Nejsem ekonom, takže když slyším, kolik bilionů chce vláda rozdat na boj s dopady pandemie, napadají mě divné věci. Třeba jak to, že doteď peníze nebyly (na vědu, silnice, zdravotnictví…), a najednou jsou, což se nedá vyložit jinak, než že virus způsobil jejich samoplození. Koneckonců proč ne − když může změnit genetickou informaci buňky, aby vytvářela jeho kopie, proč by nemohli čínští vědci zařídit, aby něco podobného uměl s penězi. A věřím, že náš stát má díky svému přátelství s lidovou Čínou tohle dobře zmáknuté, protože jestli ne, tak to někdo strašlivě odskáče. Když ne my, tak naše děti a vnuci, ale nejspíš všichni.

Něco podobného mě napadlo, když jsem se dočetl, jak bude s virem bojovat Evropská unie. Tedy vlastně ono tam nebylo, jak s ním bude bojovat, ale kolik dá peněz na boj s ním. Těžko si při tom nevzpomenout, že i její předchozí aktivity byly hlavně o rozdávání peněz − a že ty peníze nápadně často nekončily tam, kde měly, a leckdy způsobily pravý opak původního záměru. Stačí se podívat na nekonečné žluté lány…

Taky se mi v souvislosti s rozdáváním peněz vybavují různé historické paralely. Třeba na skvělé bohaté civilizace, které na konci své existence dospěly k přesvědčení, že penězi se dá pohodlně a bezpracně vyřešit úplně všechno. Objevil se nepřítel? Zaplatíme mu, aby dal pokoj. Nepomohlo? Zaplatíme jinému nepříteli, aby zlik­vidoval prvního nepřítele. Nepomohlo? Jejda, co teď?

Takže: jejda, co teď!?

Související