Hospodářský růst bude ve světě brzděn politickou nejistotou

Ekonomický výhled na rok 2022 je pro svět vcelku optimistický, kalí ho však hrozby narůstajících politických a diplomatických třenic, dokonce i vojenských konfliktů.

Světová banka odhaduje hospodářský růst na více než čtyři procenta. Loňský rekord za posledních 80 let – šlo o 5,6 procenta – se nebude opakovat a například analytici nadnárodní investiční společnosti Amundi hovoří o přechodu od euforie, spojené s doháněním covidového propadu, k normalitě. O tom, že oživení se stává trendem, není pochyb, ovšem udrží se, jen když nepřijde další krize. Tentokrát by nebyla zaviněna mikroby jako v případě viru SARS‑CoV‑2, ale samotnými lidmi.

Dramaticky roste soupeření největších mocností. Na jedné straně stojí USA se svými západními spojenci sdruženými především v NATO, na druhé Rusko a do toho stále mohutní Čína. Až doposud soupeřily hospodářsky a politicky. Reálným bitevním polem – alespoň v úvahách stratégů a vojenských analytiků – se může stát východní Ukrajina nebo Jihočínské moře. Regionální války nejsou vyloučeny například na Blízkém východě či Korejském poloostrově. Jde o mezní scénář, kdy rivalita osciluje na hraně obchodního konfliktu a dalšího kola zbrojení.

Každá z trojice velmocí má více než milionovou armádu a k tomu jaderné zbraně. Obavy z vojenského konfliktu zatím přiměly amerického a ruského prezidenta Joea Bidena a Vladimira Putina k jednání se snahou zmírnit mezi oběma státy napětí. Je tu i společné prohlášení pětice jaderných mocností (spolu s USA a Ruskem ještě Čína, Velká Británie a Francie) ze 3. ledna, že v případné jaderné války nebude vítěze, a tak nesmí být nikdy rozpoutána.

Čínské století?

Do hry se vrací geopolitika, tedy koncept, že mezinárodní vztahy jsou určeny hospodářskými, kulturními a zeměpisnými konstantami. A střety zájmů ekonomicky silných států. Na to upozorňuje i nestor mezi diplomaty Henry Kissinger a varuje zejména před střetnutím mezi USA a Čínou. Podle jeho názoru mu má zabránit jednání a nezbytné vzájemné kompromisy.

Peking buduje po vzoru USA silnou flotilu a usiluje o zajištění námořních tras. Ty procházejí i sporným Jihočínským mořem.

K zostřenému soupeření přispívá relativní ekonomický úpadek Západu v poměru vůči vzestupu Číny. Její produkce měřená paritou kupní síly nyní podle statistik Mezinárodního měnového fondu už představuje 26,7 bilionu dolarů oproti 22,7 bilionu dolarů v USA. Největší světová ekonomika, nad níž se vede spor, zda je kapitalistická, či socialistická, přitom prochází obtížným obdobím. Podle George Friedmana, šéfa americké společnosti Geopolitical Futures, zaměřené na strategické předpovědi, ji letos bude destabilizovat pokračující závislost na levném vývozu. Přechod na nový hospodářský model, který si ve 20. století musely protrpět i USA a Japonsko, podle Friedmana povede k hospodářským těžkostem – růst čínského HDP ostatně klesl k pěti procentům. Je možné, že to vyvolá sociální a politické pnutí.

Vojenská a ekonomická síla mocností

Zvětšit přes celé okno

Čínská vláda vidí cestu v urychlení technologického pokroku, ať jde o využití umělé inteligence, jadernou a solární energetiku či kosmickou technologii. V tomto roce hodlá usilovně budovat svoji orbitální stanici.

