Kolik robotů ve firmě budeš mít, takovou zaplatíš daň. Buď přímo z robota, nebo z výše kapitálu, který jejich nasazení umožnil. Taková je futuristická představa o základu budoucího daňového systému za pár desetiletí. A vlastně představa vcelku očekávatelná, i když doprovázená také dalšími daňovými změnami. „S posunem ekonomiky v oblasti digitalizace a automatizace půjde tímto směrem i daňový systém. Pokud má generovat dostatek zdrojů, tak musí ekonomiku následovat tam, kde vzniká přidaná hodnota. Tedy zisky a mzdy, a kde a jak je spotřebována,“ říká hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek.

Nutnost změn v daňové soustavě si vyžádá i rostoucí tlak na ekologii a udržitelnost podnikání. Časem například nebude mít smysl vybírat spotřební daň z uhlovodíkových paliv, když spalovací motory budou v autech nahrazeny elektromotory. Zároveň je zřejmé, že výpadky daní nebude možné kompenzovat rozpočtovými úsporami. Už proto, že stát bude potřebovat stále více peněz kvůli stárnutí populace, na penze a na zdravotní péči. A možná i na pomoc rozvojovým zemím, jakési výkupné za jinak neodvratnou migraci. Týdeník Ekonom se proto na nadcházejících stránkách pokusí zmapovat současné představy o tom, jak moc se české daně v příštích desetiletích změní. A do jaké míry si o tom Češi rozhodnou sami a nakolik jejich podobu ovlivní rostoucí mezinárodní tlak.

Nemovitosti na mušce

Placení daní nepatří zrovna k oblíbeným činnostem, pro chod státu se však jedná o nezbytnost. Ve vyspělých zemích se jejich podíl na HDP za posledních sto let zečtyřnásobil. Zatímco v roce 1913 šlo v Evropě v průměru o deset procent, po světové hospodářské krizi a za příprav na válku to bylo třikrát víc. V sedmdesátých letech s růstem sociálních výdajů podíl daní překročil 40 procent HDP, v roce 2019 průměr v Evropské unii představoval 45 procent. Přičemž ve Francii a skandinávských zemích výdaje státu pohlcují kolem poloviny HDP. Covid je dál zvýšil, což při současném propadu hospodářství vede k růstu státního zadlužení.

Pro Česko to znamená, že pokud nebudou stačit úspory, jež plánuje vznikající vláda Petra Fialy, přijde zanedlouho na řadu debata o daních. Designovaný premiér něco takového zatím odmítá, podle Ekonomem oslovených analytiků ale nic jiného nezbývá. „Na prvním místě vidím návrat ke zdanění převodu nemovitostí, jehož zrušení se při převisu poptávky bohužel nepřelilo do jejich zlevnění, ale zdražení. Bylo by také vhodné zohlednit, že se část nemovitostí stává investičním statkem, a tudíž přehodnotit výši daně z nemovitosti, která majitelům neslouží k bydlení,“ řekla týdeníku Ekonom šéfka Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová.

Tlak na zdanění nemovitých věcí očekává i šéfanalytik Hospodářské komory ČR Ladislav Minčič. Raději by však při daňové konsolidaci viděl přesun dosavadního důrazu od zdanění práce – které v Česku spolu se Slovenskem a Německem patří v unii k nejvyšším – k zatížení spotřeby. Rovněž podle Davida Marka ze společnosti Deloitte by se měly přednostně hledat zdroje z nepřímých daní, které méně ovlivňují ekonomickou aktivitu, tedy u spotřební daně a DPH.

Ekonomka a rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová na prvním místě doporučuje sloučit daň z příjmů a odvodů na sociální zabezpečení a jejich příjem použít na financování penzijního systému. Současně by se mělo přistoupit k vyšší progresi, tedy výraznějšímu zdanění příjmů bohatých včetně zisků z kapitálu. „Bude rovněž nevyhnutelné zavést daň z těžby přírodních zdrojů, protože dosavadní poplatky za jejich dobývání máme jedny z nejnižších v Evropské unii,“ dodává Nerudová.

Elektřina místo benzinu

Ve střednědobém horizontu podle ekonomů poroste význam spotřebních daní. S tím je ovšem spojen velký problém: s tlakem na bezuhlíkovou ekonomiku a elektromobilitu bude chřadnout výnos ze spotřební daně uvalené na paliva – benzin, naftu a LPG. Přitom podle údajů Generálního ředitelství cel její inkaso představovalo v roce 2019 téměř 94 mi­liard korun. Což po započítání DPH bylo celkem 114 miliard korun, tedy 7,5 procenta příjmů státního rozpočtu.

Nikomu zatím není jasné, jakým způsobem se budoucí výpadek v příjmech daný klesajícím počtem automobilů se spalovacím motorem, a tím pádem nižší spotřebou uhlovodíkových paliv, nahradí. Nabízí se to nejjednodušší – přenést tuto daň právě na elektřinu pro pohon aut. Podle šéfa poradenské společnosti Kodap Vlastimila Sojky si lze představit, že se jednou začne vyměřovat na základě elektromobilem ujetých kilometrů nebo kilowatthodin potřebných k dobytí jeho baterií.

