Evropa do kapitalismu doplula na lodích hledajících bohatství

Před půl tisíciletím Evropa předstihla ostatní a stala se lídrem ekonomického vývoje. Pátý díl seriálu týdeníku Ekonom o vývoji světového hospodářství ukáže, jak se nevelká výhoda západní křesťanské civilizace v 15. století proměnila v rozhodující převahu a vedla k první globalizaci. V proces, během něhož se starý kontinent stal hospodářským, kulturním a mocenským centrem celé planety.

U zrodu tohoto "zázraku" stály zeměpisné objevy, například objevení Ameriky, touha zbohatnout a námořní obchod. Ale i násilné šíření křesťanské víry, brutální výboje a systematické zotročování neevropských národů. V pozadí expanze už stál kapitalismus, který se právě v té době jako efektivnější hospodářský systém postupně osvobozoval ze svěrací kazajky dosud převažujícího agrárního feudalismu. Vzestup Evropy se však ještě uskutečnil v jeho zvláštní symbióze se státní mocí, s absolutní monarchií, která politicky zatím dominovala.

Na startovní čáře

Evropa v 15. století byla na rozdíl od svých konkurentů, zejména Indie a Číny, politicky roztříštěná, ale současně méně byrokratická a svobodnější. Což podnikavým lidem umožňovalo daleko větší soukromou iniciativu než jejich protějškům v Orientě. V čele tohoto vývoje stály regiony s velkými městy a rozvinutým obchodem. Severní Itálie, dnešní Nizozemsko a Belgie, Porýní, části Francie a Anglie nebo Katalánsko.

Všude tam se prosazovala orientace na zisk a efektivitu, prvotní kapitalismus. Systém, v němž investované peníze přinášejí prospěch. Takový, jejž francouzský ekonomický historik Fernand Braudel na rozdíl od dosud strnulého feudalismu označil za dynamický.

O co šlo? "Výraz kapitalismus zkrotíte a vymezíte tak, pokud ho ohraničíte oběma slovy, z nichž vychází a která mu dávají smysl: kapitál a kapitalista. Kapitál je hmatatelná realita, masa snadno identifikovatelných prostředků neustále v činnosti. Kapitalista je člověk, který řídí nebo se snaží řídit vstup kapitálu do nekonečného výrobního procesu," uvádí Braudel ve své studii. A dodává, že se tak většinou neděje z nikterak altruistických důvodů. Kapitál se nejsnadněji akumuloval v obchodní sféře, u skutečných velkoobchodníků. Spolu s tím se posilovala produkce zboží, což rozleptávalo feudální systém zaměřený na produkci potravin a předmětů konzumovaných na místě. Další krok přišel, když prosákl do výroby, do budování manufaktur.

Krok mimo středověké životní postoje svázané náboženstvím by ovšem nebyl možný bez renesance. Nové myšlenkové hnutí se sice odvolávalo na antiku, mířilo však do budoucnosti a oživovalo zájem o filozofii, literaturu i výtvarné umění. Příznačné je, že v neevropských zemích, kde se kapitalismus sám nevyvinul a kde ho od 19. století přebírali, nic podobného renesanci neznaly.

S důrazem na rozum souvisel vzestup vzdělanosti, exaktních věd a techniky. Což se promítalo do nových výrobních postupů, dokonalejších nástrojů a lepších dopravních prostředků, lodí. A do konstrukce lepších zbraní, tentokráte už střelných. Ne nadarmo nastupující Evropu někteří badatelé, například Brit Paul Kennedy, označili za civilizaci střelného prachu. Protože děla a pušky zajišťovaly při bojích s indiány, černými Afričany nebo muslimy převahu.

Italská kolébka

Přitom stačilo málo a Evropa by se na výhodnou startovací pozici nikdy neprodrala. Uprostřed 13. století se z asijských stepí přihnali Mongolové, kteří předtím dobyli většinu Asie. Vypálili Kyjev, porazili rytíře v Uhrách i ve Slezsku a plánovali tažení do Německa, Itálie a Francie. Evropu zachránila smrt jejich vládce a následný rozpad jednotné Mongolské říše.

Druhou pohromou byla morová epidemie z roku 1347, která zahubila třetinu evropské populace. Podle některých názorů, například podle amerického sociologa Immanuela Wallersteina, si náhlý úbytek obyvatelstva vynutil efektivnější využití pracovních sil. Nicméně nový vzestup i podle něj začal až v okamžiku, kdy populace Evropy dosáhla původní výše, tedy 70 milionů. Teprve pak, kolem roku 1450, se její ekonomika "zahustila" natolik, že se konečně mohla rozvíjet.