V obavě ze zahraničních obchodních restrikcí sází komunistické vedení země i na omezení ekonomické závislosti na Západu. Vedle vlastního obchodu s komoditami či domácí produkce polovodičů jde rovněž o osamostatnění finančního sektoru. The Economist v této souvislosti připomíná plánovaný odchod čínské přepravní společnosti Didi Global z americké burzy. Následovat ji mají další firmy. I nejcennější čínský podnik Alibaba se po New Yorku již zaregistroval i na burze v Hongkongu. „Čím více Čínu trestají, tím více hledá vlastní potenciál, který podkopává americké prvenství a vytváří alternativu i pro státy ve třetím světě,“ uvádí autor.

Peking ale stále má co dohánět. „USA zůstanou bohatší než Čína alespoň padesát let,“ připomíná Simon Baptist, ekonom analytické společnosti Economist Intelligence. Je otázkou, zda situace bude vůbec někdy vyrovnaná, protože na rozdíl od USA začne v Číně kvůli desítky let trvajícímu omezování porodnosti ubývat pracovních sil.

Letošní rok v Číně přinese další utužování komunistického režimu, růst nacionalismu, což vysvětluje i zatvrzelé odmítání uznat Tchaj‑wan za samostatný stát, a zvýšený zájem o mezinárodní záležitosti. Ty mají zásadní význam: Tchaj‑wan patří k nejbohatším asijským ekonomikám a čínský průmysl je závislý na dovozu ropy z Perského zálivu a rud ze subsaharské Afriky. I proto Peking buduje po vzoru USA silnou flotilu a usiluje zajistit si důležité námořní trasy. A ty právě procházejí i sporným Jihočínským mořem, které je ekonomicky důležité pro Japonsko a mocensky a politicky pro USA. Američané si prozatím pro snadnější angažmá v tichomořské oblasti uvolnili ruce stažením jednotek z Afghánistánu.

Sázka na armádu

USA se podle Friedmana nacházejí v období ekonomické a sociální nestability, které se – jak píše – vždy asi po 50 letech opakuje. Současný cyklus charakterizuje snaha o rychlý přechod k zelené ekonomice. Bez ohledu na tyto potíže však Spojené státy mohou těžit z nastřádaného bohatství a dosud trvající technologické a zejména vojenské převahy. Jejím výrazem je přibližně 800 vojenských základen rozmístěných po celém světě.

Svět se vrací do éry koncertu velmocí, tedy do doby před rokem 1914, kdy dost překvapivě propukla první světová válka.

Síla amerických zbraní a tím i možnost udržovat ve světě status quo se opírá o vysoké armádní výdaje – v roce 2020 utratily USA podle institutu SIPRI 39 procent z celosvětových výdajů na zbrojení. Je tu i rozsáhlá produkce tamních zbrojovek. Podle webu Defense.com pět největších světových výrobců armádní techniky v čele s leteckou a raketovou společností Lockheed Martin sídlí právě v USA.

Rusko díky moderně vycvičené i vyzbrojené armádě představuje pro Západ silného protivníka, ekonomicky nicméně zůstává poměrně slabé. S objemem ekonomiky (po přepočtu paritou kupní síly) na úrovni Německa, které ovšem má poloviční populaci. Na letošek odhadovaný (pouze) dvouprocentní růst na tom nic nezmění. Moskva také zůstává závislá na vývozu ropy a zemního plynu, neboť zajišťují zhruba polovinu příjmů státního rozpočtu. Úspěchem je naopak potravinová soběstačnost podtržená skutečností, že na rozdíl od dob SSSR patří Rusko k největším vývozcům obilí.

Největší zbrojovky v roce 2020 (v miliardách dolarů)

Zvětšit přes celé okno

Dál posílí velmocenské postavení Indie, jejíž ekonomika je objemem třetí největší na světě a roste zatím osmiprocentním tempem. Většina jejích obyvatel sice zůstává chudá, i tak ale vláda má dostatek zdrojů na armádu. Hlavním protivníkem je Pákistán.

