Nejtěžší je vždycky začít. O podnikání v Česku to platí dvojnásob. Houština zákonů, předpisů, nařízení a povolení vyžaduje od nadšence lačnícího po vlastním byznysu doslova svaté nadšení. V žebříčku Světové banky poměřujícím snadnost založení firmy patří naší zemi 115. příčka. Rumunsko je na tom lépe.

Neméně těžké je tu ale s podnikáním také skončit. Likvidace společnosti podle předepsaných pravidel se táhne měsíce, ale spíše roky. Stačí vzbudit pozornost, nebo spíše nelibost berňáku a k tomu přimíchat nějaký ten soudní spor o pohledávku. A vše stojí peníze, náklady jdou do statisíců korun.

Svět je složitý, asi to nejde jinak, chtělo by se říci. Jenže pohled za hranice říká něco jiného. V Británii vystačí i s jednoduchým formulářem na webu a pár librami za poplatek. Zatímco čeští úředníci marně hloubají, jestli práci likvidátora nezjednodušit z 25 kroků na 24.

Výsledek? Obchodní rejstřík je podle odhadů z jedné pětiny skládkou mrtvých firem. Co je těžké zlikvidovat, se prostě nechá ležet. Ale i odpad může mít svou cenu. Takže někteří nepotřebné firmy vykupují a přeprodávají. Kupec se pak může snadno dostat k zajímavé firemní historii nebo čistému štítu vůči státnímu aparátu. Džungle, kde se už dávno neuzavírá obchod rukou dáním, je ještě více nepřehledná, jak ukazuje hlavní téma tohoto čísla.

Prostě podnikání se v Česku těžko rodí, žije i umírá. Neustále má byrokracii v patách. Takhle to dopadá, když obyčejnou slušnost vystřídá státní dohled.

Přitom s tím prvým lze dojít mnohem dál, jak nám v rozhovoru potvrzuje Miloš Pavliš, třetí nej­výše postavený muž v koncernu Saint-Gobain. Podnikatelem lze podle něj být i v nadnárodní firmě. A měl by jím být, alespoň v malém, každý zaměstnanec. Ale je třeba dělat to slušně, podtrhuje Pavliš.

Související