Ulici Vintrovna v Brně-Popůvkách z jedné strany lemuje dálnice D1 a z druhé průmyslové a skladovací haly. Člověk by tam hledal ledacos, jen ne firmu s poetickým názvem Tierra Verde, španělsky zelená země. Před 11 lety ji založila brněnská podnikatelka Nataša Foltánová. Jejím cílem nebylo zbohatnout, ale učit Čechy žít bez chemie. Podařilo se jí však obojí…
Vy jste se v jednadvaceti letech rozhodla emigrovat. Kvůli politické situaci to ale úplně nebylo, věděla jste už tehdy, že chcete dělat byznys?
Ano. Politika mě moc nezajímala, ale vždycky jsem chtěla podnikat, asi jsem to měla v genech. A tady jsem se dusila, věděla jsem, že se v Česku nemohu uplatnit.
Emigrovala jste ale až těsně před revolucí...
Já jsem to zkoušela i dřív, ale nikdy se to nepovedlo. Myslím, že je to vždycky o načasování. Mohu něco chtít a mohu vědět, že je to dobrá věc, ale pokud na to není vhodný čas, tak to prostě neklapne.
V lednu 1989 se vám to ale nakonec povedlo, jak jste to udělala?
Koupili jsme si s přítelem zájezd na Kubu, kam tehdy létal Čedok. Ono se tak nějak neoficiálně vědělo, že letadlo musí přistát v Montrealu. Tak jsme tam prostě vystoupili a bylo to.
Vystoupila jste a měla jste představu, co budete dělat, kde budete bydlet?
Ne, vůbec.
A co jste dělala?
Oni už tam čekali imigrační úředníci, protože z každého letadla, které tam létalo jednou nebo dvakrát týdně, tam někdo zůstal. Takže úředníci už byli připraveni i s tlumočnicí.
Jak dělají byznys ženy
- čtěte ZDE
Lenka Novotná: Až úspěch mě naučil odpočívat a říct si o radu
- čtěte ZDE
Adéla Zrubecká: Cesta Čechů k aromaterapii vedla přes Vlčí Horu
- čtěte ZDE
Ivana Šachová: Stejně se vždycky musím rozhodnout sama
- čtěte ZDE
Rehana Ježková: Podnikat jsem začala s dítětem v náručí
- čtěte ZDE
Jana Bínová: Na začátku byla chuť na opravdovou zeleninu
- čtěte ZDE
Ivana Beránková: Košile pro celou Evropu
- čtěte ZDE
Helena Franclová: Šlo mi o lidskost pro seniory
- čtěte ZDE
Darina Ermisová: Souboj s vlastní rodinou
- čtěte ZDE
Eva Šedinová: Továrnicí ze dne na den
- čtěte ZDE
Kolik tam zůstalo lidí z vašeho zájezdu?
Jen já a tehdejší partner. Řekli jsme úředníkům, že žádáme o status politického uprchlíka, který nám okamžitě na letišti udělili. Bylo to hrozně jednoduché. Pak nám řekli, kde je ubytovna YMCA, kde jsme tři dny bydleli. Během těch tří dnů jsme si museli zařídit nějaké papíry, pak nám zaplatili další týden v hotelu, během kterého jsme si museli najít práci a byt. Na první nájem nám peníze dali, stejně jako na základní oblečení. Koupili nám i první vybavení do domácnosti, stůl, židle, skříň, nádobí, prostě všechno, aby člověk mohl začít hned fungovat. Neuvěřitelné.
Uměla jste tehdy anglicky?
Ne, vůbec! Navíc my jsme skončili v Montrealu, což je frankofonní provincie, takže i kdybych anglicky mluvila, nebylo by mi to moc platné. Všichni mluvili výhradně francouzsky a chtěli, abychom se i my naučili co nejrychleji francouzsky. Abychom jim tam pěkně zůstali. A to já jsem nechtěla. Vládla tam totiž taková zvláštní atmosféra, až jsem si říkala, že my jsme utekli z českého komunismu a máme tady francouzský fašismus. Takže francouzsky jsem se rozhodla nenaučit a anglicky jsem se učit oficiálně nemohla. Na kurzy angličtiny jsem chodila tajně ke studentům místní univerzity.
I vy jste pak nastoupila na univerzitu...
Ano a vystudovala jsem tam zahraniční obchod. To bych tady nikdy nemohla.
V Kanadě jste zůstala 10 let, táhlo vás to zpět do Čech?
To ani ne, ale od roku 1997 jsem pracovala na jednom stavebním projektu, díky němuž jsem se dostala zpět do Evropy, a když ten kontrakt vypršel, tak jsem se prostě rozhodla zůstat tady. A začala jsem se živit překládáním technických a byznysových textů.
Žádný byznysplán jsem nikdy neměla. Já jsem vždycky všechno řešila, jak to přišlo.
A jak se z překladatelky stala podnikatelka v ekodrogerii?
Po pěti letech mě překládání přestalo bavit a přemýšlela jsem, co dál. V té době jsme s exmanželem už bydleli v domku, který jsme zrekonstruovali. No a tam byl septik. Já jsem do té doby nevěděla, že všechno, co se do septiku vylije, vyteče do zahrady. O eko- a biověci jsem se zajímala už dřív, ale ono když to teče do čističky, tak to člověka tolik nebolí, jako když chemie teče do jeho vlastního záhonu, kde chce pěstovat zeleninu. Takže jsem se začala víc zajímat o věci bez chemie. A pak mi kamarádka v roce 2007 přivezla ze Švýcarska první mýdlové ořechy na praní. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co to je, ale pak mě to nadchlo.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 60 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později