Ukrajina musí zůstat spojencem Západu, evropská integrace je v zájmu všech

Svět se mění kvůli válce na Ukrajině, ale i v důsledku nezakryté snahy Ruska a Číny zbavit USA výsadního postavení ve světě. Podle politického geografa Libora Jelena je i proto z mocenského hlediska nezbytné, aby Ukrajina byla spojencem Západu. „Nemusí být nutně členem NATO, měla by však být dostatečně silná, aby dokázala vzdorovat tlakům z východu,“ tvrdí. Rusko podle něj bude mít ohromné problémy a směřuje teď do totální závislosti na Číně.

Změní rusko‑ukrajinská válka svět, nebo je to přehnané tvrzení dané vzedmutými emocemi?

Svět se do jisté míry měnil už před ní. Aktivity Ruska a také Číny zamávaly geopolitickou strukturou, která vznikla v letech 1989 až 1991. Tehdy se vytvořil systém s jediným hegemonem, jímž byly USA. Teď se Rusko jako nástupnický stát po Sovětském svazu snaží o renesanci svého bývalého postavení. Čína je trpělivější, nicméně i ona systematicky usiluje o pozici globálního hegemona.

Není to přirozený a předvídatelný vývoj související se silou armády, ekonomikou či demografií?

Jistěže je. Jednotlivé velmoci podle toho, jak se vyvíjejí, iniciují změny a mění pak globální politickou strukturu ke svému obrazu. Mění se také vnitřní uspořádání Evropy.

V Evropě je i Ukrajina. Jakou má před sebou budoucnost?

Pracuji s dvěma scénáři a podle toho optimističtějšího Ukrajina ze současného konfliktu vyjde vnitřně posílena. Minimálně z hlediska soudržnosti, protože její obyvatelé nacházejí společný cíl. Každý stát musí mít nějakou vizi, někam směřovat. Pokud ne, rozhádá se a nevyhne se stagnaci, či dokonce rozkladu. V tomhle teď Ukrajinci mají jasno. Mají společného nepřítele a v budoucnu by chtěli být více orientovaní na západní struktury, ať jde o bezpečnost, nebo ekonomiku. A v tom jim Evropa asi vyjde vstříc. Podle pesimističtějšího scénáře bude Rusko o Ukrajinu stále usilovat, destabilizovat ji a využívat k vlastním cílům. Bude tam chtít mít loutkový režim, který bude spolupráci s Moskvou nakloněn, podobně jako v Bělorusku.

V případě, že se naplní optimističtější scénář, lze čekat masivní ekonomickou pomoc Ukrajině ze Západu?

Jednak je to skoro etická povinnost, ale je také v našem zájmu, aby se stabilizovala. Ukrajina je atraktivní eko­nomický partner. Má nějakých 40 milionů obyvatel, jde o obrovský trh, zároveň je to země bohatá na nerostné suroviny a zemědělské produkty, jde o vyspělý prů­myslový stát. A když se na to podíváme z mocenského hlediska, je naprosto zásadní, aby Ukrajina byla spojencem Západu. Nemusí být nutně členem NATO, měla by však být dostatečně silná, aby dokázala vzdorovat tlakům z východu.

Když říkáte, že Ukrajina v NATO být nemusí, znamená to, že v Evropské unii by být měla?

Ukrajincům musíme dát jasný signál, že o ně máme zájem. Zároveň je jasné, že to bude složité. Musí se napřed změnit politická kultura a fungování institucí. Ukrajinská politika je těsně spojena s oligarchy a je nutné zabránit, aby evropské peníze šly do nějaké černé díry. Případnou finanční pomoc bychom měli mít dopředu dobře rozmyšlenou a vědět, jakým způsobem ji distribuovat.

Ukrajina nemusí být nutně členem NATO, měla by však být dostatečně silná, aby dokázala vzdorovat tlakům z východu.

Neoslabí Ukrajinu migrace? Ta je dlouhodobá a nyní eskaluje. Nebudou jí chybět mladí lidé?

