Symbolické kapesné by děti měly dostávat, jakmile zvládnou základní počty

Při výuce finanční gramotnosti se v českých školách klade příliš velký důraz na detaily, místo abychom se v dětech snažili vybudovat základní instinkty, které ve světě peněz platí po století. Tedy například chránit se před rizikem, spořit a uvědomit si, že vše má svou cenu, tvrdí ekonom České spořitelny Michal Skořepa. Chyby se dělají i v rodinách, kde se o penězích s dětmi nemluví vůbec. Téhle problematice se Skořepa věnuje již řadu let, je spoluautorem učebnice finanční gramotnosti pro základní školy a dvou knih ekonomických pohádek. Realizoval rovněž desítky seminářů pro učitele. Varuje, že nedostatek finanční gramotnosti není jen problém jednotlivců, ale potenciální hrozba pro celou společnost.

Jak vlastně definovat finanční a ekonomickou gramotnost?

Úplně jednoduše řečeno je finanční gramotnost schopnost orientovat se ve světě financí tak, abych nepřišel zbytečně k úhoně. A pokud mám možnost investovat, abych své peníze investoval rozumným způsobem. Pokud jde o ekonomickou gramotnost, jde o schopnost porozumět tomu, co a proč se děje v ekonomice, chápat její základní zákonitosti. Finanční gramotnost je podstatná především pro osobní život člověka, protože ovlivňuje naše každodenní chování. Ekonomická gramotnost určuje i to, jak si lidé vybírají své politické představitele ve volbách. Před nimi politici slibují hory doly, a je‑li člověk finančně a ekonomicky gramotný, dokáže prohlédnout, do jaké míry jsou politické proklamace a sliby reálné. Ideálně by pak finančně a ekonomicky gramotní lidé měli volit relativně rozumnou politickou reprezentaci, díky čemuž by následně měla ekonomika prosperovat, což se zase zpětně pozitivně odráží na životě jednotlivých lidí. Naopak platí, je‑li společnost finančně negramotná, lidé snáze upadají do potíží, což zase může způsobovat, že inklinují k radikálnějším politickým názorům. A to je samozřejmě celospolečensky nebezpečné.

Jakmile mám základní příjem, ať z brigády nebo kapesného, měl bych se naučit vytvářet si rezervu. Pravidelně odkládat tak deset procent.

Jak jsou na tom v mezinárodním srovnání tohoto typu gramotnosti lidé v Česku?

Jednou za čas se dělají v rámci OECD mezinárodní testy, v případě dospělých se jich Česko účastní, u mládeže ale, pokud vím, ne. U dospělých je Česko v mezinárodním srovnání zhruba uprostřed, nijak nevynikáme ani nepatříme k nejhorším. Ve studentských žebříčcích se na předních místech umísťují například severské státy či pobaltské země jako Lotyšsko či Estonsko.

Jak dobře, či špatně se podle vás v Česku učí finanční gramotnost?

Učí se už delší dobu, přes deset let je to dokonce podle rámcového vzdělávacího programu povinnost. Ale obávám se, že úroveň kvality výuky je v jednotlivých školách dramaticky odlišná. Ideální by bylo, kdyby se výuka finanční a ekonomické gramotnosti prolnula hned do několika předmětů. Například úročení se může napůl řešit v matematice a napůl v základech společenských věd, v historii se může probírat vývoj peněz, v zeměpisu zase, jak jsou jednotlivé státy bohaté. V realitě to ale dopadá většinou tak, že se výuka hodí na vyučujícího základů společenských věd s tím, že to nějak odříká. Dotyčný učitel pak mnohdy ví o světě financí méně než některé děti. A podle toho pak ta výuka taky vypadá. Přitom tento typ gramotnosti je pro život lidí podstatně důležitější než třeba detailní znalost dějin punských válek.

Jak by se tedy výuka měla změnit k lepšímu?