Vojensky silné Turecko čelí pádu měny, stalo se však již regionální mocností a chová se nezávisle na svých spojencích v NATO. Podporou Ázerbájdžánu proti Arménii si zajistilo vliv v Zakavkazsku, hospodářsky nebo dodávkami zbraní pokračuje v budování pozic na Balkáně a na Ukrajině. Tedy tam, kam kdysi sahala Osmanská říše.

Obavy o bezpečnost

Na měnící se geopolitickou situaci mocnosti reagují vyšší asertivitou a zvyšují už tak vysoké mezinárodní napětí. Rusko stanovilo „nepřekročitelné linie“, což znamená, že je zásadně proti přijetí Ukrajiny do NATO a rozmisťování aliančních raket a vojenských letadel na jejím území. Rázem by se v jejich dosahu ocitla Moskva.

Současně se sbližují anglosaské státy USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland. Těsnou spolupráci jejich tajných služeb doplnilo oživení tichomořské vojenské aliance. Cestu k tomu otevřelo australské odmítnutí dodávky francouzských jaderných ponorek a jejich nahrazení ponorkami americkými.

Jde o signál, že Evropa už pro USA nepředstavuje geopolitickou prioritu. Francie na to reagovala dalšími úvahami o samostatné evropské obraně, což navazuje na slova jejího prezidenta Emmanuela Macrona o mozkové smrti NATO z roku 2019.

Probudila se i Evropská unie, která ohlásila infrastrukturní projekt „Globální brána“ za 300 miliard eur na podporu unijního obchodu se světem. Má jít o nástroj geopolitického sebeprosazení a odpověď na obdobný, už před osmi lety spuštěný čínský projekt Hedvábných stezek.

Koncert velmocí

Letos ale nepůjde jen o vojenské hrozby. Hospodářský růst mohou zpomalit i politické turbulence uvnitř důležitých zemí. Ve Francii, spolu s Německem klíčové zemi Evropské unie, se k moci znovu tlačí populistická pravice. Staví na nacionalismu a odporu k přistěhovalectví, a pokud by její francouzský představitel Éric Zemmour uspěl v dubnových prezidentských volbách, akceschopnost unie klesne k nule. Což znemožní například slaďovat bruselskou hospodářskou politiku, přičemž již nyní existují velké rozdíly mezi evropským severem, který se snaží bojovat s inflací, a jihem, jenž se v čele s Itálií nechce vzdát uvolněné rozpočtové politiky.

Nejistá je budoucnost nejsilnějšího státu Latinské Ameriky, Brazílie. I tu čekají prezidentské volby. Pokud dopadnou podobně jako v Chile, kde koncem loňského roku vyhrál kandidát radikální levice, mohou ji odklonit od liberální hospodářské politiky, tak jako tomu bylo již na počátku 21. století. Cestu k tomu dláždí skutečnost, že se země zatím nedokázala vymanit z covidové recese.

Za covidu se také přestalo mluvit o náporu uprchlíků na Evropu, ten však opět může zesílit. Třetina lidí ve 420milionovém arabském světě nemá dostatek jídla, přičemž 70 mi­lionů z nich statistiky řadí přímo mezi podvyživené. Podle výzkumníků organizace OSN pro výživu a zemědělství jde jak o důsledek vojenských konfliktů a sociálních nepokojů, tak o vliv změn klimatu a dopadů epidemie.

Co letos a v příštích letech čekat? Podle analýzy washingtonského Centra pro strategická a mezinárodní studia nebude světový řád ani unipolární, ani bipolární. Síla USA a Číny bude „zředěna“ vlivem zemí jako Indie, Japonsko, Německo, Francie či Velká Británie. A hlavním potížistou pro Západ zůstane navzdory poklesu ekonomického významu Rusko. Svět se tedy vrací do éry koncertu velmocí, do doby před rokem 1914. A tehdy, pro byznys dost překvapivě, propukla první světová válka.