Budou, jako chybějící pracovní síla, sociální kapitál i z hlediska demografie. Myslím ale, že až Ukrajina bude bezpečná a politicky stabilní, lidé se začnou vracet. Je lidskou přirozeností vracet se ke kořenům. Nebude to stoprocentní, mnoho z uprchlíků tu má kontakty a přijíždí za příbuznými. Pokud válka bude trvat delší dobu a jejich domovy přestanou existovat, mohou se rozhodnout zůstat natrvalo. Zejména mladí, když zde vystudují a získají kontakty a sociální vazby. Nicméně i mezi nimi se může najít dost patriotů, kteří se jednou začnou vracet. Pak by byli pro Ukrajinu přínosem svými znalostmi či kapitálem.

Ukrajinská politika je spojena s oligarchy a je nutné zabránit tomu, aby evropské peníze šly do nějaké černé díry, říká Libor Jelen.

Foto: Lukáš Bíba

Co čeká samotnou Evropu?

Nejprve se na to podívejme z hlediska dnešní války. Ačkoliv ruská armáda nemá sílu Ukrajinu porazit a už vůbec nemá na to, aby napadla Západ, konflikt představuje pro Evropu nebezpečí z politických důvodů. Kvůli kombinaci migrace a ekonomické krize. Zatím jsme na začátku a převažuje solidarita. To ale nevydrží věčně a Evropa se ve vztahu k Ukrajině může začít štěpit. Přijít může animozita k cizincům, část politiků toho jistě bude využívat. A nejen v Česku. Pro řadu evropských států jde o geograficky i kulturně vzdálený konflikt, například pro Portugalsko či Španělsko. Jiné země jako Itálie, Maďarsko či Kypr stojí na pomezí etického pohledu na věc a proruských sympatií. Tyto země v budoucnu mohou být daleko zdrženlivější při uplatňování protiruských sankcí. O Srbsku jako trojském koni Ruska na Balkáně ani nemluvě.

A jak to bude v Evropě z dlouhodobého pohledu?

Budu optimista a řeknu, že EU z této krize vyjde posílena. Jsme si vědomi společných hodnot i vnějšího nebezpečí, tak jako tomu bylo za studené války. I tehdy šlo o střet dvou politických systémů a politických kultur a evropská integrace to ustála. Nyní zase víme, že v jednotě je síla.

Vnitřní uspořádání Evropy se nezmění?

Neočekávám zásadní štěpení, ale jednotlivé státy si samozřejmě budou vymezovat své zájmy a síla některých z nich poroste. Příkladem je Polsko, téměř čtyřicetimilionová země na vzestupu. S nadsázkou se říká, že polská armáda je už mocnější než německá, i když současně platí, že Německo je stále daleko silnější ekonomicky. Evropská integrace je zatím v zájmu všech velkých evropských zemí, hodně však bude záležet na jednotlivých vládách. Na tom, kdo zrovna bude u moci v Polsku, v Německu či Francii. Přitom se nabízí spousta scénářů, dlouho bychom mohli například debatovat o tom, co by se stalo, kdyby se Marine Le Penová stala francouzskou prezidentkou. Došlo by na britský scénář, tedy odchod z EU? Nebo jen ke zdrženlivějšímu přístupu ke sjednocující se Evropě?

Podívejme se na samotné Rusko. Když konflikt začínal, řekl jste, že se s ním už nebude chtít nikdo bavit. Jak dlouho taková izolace může trvat?

Hodně to bude záviset na délce konfliktu a na tom, kdo v Moskvě bude vládnout. Připusťme tři možnosti. Pokud u moci zůstane Putin, tak asi sankce zůstanou. Na Západě zklamal řadu svých spojenců, kteří stavěli na byznysu s Ruskem. V Německu, Maďarsku i u nás, včetně prezidenta Miloše Zemana. Dřívější důvěra se nevrátí, i kdyby Putin za rok či dva přišel s nějakými konstruktivními kroky. Možná někdo řekne: vidíte, uznává, že udělal chybu, snaží se to teď nějak napravit a musíme s ním mluvit. On ale vlastní chyby nepřiznává, vždy obviňuje ty druhé, hlavně Západ. Je nyní natolik zdiskreditovaný, že cesta zpět už možná není.

Další možnosti už jsou tedy bez něj.

