Vážení a milí čtenáři

Když jsem žil v Austrálii, vyprávěl tam v krajanské hospodě jeden Čech, jaký kousek se mu vyvedl. V poněkud podroušeném stavu se mu nechtělo platit parkovné, a tak prostě vytrhl ze země parkovací automat na mince, hodil ho do auta a odjel. Když ho zastavila policejní hlídka, namluvil jim, že sváží rozbité automaty do opravy. Uvěřili mu. V lokále to vyvolalo salvu smíchu a pobavení nad naivitou Australanů.

Tahle příhoda ilustruje několik nám typických vlastností. Třeba neúctu k dodržování všemožných opatření a zároveň velkou tvořivost při jejich obcházení. Takovýhle vzorec chování logicky vede k tomu, že ve společnosti chybí důvěra. Stát k občanům přistupuje a priori s podezřením, že překročí pravidla, jakmile se k tomu naskytne příležitost. A tak s námi komunikuje jak s malými zlobivými dětmi. Místo laskavého vysvětlování a důvěry, že to zvládneme sami, přichází jen s příkazy a nařízeními. Každý z nás byl kdysi dítětem, a tak moc dobře ví, že podobný způsob komunikace pouze upevní nedůvěru v autority. Ať je jí rodič nebo stát.

Přesně to popisuje v našem hlavním rozhovoru šlechtic Constantin Kinský. A správně poukazuje na to, že absence vzájemné důvěry mezi státem a jeho občany je jedním z klíčových důvodů, proč naše země tak fatálně selhala v boji s pandemií covidu-19.

Snad se to jednou změní a začneme si vzájemně víc věřit. Z vlastní zkušenosti vám mohu říct, že se o dost lépe žije v zemi, v níž jsou policisté "naivní" důvěřivci a podobné opilecké historky nebudí pochvalné plácání po ramenou, ale spíš nechápavé pohledy a pocity trapnosti. Přesně takové, jaké v té hospodě měli naši australští kamarádi.

Přeji pěkné čtení a pevné zdraví.