Úroveň českých start-upů se zvyšuje, další velkou příležitostí je pro ně koronakrize, říká Martin Kešner

Na české startupové scéně zná osmatřicetiletého Martina Kešnera úplně každý. To samé platí i obráceným směrem. Současný investiční ředitel venture kapitálového fondu J&T Ventures stál totiž před třinácti lety u zrodu startupové soutěže Vodafone Nápad roku, které se za tu dobu zúčastnilo bezmála dva tisíce projektů. Mimo jiné třeba slavný vyhledávač levných letenek Kiwi nebo třeba aplikace Záchranka. Kešner tak má unikátní vhled do toho, jak na tom vlastně české start-upy jsou, co čeští začínající podnikatelé umí a co jim naopak chybí.

Jak tvrdí, současná koronakrize může start-upům paradoxně pomoci. "Mnohé firmy musí šetřit a optimalizovat provoz a hledají nástroje, jež by jim pomohly digitalizovat nebo automatizovat jejich činnost. Což je samozřejmě voda na mlýn mladým technologickým firmám," vysvětluje Kešner.

Jak vás napadlo založit startupovou soutěž Vodafone Nápad roku?

Už v roce 2007 jsem spoluzakládal Institut rozvoje podnikání při Vysoké škole ekonomické. Jeho cílem bylo podporovat studenty v prvních podnikatelských krocích. Součástí tohoto projektu byla i soutěž, jejíž pomocí jsme chtěli medializovat úspěchy mladých začínajících podnikatelů. Co si budeme povídat, v té době mělo slovo podnikatel ještě pro mnohé lidi pořád poněkud negativní význam. První ročník ověřil zájem mladých podnikatelů i partnerů, a tak vznikl Nápad roku, který je vlastně platformou propojující začínající byznysmeny s médii, investory, podnikatelskými mentory a velkými firmami. Za 13 let existence se do něj přihlásilo již 1975 projektů. A jsou vidět výsledky, třeba Vodafone, který je desátým rokem naším titulárním partnerem, již uzavřel spolupráci se sedmi projekty, se dvěma dokonce na globální úrovni. S firmami Spaceti a Mindpax.

Máte představu, kolik projektů z těch, co vám prošly rukama, do dnešního dne přežilo?

Asi před třemi lety jsme si dělali průzkum mezi každoročními deseti finalisty a vyšlo nám, že jich skončilo 30 procent. Pokud bychom vzali všech 1975 zmíněných projektů, tak ten poměr bude samozřejmě mnohem větší. V prvních letech soutěže asi dvě třetiny projektů nebyly vůbec realizovány, v současnosti se zhruba třetina nápadů ani nerozjede. Což ale mimochodem ukazuje, jak za posledních pět let šla kvalita zúčastněných projektů strašně moc nahoru. Dělá mi velkou radost, když mi pak ty firmy píší, že díky naší soutěži získaly investora a rostou. Za těch 13 let jsme napřímo zprostředkovali investice za 276 milionů korun.

Zatímco v roce 2018 mělo Česko v žebříčku Deloitte Technology Fast 50 jen sedm společností, loni už jich tam bylo 21.

Když se podíváte na těch 13 let historie, které start-upy byly nejúspěšnější?

Nejde asi vypíchnout jen pár projektů. Rozdělil bych to do několika kategorií. Když to vezmeme z hlediska úspěšných prodejů, tak třeba loni byla prodána firma Integromat, která propojuje různé firemní systémy, německé společnosti Celonis. Hodnota té transakce překročila 100 milionů dolarů. Z pohledu největších tržeb to je společnost Skypicker neboli dnešní Kiwi, která měla v roce 2019 obrat kolem 33 miliard korun.

Kdybychom to hodnotili z hlediska sociálního dopadu, tak pravděpodobně nejvýznamnější je aplikace Záchranka, která i díky naší soutěži získala hlavního partnera, kterým je Nadace Vodafone. Tuhle aplikaci v současnosti využívá více než 1,3 milionu uživatelů nejen v Česku, ale i na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku. Kdybychom se podívali na projekty z pohledu zahraniční expanze, pak je bezesporu úspěšný Daytrip. Během tří let obsáhl čtyři kontinenty a více než 70 zemí světa. Jde o cestovatelskou platformu, přes kterou v roce 2019 prošlo 400 milionů korun.

Českou startupovou scénu zbytečně brzdí víza pro zahraniční vývojáře a další kvalifikované zaměstnance ze zemí mimo EU, říká Martin Kešner.