Druhá je, že Putin u moci nebude, avšak nahradí ho politik, který přemýšlí podobně, tedy v kontextu obnovení sovětského impéria. Byl by tak akceptovatelný pro ruskou mocenskou elitu. Mnoho by říkalo, jestli by byl, či nebyl spojen přímo s rusko‑ukrajinským konfliktem. Pak si umím představit daleko větší štěpení v názorech, jak k budoucímu Rusku přistupovat. Poláci budou vždy nedůvěřiví, lidé v pobaltských republikách také. U Německa bych si ale vsadil na argument, že Putin již v čele není, a tak začne s Ruskem opět obchodovat. Třetí scénář by nastal, až by v Moskvě nastoupil někdo úplně jiný z hlediska politické orientace. Příchod takového člověka by na jedné straně vedl v zemi k velké nestabilitě a odstředivým tendencím, současně by na Západě znamenal oživení naděje, že se i tato země může změnit. V polovině 80. let minulého století v někdejším Sovětském svazu také nastoupil Michail Gorbačov, s nímž šlo mluvit a který byl ochoten k politickým změnám.

Rusko i Ukrajina patřily k důležitým vývozcům obilí. Ukrajinská pole možná nebudou oseta, ruské obilí zase zastaví sankce. Jak si s takovým výpadkem poradí země závislé na dovozu potravin? Nepřijde nové arabské jaro, například v Egyptě?

Jednou z příčin arabského jara opravdu bylo zdražení potravin a k němu již dochází. Jde navíc o země s početnou mladou generací, která je už často dobře vzdělaná. Například ve zmíněném Egyptě je podíl vysokoškoláků v nastupující generaci stejně vysoký jako u nás, a jejich frustrace ze sociální situace je tudíž vysoká. Takže politická a ekonomická nestabilita v řadě rozvojových zemí už existuje a výsledkem může být i další migrační vlna. Těžko zatím odhadovat, jak vysoká by byla.

Jak vlastně rozvojový svět vnímá invazi na Ukrajinu? V řadě zemí mají vlastní zkušenosti se západními intervencemi – v Libyi, Iráku, Afghánistánu.

Nejde o homogenní celek s jednotným názorem. Jsou tam tradiční spojenci Ruska, například Sýrie. Jiné země lavírují a snaží se získat nějaký profit, investice. Pak jde o dlouholeté spojence Západu, i když nevím, zda se jimi máme chlubit. Jde i o šílené režimy jako Saúdská Arábie a další státy v Perském zálivu.

Pokud se situace na Ukrajině nevyhrotí a Rusko nenapadne státy NATO, americká pozornost se opět přesměruje do Pacifiku.

Jakou roli bude hrát Turecko?

Současný režim uplatňuje politiku neoosmanismu. Je to snaha o návrat politického, kulturního a ekonomického vlivu do regionů, v nichž kdysi osmanská říše dominovala. Prvním cílem zájmu jsou turkické oblasti, hlavně Ázerbájdžán, který současnou krizi může s podporou Turecka využít k úplnému dobytí Náhorního Karabachu. Současně vidíme rostoucí vliv Turecka na západním Balkáně, třeba v Bosně a Hercegovině, pak tu je i Blízký východ a Severní Afrika, kde je ale velkým konkurentem Egypt.

Nebyli Turci i na Ukrajině?

Krymský chanát byl kdysi jejich vazalským státem a Turci s Rusy v Černomoří vždy soupeřili. Ačkoliv je při napjatých turecko‑evropských vztazích pro prezidenta Recepa Erdogana i dnešní Rusko partnerem z nouze, Turecko s Ukrajinou hospodářsky těsně spolupracuje a může svůj ekonomický vliv posílit. Což by ho posunulo v mocenském soupeření zase o stupínek výš.

Jestliže Rusko zůstane izolované od Západu, obrátí se do Asie, směrem k Číně?