Obecně mám trochu obavu, že se při výuce finanční a ekonomické gramotnosti v Česku často klade příliš velký důraz na detaily a biflování velkého množství až zbytečných podrobností. Ty ale člověk za nějakou dobu stejně zapomene, případně se během pár let vše změní natolik, že jsou tyhle vědomosti stejně k ničemu. Děti nepotřebují vědět, jak přesně určitý produkt funguje, než dospějí, tak to stejně bude jinak. Ve změti těchto konkrétních detailů pak podle mě zaniká to podstatné, tedy výchova k tomu, aby děti získaly základní instinkty, jež byly platné už za dob starého Říma, platí stále a vždycky platit budou. Výhoda těchto instinktů je v tom, že člověka varují ještě před tím, než udělá rozhodnutí, které ho přivede do potíží. Bohužel velká část populace v Česku v sobě tyhle instinkty nemá a pak se těm důležitým zásadám a zákonitostem učí až za pochodu. A často velmi bolestně, neboť dělají chyby, jež je stojí hodně peněz. Mimochodem, učit děti finanční gramotnosti na školách je podle mě podstatné i proto, že je to často výborná cesta, jak ty nejdůležitější zásady naučit i jejich rodiče.

Jaké jsou tedy ty základní instinkty, které bychom měli mít?

První instinkt je chránit se před rizikem. Život je prostě boj a mnozí z nás jsou tvrdí bojovníci snažící se urvat za každou cenu větší díl pro sebe. Ostatní se musí před takovými lidmi mít na pozoru, stejně jako se musí chránit před nenadálými událostmi, jež nesouvisejí s lidským chováním. Jinými slovy, základním pravidlem je: jakmile mám základní příjem, ať již z brigády nebo třeba kapesné, měl bych se naučit vytvářet si rezervu. Řekněme třeba deset procent příjmu, to už je solidní číslo, budu‑li si takový podíl odkládat pravidelně. Člověk by měl také myslet na pojištění. Mám‑li nemovitost, měl bych si ji pojistit, protože když mi shoří, utrpím obrovskou škodu. Základem je nejít na krev, mít něco naspořeno a pojišťovat se proti nečekaným událostem. Věřte mi, že to v Česku není jen problém chudší části populace. Znám spoustu lidí se slušnými příjmy, kteří si nikdy nedělali žádné rezervy. Spoléhají na specifický druh pojištění, které se jmenuje solidarita. Když budu potřebovat peníze, tak mi přece brácha nebo rodiče půjčí, když se mi něco porouchá v bytě, tak mi pomůže soused, protože ví, že za rok zase můžu pomoct já jemu. Jenže platí, že ve společnosti panuje vždy větší ochota pomáhat těm, kteří prokázali, že se nejdřív sami snažili. Měli něco naspořeno, byli pojištěni. Když si člověk neodkládá nic, solidarita ostatních bude nižší.

Co další instinkty či základní pravidla?

Dalším pravidlem je, že vše má svou cenu. Spousta z nás podléhá podezřele atraktivním nabídkám. Může se samozřejmě stát, že narazíme na někoho, kdo ke své škodě nabízí něco extrémně pod cenou, to je ale velmi nepravděpodobné. Vidíme‑li nabídku, která se naprosto vymyká a je neobyčejně lákavá, měla by se nám v hlavě rozsvítit výstražná kontrolka. Měli bychom si okamžitě klást otázku, proč to ten člověk dělá, co je za tím, že ona nabídka je tak výhodná. Skutečně mám historické štěstí? Nebo je to jinak a ve smlouvě je na straně patnáct pod čarou napsáno drobným písmem něco, co mě pak může přivést do problémů? Jak říkal slavný ekonom Milton Friedman: Žádný oběd není zdarma.

A pak je tu ještě jedno základní pravidlo. Když něčemu alespoň rámcově nerozumím, tak do toho nejdu. Spousta lidí se dostala do potíží, protože něco podepsala pánům, kteří vypadali slušně a měli hezký oblek. Pokud nerozumím investičnímu produktu, který mi někdo nabízí, tak bych do něj prostě peníze investovat neměl.

Vedle školy má obrovskou roli ve výchově k finanční gramotnosti i rodina. Jak dětem tyhle informace předávat?

Stejně jako dětem říkáme, aby si nebrali bonbony od cizích lidí a nenastupovali k nim do auta, úplně stejně bychom jim měli vštěpovat některé zásady a pravidla ekonomického a finančního světa. Měli bychom přitom identifikovat ty problémy a rizika, které by je mohly postihnout. Desetileté dítě asi moc nezajímá, že když si berete úvěr, měli byste na to mít prostředky v rodinném rozpočtu. Člověk by s nimi měl probírat to, co se může přihodit i jim. Třeba phishing. I desetiletému dítěti s bankovním účtem se může stát, že mu přijde mail, v němž po něm pod nějakou záminkou chtějí přístupové heslo do jeho bankovnictví. Obecně bychom děti měli upozorňovat na vliv reklamy.

