, už jsme otevřeli půjčovnu starých mopedů a elektrokol, prodáváme s tím související merch, provozujeme e‑shop a pořádáme eventy, na kterých chceme mopedy půjčovat. Myslíme, že to může být dostatečně výdělečné, aby to uživilo naši malou partu lidí.

Nejprve jsme sestavili svépomocí vlastní stroj. Upravili jsme rám starého mopedu, dali na něj velká kola, z pekáče na husu jsme udělali kryt na baterku.

Jaká je vaše pozice v tomhle projektu?

Jsem něco jako vizionář a designér. Chci pomáhat také svým know‑how a kontakty, které mám díky čtvrtstoletí trvající podnikatelské zkušenosti. Ale výkon a řeholi spojenou s podnikáním bych rád nechal na klucích, kteří jsou o deset či patnáct let mladší než já. Na projektu každopádně nedělá jen naše osmičlenná parta kamarádů ze Zaječic, spolupracujeme s Technickou univerzitou v Liberci, s níž řešíme elektrickou část mopedu. S designem nám pomáhá profesor Vlastimil Bartas z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Na železných částech konstrukce spolupracujeme s firmou Tvarmetal z Vysokého Mýta, která je specialistou na ohýbání trubek a profilů, tváření kovů a svařování. I díky přístupu a podpoře těchto partnerů máme šanci tenhle trochu bláznivý projekt dotáhnout do konce.

Jak je to v mopedixu s jednotlivými vlastnickými podíly a kdo je vlastně hlavním investorem?

Po pravdě jsme podíly ještě moc neřešili, říkáme si, že je na to dost času, až bude vůbec co porcovat. Máme mezi sebou gentlemanskou dohodu, a jelikož se už léta známe, věříme si, že všechno dodržíme. Nyní je projekt mopedix pod firmou Goodped, přičemž hlavní investor Jan Pačes má dvacetiprocentní podíl, zbytek se pak rozdělí mezi naši partu.

Zvuky, které bude elektromoped vydávat, mohou být různé. Může znít jako motorka, ale i jako tank, letadlo nebo třeba splašené stádo koní či mečící koza.

Říkáte, že jste všichni kamarádi, nebojíte se, že by vzájemné vztahy mohl společný byznys pokazit?

Může se to samozřejmě stát, na druhou stranu jsme schopni si říct nepříjemné věci a poslat se do příslušných míst a nijak to naše kamarádství nekalí. Nemyslím, že by vzájemné vztahy byly do budoucna problém. Na začátku jsme měli pár klíčových sezení, na kterých jsme si stanovili pravidla a všechno si vyříkali. Klíčová je pokora a skromnost. Ale jak už jsem řekl, pokazit se to mezi námi přirozeně může, jenže kdyby se měl člověk všeho bát, tak neudělá nic.

Kolik peněz už jste do celého projektu investovali?

Projekt už celkově spolknul asi 5,5 milionu korun. Většina z toho šla na vývoj, na němž vyšíváme dva roky, zvlášť intenzivně přes rok, další náklady jsou na ověřovací sérii dvaceti kusů elektromopedů, která bude postavená na konci září. Chceme dokončit homologaci a pak budeme objednávat součástky na příští rok.

Jak celá tahle mopedová anabáze vlastně začala?

My jsme už před lety v Zaječicích v hospodě Oksford založili moped gang ZZ Corps Bandidos Locales. Strašně nás tehdy vytáčelo, jak se v Česku roztahují proputinovští motorkáři Noční vlci, kteří tady podnikali různé jízdy. Rozhodli jsme se, že je budeme pronásledovat a klidně si to s nimi rozdáme. Loni jsme se jim dokonce jako jediní čeští motorkáři postavili, když jsme se vypravili do Bubenče, kam ten jejich gang dorazil na místo, odkud byla odstraněna socha sovětského maršála Koněva. Policisté nás tehdy od sebe museli oddělit. Ale abych se vrátil k vaší otázce, náš moped gang je prostě parta chlapů, která si pořídila mopedy a jezdila nejprve krajinou Posázaví a posléze vyrazila i na delší cesty po Česku i zahraničí. Každý rok jsme vyjeli na týden, třeba do Portugalska nebo na Sardinii. Na základě těchto jízdních zkušeností jsme si uvědomili, co všechno by šlo na mopedech vylepšit. Jednou jsme si prostě řekli, že by bylo fajn postavit si vlastní moped.

To jste si nemohli lepší stroj prostě koupit?