Foto: archiv J&T Ventures

Z pohledu designu je zase zajímavý projekt LiCrete, který vynalezl průhledný beton. A když budeme mluvit o unikátní technologii, tak je třeba zmínit projekt Neuron soundware, který za využití umělé inteligence a strojového učení vyvinul nástroj analyzující zvuky. Využívá se především v průmyslu. Třeba k detekci poruch. Loni se soutěže zase zúčastnila firma Spacemanic zabývající se designem a vývojem malých satelitů. Jeden už je ve vesmíru. Těch úžasných nápadů je strašná spousta. Třeba Skinners, to jsou takové ponožkoboty, které si můžete srolovat a dát do kapsy, prodali jich už přes 300 tisíc kusů asi v 80 zemích světa.

Jak byste se svou více než třináctiletou zkušeností zhodnotil pozici Česka na startupové scéně?

Co si pamatuji, tak ještě v roce 2012 byla Česká republika na chvostu celé EU, pokud jde o využití venture kapitálu. Firmy tehdy ještě ve start-upech neviděly příliš velkou hodnotu. Postupně ale spolupráci navázaly a začaly do nich konečně investovat. Zapojují se i banky, do start-upů investuje například Erste Group, Air Bank, Komerční banka, J&T Banka. V současnosti se dostáváme do další fáze, v níž ty větší budou malé technologické společnosti kupovat. Velké společnosti teď třeba kladou důraz na outsourcing výzkumu a vývoje. Protože to buď neumí, nebo by pro ně nebylo nákladově efektivní inovovat interně. Je pro ně výhodnější koupit firmu s potřebnou technologií a týmem.

Jak si české start-upy vedou ve srovnání s jinými středoevropskými zeměmi?

V tomhle ohledu je dost vypovídající žebříček Deloitte Technology Fast 50, který už přes dvě desetiletí oceňuje nejrychleji rostoucí veřejné a soukromé technologické společnosti ve střední a východní Evropě. Zatímco v roce 2018 mělo Česko v top padesátce jen sedm společností, loni už jich tam bylo 21. Přičemž v nejlepší desítce máme poslední tři roky stabilně tři nebo čtyři společnosti, a dokonce byly pokaždé v posledních třech letech dva české start-upy mezi prvními třemi nejlepšími. Pak je ještě soutěž Deloitte Rising Stars, což je kategorie vycházejících hvězdných firem, které se ještě nedostaly do hlavní soutěže, ale mají velký potenciál, tak tam bylo v roce 2019 sedm, a loni dokonce deset českých firem.

Je něco, co české startupové scéně chybí?

Možná větší míra kooperace a sdílení zkušeností. Na straně druhé, i v téhle oblasti se toho hodně děje. Vít Horký, zakladatel start-upu Brand Embassy, organizuje Founders Dinner, kde zakladatelé technologických firem své zkušenosti předávají dál. Jestli ale něco naši startupovou scénu zbytečně brzdí, tak je to překážka ze strany státu − totiž víza pro zahraniční vývojáře a další kvalifikované zaměstnance ze zemí mimo EU. Je velká spousta skvělých arménských, gruzínských, ruských nebo třeba ukrajinských vývojářů a bohužel jsou kvóty a limity, kolik jich tady může pracovat. Ministerstvo vnitra ty kvóty nastavuje opravdu přísně. Kdyby se to uvolnilo, pomohlo by to celé naší ekonomice. Vždyť když se podíváte třeba na statistiku nově založených amerických technologických firem za poslední tři roky, tak více než polovinu z nich založili lidé, kteří se nenarodili ve Spojených státech.

Jedna statistika uvádí, že z 1500 dolarových miliardářů hned 900 vydělalo peníze až na nějakém druhém či dalším byznysu.

Je český startupový trh v něčem specifický?

Myslím, že máme nyní skvělou výchozí pozici. Například podle průzkumu CEO Magazine patří Česko společně s Polskem mezi deset nejvhodnějších zemí světa pro investice v postcovidové éře. Podle jedné britské studie je pro změnu Česko devátou nejlepší evropskou zemí pro start-upy, mezi středo- a východoevropskými zeměmi jsme tak byli nejlepší. Česko je specifické tím, že je zde k dispozici více než 130 tisíc vývojářů, to je devátý největší počet na světě.

Na stranu druhou, když se člověk podívá na celý evropský startupový trh a srovná ho s americkým, tak Evropa pořád hodně zaostává.

Objem investovaných prostředků je v celé Evropě asi pětinový ve srovnání s USA. Je fakt, že Evropa začíná velmi zaostávat v počtu jednorožců, což jsou firmy, jejichž valuace je vyšší než jedna miliarda dolarů. A to nejen za Spojenými státy, ale třeba i za Čínou. Zároveň je ale třeba říct, že v mnoha amerických start-upech jsou investovány jednotky, ba desítky miliard dolarů, aniž by tyhle firmy prokázaly nějakou skutečnou ekonomickou hodnotu. To se v Evropě neděje. Je to asi tím, že v USA je tisíc aktivních venture kapitálových fondů a snad na 300 tisíc byznys andělů, tudíž je tam obrovský přetlak prostředků a zároveň tam funguje klasický FOMO efekt (anglická zkratka Fear of missing out, pozn. red.), obava investorů, že promeškají nějakou dobrou příležitost. Takže se tam investují ohromné sumy ještě dříve, než má start-up hotový produkt nebo nějaké platící zákazníky. Ale i to se teď kvůli dopadům covidu na ekonomiku mění, řada venture kapitálových fondů přehodnocuje přístup a klade daleko větší důraz na to, aby firmy generovaly dříve signifikantní příjmy.

