Současná pandemie pochopitelně vede k tomu, že její původce je vnímán jako podlý zabiják, který má masové vraždění vepsané v genomu, ale to je nejspíš omyl. Virus je parazit, což znamená, že je na svém hostiteli závislý − a to je důvod, proč většina parazitů své hostitele nezabíjí (s výjimkou těch, kde je smrt hostitele předpokladem k postoupení do další fáze životního cyklu, například je sežrán jiným hostitelem). U většiny parazitů − viry nevyjímaje − smrt hostitele znamená i konec parazita. V podstatě je to takové trapné nedopatření s oboustranně neblahými důsledky.

Dokonce se dá říct, že mnoho parazitů svého hostitele chrání: hostitel a všichni jeho soukmenovci mají protilátky, ovšem případní vetřelci do jejich teritoria už ne.

Conquista sice opravdu byla vítězstvím střelného prachu nad kopími indiánů − ale možná ještě víc vítězstvím tlupy mikroorganismů, které přišly společně se Španěly, nad méně početnými mikroskopickými spojenci domorodců.

Jinými slovy virus zabíjí teprve tehdy, když se ocitne v novém prostředí (případně zmutuje tak, že je nový všude). Epidemie proto nejsou tresty za konzumní styl života ani jiné hříchy, ale záležitosti, kterým se nejde vyhnout, pokud se nechceme vzdát letadel, svobody pohybu a dalších věcí, na nichž stojí naše civilizace. Je jen jedno řešení: tak jako máme globální meteorologickou službu založenou na vědě a pokročilých technologiích, musíme mít něco takového i na epidemie. Možná řeknete, že takové organizace už existují − jenže SARS-CoV-2 názorně předvedl, že nikoliv.

Související