Helma i chrániče na míru. Zkušený gólman tvoří a maluje podle přání

Sedm vrstev kartonu, lepidlo, lak a Dominik Hašek. Tak se zrodila úplně první maska trenéra reprezentačních florbalových gólmanů a gólmanek, bývalého extra­ligového brankáře a majitele firmy Foxart Romana Vítka. Bylo mu patnáct a netušil, že o několik let později bude vyrábět helmy na míru a s originálními malbami florbalovým i hokejovým reprezentantům, a nejen v Česku.

„Tady je má první helma z karto­nu a takhle vypadaly hokejové masky ze 60. či 70. let,“ ukazuje Vítek na škrabošku v polici, která jako by z oka vypadla té od filmového kanibala Hannibala Lectera. „Kluci tenkrát popisovali, že byla skvělá, že po úderu pukem měl brankář pouze nalomenou čelist, takže vlastně paráda. To se u těch mých nestává,“ směje se.

Malovat se dá na cokoliv, říká, když se sklání se stříkací pistolí nad jednou z masek ve své dílně, showroomu a kanceláři zároveň. Postavil si ji nedávno na zahradě svého domu nedaleko Pardubic a zavírá se tam i na několik hodin denně, aby mohl tvořit své originály. Jeden vzniká i padesát hodin. „Musí se připravit barvy, nakreslit obrázek, který může mít až několik desítek vrstev, pak lakování, na kulatém povrchu helmy až v šesti vrstvách,“ popisuje. Tahle zamíří na lyžařský svah. Na stole v dílně však v lednu ležely i skelety hokejových přileb pro letošní olympiádu.

Metoda pokus omyl

„Poprvé jsem se dostal ke stříkací pistoli, když jsem kreslil zvířátka pro bratrovu firmu, která vytváří dětská hřiště. A když jsem pak začal chytat ve florbalové extralize, chtěl jsem helmu s vlastním obrázkem. Výtvory profíků se mi nelíbily, a tak jsem si řekl, že sám to zvládnu líp a že to bude jednoduché. To jsem narazil, obrázek ale nakonec vznikl,“ vzpomíná.

Povedlo se a objednávky na nástřiky masek od jiných hráčů se začaly hrnout. „Netrénoval jsem vlastně na ničem jiném než na helmách kluků z extraligy. Zjistil jsem, že není sranda připravit plast, karbon a laminát, musel jsem se naučit kompletní autolakýřinu. Pracoval jsem metodou pokus omyl – YouTube, Google a pořád dokola. Pak jsem si pustil přenos zápasu a hned jsem viděl, kolik určitá helma vydržela, a podle toho jsem ji třeba znova lakoval.“

V roce 2008 si původním koníčkem začal vydělávat. „Zhruba 1500 korun. Podotýkám, že náklady na materiál a čas byly asi tisíc, takže pět set byla má odměna za to, že jsem tenkrát trávil ve venkovní dílně při jedenácti stupních i deset hodin,“ přibližuje.

V té době se také zrodil název Foxart. Liška v něm představuje raketu z počítačové hry, kterou kdysi hrával, ale také jeho psa, který byl šelmě podobný. Liška, komiksový Spider‑Man nebo čtyřlístek jsou poznávacím znamením jeho osobních masek. „Jednou jsem někde řekl, že Spider‑Man by byl nejlepším florbalovým brankářem, a už mi zůstal,“ vysvětluje Vítek. Symboly na přilbách mají gólmanům přinést štěstí při zápase.

