Krize jako vykoupení

Postapokalyptické filmy a romány jsou všechny tak trochu na jedno brdo: spadne kometa, vybouchne atomová bomba, přiletí nějaké potvory z vesmíru, hrdinové s tím nějaký čas všelijak zápolí, ale nakonec vidíme potvory pobité, sopky vyhaslé, kometu rozprášenou na hadry a naše hrdiny, jak směřují k radostným zítřkům zbaveným hříchů naší civilizace. Možnosti skorovyhubení lidstva pro tyto účely jsou limitní, takže autoři dávají šanci také pandemiím − a teď tu jednu máme. Budou i ty šťastné zítřky?

Těžko si nevšimnout, že vedle převládajících obav jsou slyšet hlasy, které to se špatně skrývanou radostí naznačují. Někteří si pod světlými zítřky představují návrat do minulosti v podobě znárodňování a tvrdého režimu. Ti méně přízemní vidí, jak se z kašle rodí krásný nový svět bez sobců, aut, vykořisťovatelů, oxidu uhličitého, lichvářů… zkrátka že virus tu revoluci, o které sní, udělá tak nějak za ně.

Jenže neudělá. Kdyby dávali pozor v dějepise, všimli by si, že po velkých krizích přichází ještě větší trápení: z první světové války se zrodil bolševismus, z velké hospodářské krize nacismus, po druhé světové válce totalita ovládla velkou část planety.

Rozměry krize způsobené covid-19 sice zatím nejde seriózně odhadnout, už teď je ale jisté, že bude stát velké úsilí, aby svět zůstal aspoň tak dobrý, jako byl předtím. A že nebude snadné odolávat demagogům, kteří pod záminkou vylepšování způsobí ještě horší věci, než byl virus.