Pořádné mopedy už se dneska nevyrábí, produkují se jen podivné, směšné spatlaniny plné plastu. Když si na to dospělý chlap sedne, tak vypadá, že ukradl dětské kolo. A my chtěli stroj, který by měl větší kola, větší rozvor, aby uvezl dva lidi, byl ze železa a s elektrickým pohonem. Zároveň jsme ale chtěli, aby vrčel, třeba jako normální benzinový moped. Prostě aby to byla mašina, na které bude velký chlap vypadat důstojně. Sestavili jsme si nejprve svépomocí vlastní stroj. Upravili jsme rám starého mopedu, dali na něj velká kola, z pekáče na husu jsme udělali kryt na baterku. Zní to možná divoce, ale já na tomhle kousku jezdím dodnes.

Pořád tam máte pekáč na husu?

Už ne, dali jsme tam větší baterku, takže jsme pekáč museli vytrhnout. Byl jsem se tehdy dokonce zeptat v budějovickém podniku Belis, někdejším Sfinxu, jenž vyrábí smaltované nádobí, jestli by neměli větší pekáč, který by šel použít, ale bohužel.

Jak se vám vývoj tohohle elektromopedu povedl?

Myslím, že se to opravdu podařilo. Moped má výborné jízdní vlastnosti, nemá žádné vibrace, když jedete, tak v podstatě plujete krajinou. Navíc je stabilní, skvěle sedí v zatáčkách, a ačkoliv je relativně těžký – má nějakých 80 kilogramů váhy –, dá se s ním dobře manipulovat. Oficiálně má nosnost 160 kilogramů, ale uveze úplně v pohodě kolem dvou set kilogramů váhy. Má i úžasné zrychlení, za tři vteřiny jste z nuly na padesátce. V Praze na křižovatkách budou řidiči asi překvapení.

Jindřich Melichar (54)

V roce 1997 založil společnost Bushman Company, která se věnuje výrobě oblečení pro volný čas a outdoor. Letos po 25 letech své působení ve firmě ukončil a nyní se s přáteli věnuje projektu mopedix. V jeho rámci vyvinuli elektromoped, který by chtěli začít prodávat letos na podzim.

Foto: Honza Mudra

Jaká se z toho dá vymáčknout rychlost?

Může to jet až 80 kilometrů v hodině, ale to samozřejmě nedovolíme. Podle homologace nesmí moped jet více než 45 kilometrů v hodině, takže výkon v rámci nastavení řídicí jednotky snížíme.

Jak daleko takový elektromoped dojede?

Když to řídí chlap vážící kolem 85 kilo, tak v pohodě 70 až 80 kilometrů. Normálně to pak nabijete asi za šest hodin, rychlonabíječkou dokonce jen za dvě a půl hodiny. Když pojedete na větší výlet, stavíte se v hospodě na oběd, píchnete to do nabíječky, která vám to částečně dobije, a můžete jet dál. Na praktické ježdění je ten dojezd naprosto dostatečný, málokdo na takových strojích jezdí dál než 30 až 40 kilometrů. Vývoj baterií jde každopádně rychle dopředu. Předpokládá se, že v horizontu dvou tří let půjde díky technologickému pokroku cena baterií prudce dolů. Vyvíjíme nicméně rovněž benzinový moped, měl by mít objem 110 nebo 125 kubických centimetrů, říkáme, že to bude nejsilnější moped na světě. Měl by být určen pro echt staromilce a vyrábět by se mohl asi jen pár let, než to kvůli regulacím nebude možné. Máme už vytvořený prototyp, kvůli pandemii jsme ale museli celý projekt odsunout na příští rok.

Říkal jste, že chcete, aby elektromoped vrčel. Proč?

Od začátku jsme chtěli, aby náš moped byl výjimečný. Aby měl něco navíc, co bude vlastníka těšit. Ve spolupráci s jednou pražskou firmou jsme proto vymysleli technické řešení, díky němuž může elektromoped vydávat různé zvuky, když si řidič tuhle možnost zapne. Má to ostatně i důvod bezpečnostní. Elektrovozítka jsou strašně tichá a ve městech to může být třeba pro chodce dost nebezpečné. Ostatně na nápad ozvučení elektromopedu jsem přišel asi před třemi lety, když jsem byl pracovně v Šanghaji. Několikrát mě tam málem sejmuli na elektroskútru, který nebylo vůbec slyšet. Mimochodem, ty zvuky, které bude náš elektromoped vydávat, mohou být různé. Samozřejmě může znít jako motorka, ale třeba i jako letadlo, tank, kamion nebo třeba splašené stádo koní či mečící koza.

Kolik peněz bude elektromoped stál?