Kdy by se podle vás mělo začít s výukou finanční a ekonomické gramotnosti v rodině?

Myslím, že v okamžiku, kdy dětem začneme dávat kapesné. A to by podle mě mělo být od co nejútlejšího věku, jakmile dítě zvládne základní počty. Nevidím žádný problém, proč by pak nemohlo od rodičů dostat každý týden třeba jednu korunu nebo nějakou jinou minimální sumu. Děti mají touhu pronikat do světa dospělých a dělat složité a důležité dospělácké věci. A tohle je přesně způsob, jak jim můžeme toho našeho světa dát ochutnat. Většina dětí si to užije, protože najednou mají nad něčím moc. Jinak tráví celý den tím, že je jim neustále něco přikazováno. A tady se najednou objeví malinký ostrůvek, ve kterém jsou svými pány. Samozřejmě musí rodiče dodržet tu základní zásadu, že nesmí dětem určovat, za co ty našetřené peníze utratit mohou, a za co ne.

Je lepší dávat dětem kapesné v hotovosti, nebo jim založit účet v bance?

Jestli mají děti peníze uložené doma v prasátku, nebo v bance, je podle mne sekundární. Důležité je, aby o svých úsporách mohly svobodně rozhodovat a měly nad nimi plnou kontrolu.

Jaké největší chyby dělají rodiče, pokud jde o výchovu k finanční gramotnosti?

To je jednoduché. Největší chybou je, že v tomto směru děti nevychovávají vůbec. No, a pak je přirozeně podstatné být důsledný, a když dětem kapesné dáme a ony ho utratí, tak jim nesmíme hned dosypat další peníze. To by byla velmi špatná výchova.

Mimochodem, jaká by podle vás měla být ideální výše kapesného?

Měla by se určovat podle věku dítěte a jeho potřeb. My jsme v rodině měli pravidlo, že jsme dětem dávali týdně deset korun v první třídě, dvacet korun ve druhé a pak se to stupňovalo, přičemž v určitém věku už se musí dávat víc. Umím si představit, že na konci základní školy v Praze by mohly dostávat něco přes tisíc korun na měsíc. Ale ovlivňuje to spousta faktorů, třeba jestli si za ty peníze musí platit mobilní tarif a jiné provozní výdaje.

Je podstatné být důsledný, a když  dětem kapesné dáme a ony  ho utratí, tak jim nesmíme hned dosypat další peníze. To by byla velmi špatná výchova.

Vy už máte děti v dospělém věku; myslíte si, že jste u nich s výchovou k finanční a ekonomické gramotnosti uspěl?

Myslím, že ano. Ale my jsme v tomto ohledu byli extrém. Já se ekonomií živím, baví mě lidi vzdělávat, takže jsem si to vychovávání k finanční a ekonomické gramotnosti vysloveně užíval. Vzpomínám, jak si jednou osmiletý syn chtěl půjčit od starší sestry třicet korun. Tak jsme si tehdy celá rodina slavnostně sedli ke stolu, dcera za svého brášku sepsala smlouvu, v níž stálo: Já Ondra si půjčuji toho a toho dne od své sestry Terezy 30 korun a slibuji, že je do měsíce vrátím. Nejsem si jistý, jestli tam dokonce nebyl zakomponován nějaký úrok. Pak to oba podepsali. Bylo to celé samozřejmě míněno trochu ironicky a v nadsázce, ale svému účelu to posloužilo.

Důležité je skutečně pravidelně o téhle problematice s dětmi mluvit. Když jsem šel s dětmi na vycházku a ve výloze obchodu bylo napsáno, že mají 50 procent slevu, hned jsem s nimi probíral, proč tam asi tu slevu mají a jestli náhodou těsně před jejím zavedením všechno zboží o polovinu nezdražili. Když to s dítětem probíráte pětkrát desetkrát, vybudujete v něm instinkt, že je vůči podobně lákavým slevám ostražité.