Stále častěji můžete ve veřejném prostoru narazit na názor, že je čas na změnu. O jakou změnu přesně by mělo jít, však není zřejmé. Zeptejte se dvou tří lidí, každý zmíní něco jiného. Přesto jako by sílil pocit, že se věci nevyvíjejí správně.

V debatách s vlivnými krystalizují některé stálice, na kterých panuje širší průnik. Chceme více digitalizace, vzdělanostní ekonomiky. Chceme více technologií, inovací. Aby se v Česku tvořila vyšší přidaná hodnota. Abychom byli šetrnější k životnímu prostředí. A ještě pár dalších věcí. Prostě se chceme mít lépe. Přirozeně. Podobná slova můžete slyšet od ministra, továrníka i sedláka. Také šéf odborů Josef Středula, s nímž přinášíme v aktuál­ním Ekonomu rozhovor, cítí, že je čas na změnu. Také chce vzdělanostní ekonomiku, inovace. A, jaké překvapení, vyšší mzdy. Šikovně na zvyšování tlačí. Což je jistě lepší, než kdyby rovnou táhl na barikády.

Lidi volající po změně, ať již jakékoli, často spojuje ještě jedna věc: konání dobra. Zlepšování očekávají od někoho jiného než od sebe samých. Obvykle od kohosi neurčitého, státu, obce, radnice, úřadu. Jako by se rytíři na bitevním poli rozhlíželi kolem sebe, kdo tedy má vyrazit na zteč. A tak posloucháme, státe (radnice, úřade…), postarej se… O co? O staré. O přemnožené divočáky. O vzdělání našich dětí. Hraboše na polích. Digitalizaci. Migranty. Výstavbu bytů. Lýkožrouta. Naše zdraví. Dotace. Psí hovínka na chodníku, o všechno.

Není se co divit, že stát bobtná, přivlastňuje si další práva a nařizuje nám další povinnosti. Vždyť to tak přece chceme. A pak brblat, že něco nefunguje. Není se také co divit, že preference Andreje Babiše se drží proklatě vysoko. Konečně máme svého pasáčka. Jako bychom zapomněli, že jsme si režim, kdy naše životy řídil erár, zkoušeli čtyřicet let. Jako bychom zapomněli, jak byl efektivní. Zajímavý oblouk, třicet let od sametového listopadu.

Hezké čtení

Související