Když v obcích na Olomoucku, dočasně uzavřených kvůli pandemii, skončila izolace od světa, mnozí jejich občané prý vyjádřili touhu, aby obklíčení vesnic policií dál pokračovalo. Připomnělo mi to, že poměrně nedaleko žil Petr Bezruč, který v básni Jen jedenkrát popsal zděšení Eskymáků uvyklých ponurému světu, kteří propadli panice, když na ně vysvitlo slunce. "… a celý národ poděšený září / vráz prchl v černé jurty / a balvany zakryl každý vchod…"

Asi bych to přešel jako okrajovou záležitost, kdybych už dřív nečetl na sociálních sítích komentáře vyjadřující radost nad uzavřením hranic celé země a touhu, aby to tak už zůstalo. Tyhle hlasy tu − jak známo − bylo slyšet už dlouho především v souvislosti s uprchlickou krizí. Virus jim přidal nejen na hlasitosti, ale i v úsilí tu totalitu zase vrátit.

Izolacionismus a strach z velkého světa mají v Česku hluboké kořeny: země uzavřená za věncem pohraničních hor se v raném středověku opožďovala za civilizačním vývojem, a proto panovníci zvali osadníky i experty odjinud, aby to dohonili. Což u starousedlíků logicky budilo nevoli, ale místo aby s příchozími srovnali krok, nápadně často se s tím vypořádali cestou jejich likvidace. A později k tomu pro velký úspěch přidali i likvidaci zdatnějších soukmenovců a uzavírání se před světem. Tenhle myšlenkový postup se stal trvalým prokletím země.

Nedopusťme, aby se z nás pod záminkou strachu z pandemie zase stal tragikomický kmen Bezručových Eskymáků.

Související