Zhruba po šesti letech se Vítek začal airbrushem živit naplno a zároveň hledal možnosti pro výrobu masek na míru, protože ty dostupné podle jeho zkušeností nevyhovovaly. Zjistil, že v Česku by jen forma vyšla na sedm set tisíc korun. Proto oslovil čínské výrobce. Nejdříve ho odmítali s tím, že nevědí, co florbal je. Zvrat přišel v roce 2014 po mistrovství světa, kdy se domluvil na výrobě prvních deseti skeletů. „Trval jsem na pevnějším ABS plastu, přestože mě Číňané varovali, že to bude drahé.“

Všechny další úpravy už dělal v Česku, aby měl možnost ovlivnit, co přesně a v jaké kvalitě bude mít, což platí dosud. „Vymyslel jsem speciální mřížku a nechal ji udělat z nerezu. Sváří to počítač ve společnosti ve Skutči, kde se specializují na výrobu plexiskla,“ popisuje. První várku si rozebrali známí florbaloví gólmani, třeba Lukáš Bauer nebo David Rytych, a výroba masek na míru začala. Výhodou je, že s člověkem může stále růst, Vítek je schopen ji upravovat.

Nechystám žádnou velkou expanzi. Musel bych se zabývat řízením firmy a z toho, co dělám, by se pak vytratilo kouzlo.

Veškeré komponenty kromě skeletu zadává do výroby místním firmám, ať už jde o šroubky, podbradky, gumičky nebo třeba vycpávky. „Stačí sednout do auta a zajet za výrobci. Se všemi se osobně znám, mohu si vše vyzkoušet, domluvit se. Gumy beru třeba od firmy z Krucemburku, pěny jsou český patent, lakovnu na mřížky mám ve starém kravíně hned vedle dílny,“ líčí, díky čemu je schopen během pár hodin vyhovět individuálním požadavkům. „Jsem sice skoro desetkrát dražší než firmy v Číně, ale moje helmy vy­drží. Ti, kteří si ji koupili v roce 2014, v ní stále ještě chytají,“ dodává. Aktuálně stojí jedna 3900 korun.

Masky s nástřikem jsou ještě dražší, i tak se na Vítka hrnou stovky objednávek, stále víc ze zahraničí, i od brankářů národních reprezentací. „Norsko, Švédsko, Německo, Slovensko, Itálie, teď zrovna maluju helmu pro hokejistu Raphaela Garniera, který chytá ve francouzském Grenoblu,“ vyjmenovává. Individuální malba vyjde zhruba na deset tisíc korun. Tady už má český fachman konkurenční výhodu. „V Německu stojí zhruba třikrát tolik a ve Švédsku si řeknou i o sto tisíc,“ vysvětluje. Nástřik florbalové masky, na kterou nespotřebuje tolik laku, je levnější, dá se pořídit zhruba od tří tisíc korun.

Jen spokojeně žít

Firma, jejíž loňské tržby šly k milio­nu korun, pomalu roste. Úspěch slaví Foxart i s florbalovými chrániči na míru. „Je to pěna, kterou jsem si přizpůsobil u výrobce, aby byla směrem k chodidlu pevnější a naopak ke kolenu měkčí, aby nebolelo,“ vysvětluje. Objednávky vyřizuje e‑mailem. „Potřebuju měřit velikost holeně, znát věk, posílá se fotka,“ říká Vítek.

Teď připravuje další verzi, chrániče mají být nižší, vzdušnější, ale komplexněji chránit. Chystá i speciálně přizpůsobené chrániče pro děti. „A ještě rukavice. Našel jsem výrobce, který dělá hlavně cyklistické, ale nebrání se jiným. Rád bych je měl po vzoru amerického fotbalu, ale potřebuju čas, abych vychytal materiál. Nepustím to, dokud nebudou dobré,“ tvrdí.

Na druhou stranu také ví, co v plánu zatím nemá. „Nechystám žádnou velkou expanzi. Myslím, že tím by se z toho, co dělám, vytratilo kouzlo. Přibyly by starosti o lidi, musel bych se víc zabývat řízením firmy a obávám se, zda by mi to víc nevzalo, než přineslo.“ Pro vlastní pohodu odmítá nabídky e‑shopů, kde by chtěli chrániče prodávat. „Takhle si s výrobcem dáme objednávku, on vyrobí, já předám šicí dílně, která doplní popruhy, a já si to zkompletuju. Nechci mít pořadník na pět let dopředu, chci jen spokojeně žít,“ říká a se smíchem dodává, že z přítelkyně, která mu pomáhá, udělá ředitelku a pak už bude jen kreslit na helmy.