Související

Podle Ladislava Minčiče z Hospodářské komory ČR ovšem s ohledem na evropskou motivaci přejít co nejrychleji k zelené ekonomice není daňové zatížení elektromobility pravděpodobné. „Kompenzace výpadků ze zdanění pohonných hmot by se v delším časovém horizontu mohla hledat například ve zvýšení DPH, a to zejména postupným sjednocováním jejích sazeb,“ předvídá. Nicméně v bezprostřední budoucnosti čeká kolem uhlovodíkových paliv vývoj opačný, a to zvýšení spotřební daně. Ať v rámci stávající struktury sazeb nebo prostřednictvím její dvousložkové podoby, kdy by jedna komponenta sledovala uhlíkovou stopu.

Zcela jinou možnost náhrady uvádí Petr Pavlínek, sociální geograf z Univerzity Karlovy, zaměřený na automobilismus. Připomíná přitom praxi z kolébky automobilismu, z USA, konkrétně z Nebrasky, kde se místo daně z pohonných hmot odvádí daň automobilová. Jednou složkou je odvod z vlastnictví vozu, u něhož je základem maloobchodní cena auta. A zohledněno je rovněž jeho stáří. „Znamená to, že bohatší lidé, kteří jezdí v novějších autech, platí vyšší daň než chudí, kteří řídí starší a levnější vozy. Což je příklad, jak také u nás vyřešit výpadek daní z paliv,“ říká Petr Pavlínek.

Co dál je možné ve střednědobém horizontu od daní čekat? Vzorem se i pro Česko mohou stát v řadě zemí již existující bankovní daně. Přes globální charakter finančních služeb se sice jejich harmonizace či unifikace nezdá schůdná, nicméně na národní úrovni je jejich zavedení možné.

Podle analytiků Hospodářské komory bude také sílit tlak Bruselu na globální zavedení takzvaného uhlíkového cla, tedy faktické zvláštní energetické daně uvalené na zboží, při jehož produkci se emituje oxid uhličitý. A bude se hledat i cesta, jak zdanit používání rozmanitých vzácných komodit, mezi něž se bude řadit také voda.

Na mezinárodní úrovni se rovněž diskutuje o dani z digitálních služeb. Ta má být jakousi národní přirážkou k dani ze zisku velkých zahraničních korporací. Letos v létě už vyjednávači na půdě OECD dospěli k předběžné dohodě, že nadnárodní podniky budou od roku 2023 podléhat minimální daňové sazbě ve výši 15 procent. Což míří hlavně na obří společnosti jako Google či Amazon, sídlící v USA a vydělávající po celém světě. Dohoda zajistí, aby tyto firmy odváděly část daní všude, kde podnikají a vytvářejí zisky. Doprovodná analýza OECD uvádí, že tak vlády získají dodatečné daňové příjmy v hodnotě 150 mi­liard dolarů (zhruba 3,3 bilionu korun) ročně.

Co odvedou roboti?

Nejde ovšem jen o daňovou spravedlnost mezistátní, ale také uvnitř společnosti. Protože ve vyspělých zemích může s technologickými změnami ubývat pracovních míst, ze kterých zaměstnance vytlačí digitalizace a robotizace. A jak tito lidé bez práce budou platit daně? Zakladatel společnosti Microsoft Bill Gates vidí cestu ve zdanění robotů. U nás o podobné věci mluví odborník na umělou inteligenci z O2 Jan Romportl. „Nějaká forma zdanění robotů, či obecněji systémů umělé inteligence, přijde. Podobně jako se daní auta, nemovitosti, cigarety či alkohol,“ říká.

U spotřebních daní už nepůjde ani tak o benzin či cigarety, jako o rozmanité odvody z informací důležitých pro život i podnikání.

Konstrukce daně z robotů přitom může být velice složitá. Například by ji odváděly firmy, které nebudou zaměstnávat stanovené množství lidí. „Budou tabulkově určeny kvóty, kdy firma v daném oboru a při určitém výnosu musí mít minimální počet lidí. A pokud jich má méně, tak bude proporčně platit daně. Zní to sice šíleně socialisticky, ale tam bohužel asi směřujeme,“ předvídá Romportl. Zisky nabyté pracovním nasazením robotů a umělé inteligence by se ovšem nemusely přerozdělovat jen prostřednictvím státu, ale i v rámci společenské odpovědnosti firem do komunitních projektů.

Bratři Josef a Karel Čapkové, vynálezci slova „robot“, by možná zajásali a viděli by v daňové povinnosti pro roboty výraz polidštění strojů. V praxi však s něčím takovým budou potíže. Podle daňového poradce Vlastimila Sojky bude obtížné definovat, co už robot je a co jím ještě není. Ekonomka Danuše Nerudová dokonce míní, že se zdaňování robotů ukazuje jako slepá ulička, a proto se nyní spíše začíná mluvit o obecnější dani z automatizace. Ta by v tomto případě postihla technologie, které nevedou k vyšší produktivitě práce.

Před daněmi se tedy v Česku i ve světě rýsují dvě krajní cesty. Buď se prosadí představy technooptimistů zrozené v Silicon Valley a budou se skutečně vybírat z robotů a automatů. A možná i z majetku bohatých a úspěšných. Nebo přetrvá konzervativní pohled na věc a lidé si veřejné služby zaplatí především zvýšením DPH. V realitě se asi bude spoléhat na obojí a k tomu ještě na celý vějíř nových spotřebních daní. U nich už nepůjde ani tak o benzin či cigarety, jako o rozmanité odvody z informací důležitých pro život i podnikání.