Aktuální číslo časopisu Ekonom
Vyzkoušela si, co obnáší práce zdravotní sestřičky nebo firemního právníka. Na žádné pozici ale necítila, že by pro ni byla tou pravou. Veronika Gabrielová v sobě stále viděla potenciál a neztrácela naději najít práci, v níž by se cítila šťastná. Dnes je z ní vývojářka ve společnosti Productboard, kde se připravuje na vedení vlastního týmu. "Říkala jsem si, že se v IT nedostanu někam výš a pravděpodobně budu dělat nějakou nižší práci. Ale teď se dostáváme k tomu, že bych někoho měla vést. Vlastně jsem si to přála, ale pořád jsem se strašně bála, že jsem bez vysoké školy, ujel mi vlak a do IT jsem přišla moc stará," popisuje Gabrielová své počáteční obavy.
Čím jste chtěla být jako malá? Napadlo vás, že byste se mohla stát programátorkou?
Nenapadlo mě to vůbec. I moji rodiče pořád nechápou, co se stalo. Můj otec několik let nevěřil, že něco takového dělám. A čím jsem chtěla být, to si nepamatuju. Asi jsem měla normální dětské představy. Když už jsem byla teenager, tak jsem se rozhodla, že budu následovat to, na čem jsme se s rodiči domluvili − a tím byla zdravotní sestra. Ale matně si pamatuju, že v takovém věku ještě člověk pořádně neví, co chce. Je těžké se rozhodovat, čím bude. Je nesmysl se rozhodovat v takto útlém věku.
Měla jste jako dítě blízko k počítačům?
Určitě, u nás počítače frčely. Maminka k nim měla hodně blízko. Byla takový poloviční ajťák. Já jsem měla štěstí, že jsem tyhle věci měla dovolené, takže jsem se furt hrabala v počítačích, vymýšlela jsem, co a kde ještě smažu, restartuju nebo jakou defragmentaci udělám. Na dítě je dost neobvyklé, aby tohle s počítači dělalo. Moji kamarádi v té době hráli hru Mario a já jsem dělala defragmentace.
Vystudovaná zdravotní sestra strávila prvních dvacet let svého života v Děčíně, kde po škole pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení místní nemocnice. V roce 2012 odešla do Prahy za hledáním jiného uplatnění. Pracovala jako zdravotní asistentka v mateřské škole a pustila se do studií práv. Ta ale brzy opustila, a když ji náhoda zavedla k lidem z komunity kolem programovacího jazyka Python, začala se její kariéra ubírat technologickým směrem. Absolvovala několik jejich kurzů a během účasti na kurzu Django Girls programování propadla. Programátorskou kariéru odstartovala dvouletým působení ve společnosti MSD IT a po krátké odbočce v Kiwi.com nastoupila koncem léta roku 2018 jako front-end vývojářka ve společnosti Productboard. Vývoji se věnuje dosud a dnes ve firmě rozjíždí nový tým technické podpory, který se bude zabývat komunikací se zákazníky a vývojáři ohledně technických úprav, oprav a vylepšování produktů, ale i samostatným programováním interních nástrojů pro tým zákaznické podpory.
Po základní škole jste ale nastoupila na střední zdravotnickou školu. Zkoušela jste se dostat i někam jinam?
Zkoušeli jsme, že bych šla na gymnázium, ale skončila jsem pod čarou. V té době jsem si neřekla, že bych měla víc bojovat. Byla jsem prostě dítě, chtěla jsem si hrát a nechtěla jsem se učit. To, že by bylo asi dobré jít na zdrávku, se odehrávalo v podstatě pod vedením rodičů. Říkalo se, že je málo sester a budou se pak mít dobře. Jenže během několika let se ukázalo, že to byla jedna velká past, protože se změnilo spoustu věcí. Udělali ze zdravotních sester jen zdravotnické asistenty, takže v podstatě takové "polozdravotní" sestry. Mě to hrozně zklamalo. Během studií se několikrát změnilo, co ze mě bude. Začala jsem studovat s vědomím, že budu zdravotní sestra, ale maturovala jsem s tím, že jsem zdravotnický asistent.
Zjistila jste později, že práce zdravotní sestry pro vás není vhodná i z hlediska její náplně?
Práce zdravotní sestry jako taková je super. Myslím si, že kdyby byl svět růžový, tak bych to chtěla dělat. Bohužel je to ale hodně o kontaktu s lidmi a se zdravotními sestrami a tam právě přichází to neštěstí v našem zdravotnictví. Ony jsou všechny nespokojené, mají málo peněz, řeší, že chodí na denní a noční směny, takže životní styl nemají nic moc. Přijde mi, že jsou takové smutné. To, s čím jsem se setkala v IT oboru, že jsou všichni otevření a chtějí si pomáhat, jsem zažila jen u mladších sester. Ale ty, které jsou v nemocnicích dlouho, bývají takové zapšklé. Práce to není špatná. Dává vám smysl a člověk dělá něco pro lidi a ví, že to má hodnotu. Ale mě tam dusil kolektiv.
Pak jste se ale rozhodla pro studium obchodního práva na vysoké škole. Nebyla jste ani s tímto směrem spokojená?
Věděla jsem, že chci svoji kariéru posouvat, ale kam? Začít studovat medicínu bylo pozdě. Měla jsem ale v té době okolo sebe dost známých právníků. Jenže pak jsem zjistila, že je to super práce, pokud je člověk advokát a má už v rodině zaběhlou kancelář. Další velký střet s realitou bylo zjištění, co to znamená být firemním právníkem.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.Zaujal vás článek? Pošlete odkaz svým přátelům!
Tento článek je zamčený. Na tomto místě můžete odemykat zamčené články přátelům, když si pořídíte předplatné.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