Kvůli zdražení všech možných komponentů o 30 až 40 procent, ke kterému došlo v poslední době, jsme museli jít oproti naší původní představě s cenou nahoru. Moped by měl být k mání za okolo 120 tisíc korun včetně DPH. Je jasné, že to není lidová cena a nebude to pro každého, což nás mrzí. Jestli ale chceme dělat poctivý a kvalitní stroj ze železa, který bude i za 20 let vypadat stále dobře, tak za současné cenové hladiny vstupních nákladů za jednotlivé součástky, materiál, energie a dopravu nemáme pro lepší cenu prostor.

Moped si budou kupovat hlavně chlapíci starší třiceti let. Hodně lidí dnes tíhne k retru, k nadčasovým a solidně vyrobeným produktům.

To je docela dost peněz, zjišťovali jste si, jak velká může být v Česku po takovém stroji poptávka?

Zjišťovali, ale ono to jde opravdu těžko. Lidi z motorkářského prostředí nám říkají, že cena sice není nízká, ale své zájemce by si to najít mělo. Předpokládáme, že by měl být slušný zájem hlavně v západní Evropě, kde tyhle věci docela frčí ve srovnatelné nebo i vyšší cenové relaci. Určitě ale chceme, aby si každý potenciální zákazník mohl stroj nejdříve vyzkoušet a ti, kdo ho nebudou chtít vlastnit, tak si ho budou moct zapůjčit.

Kolik byste museli prodat elektromopedů, aby se vám investice alespoň vrátila?

Určitě jsou to stovky kusů. Bude to těžké, jakmile dokončíme homologaci, spustíme na podzim kampaň, vlastně takovou roadshow, kde si lidé budou moct stroje vyzkoušet. Stroje pak dodáme příští rok na jaře. Potíž je samozřejmě v tom, že jsou teď dodavatelské řetězce dost narušené a všechno hrozně dlouho trvá.

Odkud vlastně komponenty vozíte?

Ty největší kusy, jako rám, zadní vidlice, řídítka, kastlíky, držák na baterku, nosič, blatníky, sedlo, jsou z Česka. Elektrické komponenty nebo třeba brzdy dovážíme z Číny. Žádnou velkou radost z toho kvůli možným komplikacím a dopravě nemáme. V současnosti ale ve světě není nikdo, kdo by byl schopen za rozumné peníze tyhle komponenty dodat.

Kde mopedy kompletujete?

Máme malou dílničku, říkáme jí Space Vehicles Design Centre, kde tu ověřovací sérii budeme schopni sestavit. Ale máme předdomluvené další větší prostory v okolí. Ta montáž není nijak zvlášť náročná, nic se už nesvařuje, je to stavebnice.

Celý tenhle projekt působí trochu jako recese, máte ale určitě nějaké cíle a byznysplán.

Základní cíl je přivést ten nápad na boží světlo a uživit se jím. Teď je samozřejmě složitá doba, ale až se ekonomická situace trochu uklidní, chceme se pokusit o expanzi. Nemusíme to dělat sami, můžeme se s někým spojit.

Ekonomický vývoj směřuje k tomu, že nás všechny budou čekat dost těžké měsíce. Nebojíte se toho, že začnete nabízet svůj elektromoped v té nejméně vhodné době?

Trochu se toho bojíme. Uvědomujeme si, že lidi na podzim, ale i na jaře budou řešit jiné problémy, a to nejen u nás. Kdo nám fandí, může nás podpořit nákupem drobností na e‑shopu nebo návštěvou půjčovny nebo baru. Můžeme se tak společně dožít lepších časů. My tomu, co děláme, stále věříme a jdeme do toho naplno. A jak říká kamarád Olda: Kde je víra, je i cesta.

Kdo je tedy vlastně cílová skupina, která by měla tyhle stroje kupovat?

Myslím, že si to budou kupovat hlavně chlapíci starší třiceti let. Hodně lidí dnes tíhne k retru, k nadčasovým a solidně vyrobeným produktům. Což náš moped je a bude: pohodlný a stylově vypadající elektrický stroj s možností nouzového šlapacího pohonu, a ještě navíc ozvučený… Každopádně budou to asi i lidé, kteří s námi mohou sdílet určité životní hodnoty. Když jsme na mopedech začali jezdit, došlo nám, že je to pro nás smysl života. Zjistili jsme, že není třeba se pořád za něčím hnát. Člověk na mopedu zpomalí a začne vnímat okolí, jízda na tomhle stroji zároveň předjímá určitou schopnost nadhledu a výjimečnosti. Je to svérázný alternativní dopravní prostředek, ale taky trochu recese. Když náš moped gang ZZ Corps Bandidos Locales vyrazí na starých strojích na společnou jízdu, tak se na nás lidé smějí a mávají nám. Nás to strašně baví – děláme radost lidem, děláme radost sami sobě. Moped, to je zkrátka životní styl.