Benátky zůstávaly po celý středověk středomořskou ekonomickou velmocí. Dále do Evropy z nich šlo orientální koření, vyváželo se ale i hedvábí a cukr. Ve městě se rozvíjela výroba přepychového zboží, skla, zrcadel nebo tištěných knih včetně překladů antických děl a map. Proslulosti se těšili místní zlatníci a dílny renesančních malířů, zejména Tiziana a Tintoretta. Pověstné byly také místní kurtizány a možná i díky nim do svobodomyslných Benátek rádi přijížděli návštěvníci zpoza Alp. Prosperita republiky závisela na silné obchodní a válečné flotile, a důležitým odvětvím proto byla stavba lodí a související obchod se dřevem. Benátské námořní síly dobyly Krétu a Kypr, obchodní koráby pluly až do Nizozemska a Anglie. Zvláštní vztahy se udržovaly s tureckou říší, s níž se střídavě obchodovalo a válčilo. Benátky patřily k největším městům Evropy: v roce 1171 v nich žilo 66 tisíc lidí, na počátku 16. století skoro 160 tisíc. Po přesunu hlavních obchodních tras do Atlantiku ovšem hospodářský vzestup ustal, počet obyvatel klesl a ustálil se na 130 tisících. I tak jich bylo skoro dvakrát víc než ve stejné chvíli v rudolfínské Praze. Až do 18. století si Benátky udržely pověst prosperujícího obchodního a kulturního centra.

V té době ještě byla motorem tohoto rozvoje Itálie. Rychleji než jinde se tam rozvinulo zemědělství a řemesla, například hedvábnictví, nejdůležitější ovšem byl zmíněný dálkový obchod. Po souši i po moři dodávali Italové do zemí za Alpami koření, exotické ovoce, potraviny, drogy, barviva, orientální textilie a všechny další produkty Afriky, Blízkého i Dálného východu.

Spolu s tím v Benátkách a Janově rozvinuli stavbu lodí a námořní dopravu od Krymu a Egypta po přístavy v severním Německu. Obchodovali jako soukromníci na peněžním základě, rozvíjeli finanční operace a zakládali bankovní domy. Italové současně kontrolovali jak vývoz stříbra za orientální zboží, tak dovoz zlata. Jeho naleziště se nacházela v subsaharské Africe, a proto již v roce 1291 vypluly z Janova dva koráby, aby zlato bylo možné získávat bez arabských prostředníků. Výprava bratří Vivaldiů proplula Gibraltar, avšak vzápětí se ztratila. Sen o bohatých zámořských zemích už ale nezapadl.

Jiným příkladem dravosti byla později společnost janovských Centurionů, která zaměstnávala i mladého Kryštofa Kolumba, pozdějšího objevitele Ameriky. Kolem roku 1460 dovážela z ostrova Madeiry třtinový cukr a obchodovala s africký zlatem. V domovském městě v souladu s merkantilistickým pohledem na význam drahých kovů a pevné měny pro rozvoj hospodářství se zasadila o ražbu zlatých mincí. V Moskvě dokonce sondovala, i když marně, jak se po souši dostat do Indie. Hlavně ale investovala v Portugalsku, protože tam se daly vydělávat velké peníze. Začínala totiž éra zámořských objevů, které Evropě a ranému kapitalismu poskytly rozhodující impulz pro zrychlený vývoj.

Indie i Amerika

Portugalští námořníci v honbě za zlatem z Mali a Ghany právě začali obeplouvat africké břehy. A lapat černé otroky, zprvu po stovkách, později po tisících, a rozprodávat je po Evropě. Společnost, která obchody organizovala a v níž se sešli členové královské rodiny, aristokraté, drobní obchodníci, židovští finančníci i zmínění italští kupci, sídlila zprvu v Lagosu. Později v Lisabonu, který se proměnil v jedno z největších evropských měst. Zisky byly pohádkové, dlouhodobý výnos vložených prostředků představoval 50 procent, někdy vyskočil až k 800 procentům. Morální pochybnosti, zda je obchod s lidmi v souladu s křesťanskou morálkou, odstranila bula papeže Mikuláše V., který vyslovil s otrokářstvím souhlas. Hlavním cílem ale zůstávala Indie jako producent pepře. Po něm byla ohromná poptávka a přitom ho prodražovali překupníci, orientální kupci, kteří jej přes Egypt a Benátky dodávali. Pokud by se to dalo dělat bez nich, rýsovaly se závratné zisky − na konci řetězce pepř stál tisíckrát víc než jeho na počátku.

Portugalci vsadili na cestu kolem Afriky a v roce 1499 dopluli do Indie a začali dovážet 1500 tun koření ročně. Díky dělům zlikvidovali arabskou konkurenci a drali se dál na východ. Zmocnili se souostroví Moluky, kde rostl hřebíček či muškátový oříšek, a krátce nato jejich lodě dorazily do Číny.