Může tedy kvůli covidu dojít k tomu, že investoři do start-upů budou daleko opatrnější a sníží se objem investic?

Když se podíváte na poslední velké krize, ať už šlo o dotcom bublinu na přelomu tisíciletí, nebo poslední velkou finanční krizi, tak zjistíte, že pokles venture kapitálových investic byl tehdy daleko větší, než je tomu nyní. Podle dat z prvního pololetí roku 2020 z USA i Evropy byl ten meziroční pokles investic do start-upů asi jen o 15 procent. A podle asociace Invest Europe, jež zastupuje sektor soukromého a rizikového kapitálu, budou dokonce v roce 2020 venture kapitálové investice v Evropě vyšší, než tomu bylo v roce 2019. Ona ta krize může start-upům paradoxně nahrávat, protože mnohé firmy musí šetřit a optimalizovat provoz, a tak hledají nástroje, jež by jim pomohly digitalizovat nebo automatizovat jejich činnost. Což je samozřejmě voda na mlýn mladým technologickým firmám. Zároveň je třeba říct, že studie ukazují, že firmy, jež inovují během krize, pak rostou o třetinu více. Takže se určitě teď nevyplatí šetřit na investicích do nových technologií.

Co potřebuje start-up, aby uspěl?

Neexistuje jeden recept na podnikání. Důležité jsou ale tři oblasti, které start-up musí zvládnout, chce-li být úspěšný: Tým, trh a produkt. Tým by měl být ideálně složen z více zakladatelů, kteří se vzájemně doplňují. Samozřejmě musí mít zkušenosti, musí je to bavit, to je jasné. Trh by měl být dostatečně velký a měl by být dlouhodobě rostoucí, což firmě dává větší šanci, že může uspět. Pokud jde o produkt, platí, že firmě nesmí jít jen o to, vydělat rychle peníze, ale spíš o to vyřešit nějakou reálnou potřebu lidí. Zároveň to ale musí být potřeba, za kterou jsou ochotni zaplatit. Obrovsky důležité je také načasování. V průzkumu amerického inkubátoru Idealab právě správný timing uvedlo jako hlavní předpoklad úspěchu 40 procent již zavedených start-upů. Finance, které řada začínajících podnikatelů považuje za stěžejní potíž, uvedlo jako důležitý faktor úspěchu jen 17 procent firem, které uspěly. Mimochodem, když se na to podíváme z opačné strany, tedy jaké jsou hlavní faktory vedoucí k neúspěchu, tak 60 procent neúspěšných start-upů uvedlo finanční problémy, 48 procent nedostatek informací a 47 procent nedostatečné kompetence. Je třeba říct, že v prvních letech vedou k zániku projektů zpravidla interní faktory, nikoliv vnější vlivy jako třeba konkurence či legislativa. Firmám se třeba rozpadne tým nebo nezvládnou řídit finanční toky, neanalyzují si dostatečně podmínky na trhu, na který vstupují.

Je něco, co české start-upy opravdu neumí? Často se říká, že se neumí prodat, je to pravda?

Je to tak. Achillova pata je oblast prodeje a pak také finančního řízení. Firma často neví, proč si vlastně zákazníci její produkt kupují, nemá pak prodejní argumenty. Potíž je často i v tom, že v průběhu prodejního cyklu oslovují přes firmy také lidi, kteří nemají rozhodovací pravomoci. Možná je to dáno naší povahou a historickými zkušenostmi či není u nás taková tradice prodeje jako třeba v USA. Ale myslím, že se to stále zlepšuje. Každopádně je podstatné, aby alespoň jeden ze spoluzakladatelů firmy měl kompetence právě v oblasti prodeje. Důležité také je nepředstavovat si, že hned první podnikatelská zkušenost bude trefa do černého. Jedna statistika říká, že z 1500 dolarových miliardářů hned 900 vydělalo peníze až na nějakém druhém či dalším byznysu. Konečně je to i příklad Olivera Dlouhého, který před Kiwi měl společnost, jež vyráběla jukeboxy, a ještě jako teenager vykupoval před Jednotou borůvky, vozil je na hranice a tam je prodával Rakušanům. Podnikatelský duch se rozvíjí neustále.