Rajské fontány

Román Rajské fontány autora sci-fi Arthura C. Clarka vyšel roku 1978, jeho hlavním tématem sice byl děj odvíjející se od myšlenky kosmického výtahu, ale nachází se v něm i tenhle odstavec: "Víme již, že Slunce není onou spořádanou hvězdičkou, v jakou věřili naši předkové, podléhá jak dlouhodobým, tak krátkodobým proměnám. V současné době se stále ještě vynořuje z takzvaného Maunderova minima proběhnuvšího v letech 1645 až 1715, výsledkem je, že podnebí má nyní nejmírnější charakter od dob raného středověku. Ale jak dlouho může trvat tento vývoj? A kdy nastane nevyhnutelný obrat?"

Clarke patřil k autorům pracujícím s vědeckými fakty a ani tady si nevymýšlel: Maunderovo minimum i oteplování klimatu po něm je nepopiratelnou skutečností. Proto člověka nad textem napadne otázka: Jak to, že tehdy ještě nikdo z oteplování nepropadal panice a sebemrskačství, navzdory tomu, že vzestup teplot mezi 18. a 20. stoletím byl dramatický? Teorie civilizačního původu klimatických změn přišla až pak − a od té doby skoro všechny grafy popisující klima pro jistotu začínají až po polovině 19. století, aby "souvislost" s průmyslovou revolucí byla nepřehlédnutelná.

Co se to koncem 20. století s lidmi stalo? Člověk si mimoděk vzpomene na další trendy té doby: odklon od racionality a vědeckotechnického optimismu ke skepsi, názorové rozplizlosti a konspiračním teoriím. Třeba se pletu, ale připadá mi, že to může souviset.