Španělský královský dvůr podlehl argumentům Kryštofa Kolumba, který do Orientu chtěl doplout západním směrem: tím, že obepluje zeměkouli. Místo toho jeho koráby v roce 1492 narazily na Antilské ostrovy, na Ameriku. Žádné velké bohatství tam zprvu nebylo, pak však Hernando Cortéz pro Španělsko porazil Aztéky v Mexiku a Francisco Pizarro dobyl peruánskou říši Inků. Starý kontinent byl zaplaven drahými kovy. Nejdříve zlatem nashromážděným ještě indiánskými náčelníky, pak stříbrem, které již Španělé, respektive jejich domorodí poddaní, těžili sami. Do konce 16. století šlo o 150 tun zlata a 7500 tun stříbra. Tyto poklady rozhýbaly obchod a ještě dovolily vést španělským Habsburkům války o ovládnutí Evropy. Současně přinesly inflaci − obchodníci zjistili, že mohou zdražovat, protože výrobky či potraviny prodají i tak. Peněz bylo mezi lidmi více než dřív. Ceny rostly v průměru o tři procenta ročně, což z pohledu středověkých zvyklostí bylo hodně. Ze Španělska se stala pro život drahá země a pak se "cenová revoluce" přelila do Evropy.

Ta ovšem expandovala i po souši. Díky střelným zbraním ruský ataman Timofejevič Jermak porazil v roce 1581 Tatary na Sibiři. Tam ho s posvěcením cara Ivana Hrozného poslala kupecká rodina Stroganovových, která se tak dostala ke kožešinám. Rusko zamířilo k Tichému oceánu.

Přesun na sever

Španělskem a Portugalskem ale bohatství ze vzdálených končin jen protékalo. Zisky se koncentrovaly jinde, v místech, kde zámořské bohatství aktivizovalo obchod, podnikání a akumulaci kapitálu. Zejména ve Španělům podřízeném Nizozemsku, které tehdy zahrnovalo i Belgii. Ať šlo o zlato, stříbro či koření − vše se odtud rozprodávalo dál. Tamní města a přístavy bohatly a stěhovali se do nich další lidé. Amsterdam mezi lety 1500 a 1600 vyrostl ze 14 na 65 tisíc obyvatel a předčil hospodářským významem Bruggy, Gent či Antverpy. Nejrychleji se díky sílícímu obchodu zvětšoval nedaleký Londýn, který se rozrostl ze 40 na 200 tisíc obyvatel. V tomto případě šlo hlavně o důsledek vývozu anglického sukna. Nicméně zdrojem dodatečných příjmů se tam stalo pirátství, parazitující na obchodu s Amerikou. Oblíbenec královny Alžběty Francis Drake přepadal španělské koráby s poklady až v Tichém oceánu.

To vše bylo ukázkou, že se ekonomické centrum přesouvá do severozápadní části kontinentu. Tamní byznys mohl těžit z toho, že se v regionu sbíhaly staré obchodní trasy s přepychovým zbožím ze Středomoří s novými dodávkami z Ameriky a Indie a rovněž se zbožím z baltické oblasti, s polským obilím a skandinávským dřevem a železem. Přesunu nahrával i úpadek Itálie. Bohatá, ale roztříštěná země se stala kořistí sousedních mocností − Francie, Španělska a německého císařství. A i vinou tlaku k podnikání podezíravé katolické církve se znovu feudalizovala, což bylo doprovázeno stěhováním majetných z měst na venkov.

Navíc na severu panovaly svobodnější poměry. I v době zámořské expanze zůstávali obchodníci z Portugalska a habsburského Španělska podřízeni feudální moci podepřené katolickou církví. Panovníkům nešlo tolik o byznys jako o daně a imperiální moc. To se ukázalo, když se španělský král Filip II. dostal kvůli velmocenské politice do fiskálních obtíží. Ze svých aspirací neslevil, avšak jeho hlavní financiér, jihoněmecký bankovní dům Fuggerových, po polovině 16. století za státního bankrotu zkrachoval.

Kapitalismus se svým důrazem na obchod naopak sílil tam, kde feudální moc slábla a kde se prosazoval protestantismus a kalvinismus. Což podle sociologa a historika Maxe Webera později vedlo k závěru, že tato decentralizovaná, světštější a k praktickému životu obrácená náboženství lze s kapitalismem téměř ztotožnit.

Jeho tvrzení moderní historici nemají rádi. Je však pravda, že právě nekatolické země jako Nizozemsko, které se od Španělské říše odtrhlo, Anglie a později její klon v podobě USA se staly novými hegemony světového hospodářství.