Aktuální číslo časopisu Ekonom
Vyzkoušela si, co obnáší práce zdravotní sestřičky nebo firemního právníka. Na žádné pozici ale necítila, že by pro ni byla tou pravou. Veronika Gabrielová v sobě stále viděla potenciál a neztrácela naději najít práci, v níž by se cítila šťastná. Dnes je z ní vývojářka ve společnosti Productboard, kde se připravuje na vedení vlastního týmu. "Říkala jsem si, že se v IT nedostanu někam výš a pravděpodobně budu dělat nějakou nižší práci. Ale teď se dostáváme k tomu, že bych někoho měla vést. Vlastně jsem si to přála, ale pořád jsem se strašně bála, že jsem bez vysoké školy, ujel mi vlak a do IT jsem přišla moc stará," popisuje Gabrielová své počáteční obavy.
Čím jste chtěla být jako malá? Napadlo vás, že byste se mohla stát programátorkou?
Nenapadlo mě to vůbec. I moji rodiče pořád nechápou, co se stalo. Můj otec několik let nevěřil, že něco takového dělám. A čím jsem chtěla být, to si nepamatuju. Asi jsem měla normální dětské představy. Když už jsem byla teenager, tak jsem se rozhodla, že budu následovat to, na čem jsme se s rodiči domluvili − a tím byla zdravotní sestra. Ale matně si pamatuju, že v takovém věku ještě člověk pořádně neví, co chce. Je těžké se rozhodovat, čím bude. Je nesmysl se rozhodovat v takto útlém věku.
Měla jste jako dítě blízko k počítačům?
Určitě, u nás počítače frčely. Maminka k nim měla hodně blízko. Byla takový poloviční ajťák. Já jsem měla štěstí, že jsem tyhle věci měla dovolené, takže jsem se furt hrabala v počítačích, vymýšlela jsem, co a kde ještě smažu, restartuju nebo jakou defragmentaci udělám. Na dítě je dost neobvyklé, aby tohle s počítači dělalo. Moji kamarádi v té době hráli hru Mario a já jsem dělala defragmentace.
Vystudovaná zdravotní sestra strávila prvních dvacet let svého života v Děčíně, kde po škole pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení místní nemocnice. V roce 2012 odešla do Prahy za hledáním jiného uplatnění. Pracovala jako zdravotní asistentka v mateřské škole a pustila se do studií práv. Ta ale brzy opustila, a když ji náhoda zavedla k lidem z komunity kolem programovacího jazyka Python, začala se její kariéra ubírat technologickým směrem. Absolvovala několik jejich kurzů a během účasti na kurzu Django Girls programování propadla. Programátorskou kariéru odstartovala dvouletým působení ve společnosti MSD IT a po krátké odbočce v Kiwi.com nastoupila koncem léta roku 2018 jako front-end vývojářka ve společnosti Productboard. Vývoji se věnuje dosud a dnes ve firmě rozjíždí nový tým technické podpory, který se bude zabývat komunikací se zákazníky a vývojáři ohledně technických úprav, oprav a vylepšování produktů, ale i samostatným programováním interních nástrojů pro tým zákaznické podpory.
Po základní škole jste ale nastoupila na střední zdravotnickou školu. Zkoušela jste se dostat i někam jinam?
Zkoušeli jsme, že bych šla na gymnázium, ale skončila jsem pod čarou. V té době jsem si neřekla, že bych měla víc bojovat. Byla jsem prostě dítě, chtěla jsem si hrát a nechtěla jsem se učit. To, že by bylo asi dobré jít na zdrávku, se odehrávalo v podstatě pod vedením rodičů. Říkalo se, že je málo sester a budou se pak mít dobře. Jenže během několika let se ukázalo, že to byla jedna velká past, protože se změnilo spoustu věcí. Udělali ze zdravotních sester jen zdravotnické asistenty, takže v podstatě takové "polozdravotní" sestry. Mě to hrozně zklamalo. Během studií se několikrát změnilo, co ze mě bude. Začala jsem studovat s vědomím, že budu zdravotní sestra, ale maturovala jsem s tím, že jsem zdravotnický asistent.
Zjistila jste později, že práce zdravotní sestry pro vás není vhodná i z hlediska její náplně?
Práce zdravotní sestry jako taková je super. Myslím si, že kdyby byl svět růžový, tak bych to chtěla dělat. Bohužel je to ale hodně o kontaktu s lidmi a se zdravotními sestrami a tam právě přichází to neštěstí v našem zdravotnictví. Ony jsou všechny nespokojené, mají málo peněz, řeší, že chodí na denní a noční směny, takže životní styl nemají nic moc. Přijde mi, že jsou takové smutné. To, s čím jsem se setkala v IT oboru, že jsou všichni otevření a chtějí si pomáhat, jsem zažila jen u mladších sester. Ale ty, které jsou v nemocnicích dlouho, bývají takové zapšklé. Práce to není špatná. Dává vám smysl a člověk dělá něco pro lidi a ví, že to má hodnotu. Ale mě tam dusil kolektiv.
Pak jste se ale rozhodla pro studium obchodního práva na vysoké škole. Nebyla jste ani s tímto směrem spokojená?
Věděla jsem, že chci svoji kariéru posouvat, ale kam? Začít studovat medicínu bylo pozdě. Měla jsem ale v té době okolo sebe dost známých právníků. Jenže pak jsem zjistila, že je to super práce, pokud je člověk advokát a má už v rodině zaběhlou kancelář. Další velký střet s realitou bylo zjištění, co to znamená být firemním právníkem.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