Putin stále mluví o ruských zájmech, ale přitom dělá opak. Pokud si odřízne Západ, zbude mu Čína, pro kterou není rovnocenným partnerem. Je tam totalitární režim, který se nejen dovnitř, ale i navenek chová velice nacionalisticky. Nejde jen o snahu pacifikovat nebo likvidovat národnostní menšiny, ale i o pokus vládnout v celém regionu. Na mapě vidíme přelidněné čínské nížiny a liduprázdný ruský Dálný východ. Stejně tak je tu surovinově bohatá Střední Asie a Peking o ni má zájem, jenže Moskva ji stále vnímá jako svoje dědictví z dob Sovětského svazu. Ve vztahu obou zemí je mnoho sporných témat. Putin to ví, hraje však vabank a asi si myslí, že to uhraje. Podle mě ale směřuje do totální závislosti na Číně. Přitom politicky i z kulturního hlediska je tato země Rusku daleko vzdálenější než Evropa.

Může to Rusko v Asii při hledání partnerů zkoušet i jinde? Nadstandardní kontakty má s Indií.

Většinou ale jde o ruské dodávky zbraní či surovin. Indie nepůjde pro Rusko do války, a to ani do války obchodní. Není to pro ni nezbytný obchodní partner, Indové jsou skvělí obchodníci a mají kontakty po celém světě.

Čína i Indie jsou budoucí supervelmoci – neznamená to současně, že éra globalizace, jejímž centrem byly USA, končí?

Globalizace stojí na institucích založených po 2. světové válce. Pokud ty zůstanou zachovány, budou jen přizpůsobeny novým podmínkám a Čína i Indie v nich budou mít větší vliv, pak současné globalizační trendy budou pokračovat, protože to bude pro všechny výhodné. Kdyby však tyto nové asijské mocnosti chtěly zavést do světového řádu něco svého, něco podle vlastních politických, kulturních a ekonomických vzorců, hrozil by skutečně velký konflikt. Čína a Indie však nejsou moc kompatibilní, ani geopoliticky, ani hospodářsky. Budou proto potřebovat někoho, kdo jim ukáže cestu, po níž by mohly, obrazně řečeno, jít vedle sebe. A bránit jim, aby vojenské konflikty, které mezi sebou mají rozehrány, nepropukly naplno. Takové nebezpečí opravdu existuje, protože oba režimy jsou silně nacionalistické.

Spolu s tím sílí i orientace Západu na Indo‑Pacifik, tedy oblast propojenou těmito dvěma oceány. Může ji rusko‑ukrajinská válka oslabit?

Už na začátku tisíciletí jsem absolvoval kurz zaměřený na Asii a mnohokrát na něm zaznělo, že Evropa je hlavně kvůli demografii za zenitem a těžiště světa leží ve východní a jižní Asii. Američané si to dobře uvědomují a směřují tam ekonomické a vojenské kapacity. V Evropě zůstávají spíše z dobré vůle. Teď zde své jednotky posilují, to však může být dočasné. Pokud se situace na Ukrajině nevyhrotí a Rusko nenapadne členské státy NATO, americká pozornost se opět přesměruje do Pacifiku.

Jaká je pravděpodobnost čínsko‑amerického konfliktu o Tchaj‑wan?

Podle mě si Čína spíše postupně buduje pozici regionální i globální mocnosti. A nebude jednat unáhleně. Navíc si je vědoma, že Tchaj‑wan není možné snadno ovládnout. Je menší než Ukrajina, ale ostrovní armáda je výborně vybavená a vycvičená. K tomu je pravděpodobné, že Američané by takový útok nenechali bez odezvy. To Čína, i když je navenek hodně protizápadní a protiamerická, teď neriskne. Na správný čas čeká.

Takže svět v příštích letech bude nebezpečnější?

Už mnohokrát v historii svět rozdíraly spory, které vypadaly neřešitelně. Třeba studená válka před rokem 1990 několikrát málem přerostla ve válku horkou. Ale nakonec k tomu nikdy nedošlo, a proto věřím, že se i teď najde nějaké řešení. Jsem idealista, stále si myslím, že obchod a spolupráce v rámci mezinárodního systému tlumí hrozbu velkého konfliktu. Nemůžeme zmírňovat povahu nedemokratických režimů a umravňovat diktátory. Nikdy nebude jen mír a demokracie, klíčové však bude, jak se k možným agresorům postaví zbytek světa. Teď je vidět, že Rusko je zločinec, většina světa se na tom shodla. Netvrdím, že za týden zkrachuje, ale pokud se bude dál chovat jako dosud, ponese těžké následky. Což je jasné poselství pro další země, které by se o něco podobného pokoušely.