Napjatě jsem čekal na roční bilanci, kterou mi vždy počátkem ledna posílá moje aplikace Strava. Ano, jedna z těch aplikací, kam si lidé zaznamenávají, kolik toho uběhli, ujeli na kole nebo uplavali.

V mém případě jde výhradně o běh. Chodím běhat každý den a v průměru urazím asi tak šest kilometrů. Takže to nebývá žádné velké překvapení. Plus minus dva tisíce kilometrů ročně. O něco zajímavější je celkové výškové převýšení. Ale i to je poslední tři roky zhruba stejné, plus minus tři osmitisícovky, tedy něco kolem 25 kilometrů.

Letos ovšem přišlo nepříjemné překvapení. Počet běhů 352 byl v pořádku, to znamenalo, že jsem vynechal jen třináctkrát. Ale počet kilometrů byl skoro o stovku nižší než loni! Je možné, že jsem se tak flákal?

V první chvíli jsem zalitoval, že jsem si počet uběhnutých kilometrů nezjistil už dřív, třeba v půlce prosince, a nenavýšil běžecké dávky. S trochou úsilí jsem mohl tu chybějící stovku dorovnat!

Anebo jsem si zapnuté hodinky mohl vzít do auta, párkrát na cestu do práce nebo z práce, a stovečku si tam došvindlovat. Omlouvá mě, že v tom samém momentě, kdy mě to napadlo, jsem se zastyděl.

Nepoužívám Stravu jako sociální síť, jsem přes ni propojený jen s třemi lidmi. Tak koho bych chtěl oblafnout? Ty tři? Svůj mobilní telefon? Algoritmy, které v aplikaci kilometry sčítají? Anebo SEBE?

Poslední odpověď je správně. V těchto případech jsme to obvykle my sami, s kým soutěžíme, před kým se předvádíme a hlavně před kým chceme vypadat dobře. Já vím, takhle suše napsané je to divné a legrační. Ale psychologové pro to určitě mají nějaké srozumitelné vysvětlení.

Deník Wall Street Journal ostatně nedávno popisoval kon­troverze, které působí majitelé elektrokol právě mezi uživateli aplikací jako Strava, Fitbit a dalších. Vypráví příběh padesátiletého manažera reklamní agentury, který vyšlapal "na krev" na nejvyšší horu v okolí anglického Manchesteru v čase, kterým o několik minut vylepšil svůj starší osobní rekord.

Jenže pak s hrůzou viděl, že spousta jezdců má časy výrazně lepší. Jak řekl novinářům, nepochyboval ani vteřinu, že většina z nich jsou majitelé elektrokol. "Jste na vyjížďce, říkáte si, jakou máte formu, a pak zjistíte, že vás porazil pětasedmdesátiletý penzista," říká.

Pobouření cyklisté se brání po svém. Snaží se nečestné uživatele odhalovat a hlásit je provozovatelům aplikací. Jak je poznají? Třeba podle toho, že mají málo natrénováno nebo že při jízdě měli příliš nízkou tepovou frekvenci. Aplikace pak výsledky těchto uživatelů anulují.

Pokud nepatříte mezi amatérské sportovce a milovníky sportovních aplikací, možná se vám už protáčí panenky. "Opravdu je TOHLE ten největší problém, který řeší západní civilizace? Musíme se zabývat TĚMIHLE nesmysly?"

Možná ano, možná ne. Jak už bylo řečeno, je to otázka naší lidské psychiky. Jasně že chceme být všichni milými a inteligentními lidmi, připravenými budovat jednadvacáté století. Ale zároveň jsme soutěživými primitivními živočichy, kteří chtějí vyhrávat.

Ostatně, asi nenajdeme lepší důkaz než příběh muže, o němž jsme se dozvěděli minulý pátek. To americká antidopingová agentura USADA zveřejnila svůj verdikt nad cyklistou Carlem Grovem, vítězem loňského cyklistického závodu Masters a držitelem světového rekordu.

Testy prokázaly přítomnost nepovolené substance v moči. Grove se hájil tím, že se tam dotyčná látka dostala z masa, které si dal před závodem k večeři. USADA to neuznala, vzhledem k okolnostem však závodníkovi pouze odebrala titul a držení světového rekordu. Zákazem činnosti ho nepotrestala.

Ehm… a co jsou ty zmíněné "okolnosti"? Carlu Grovovi je 90 let a soutěžil v kategorii závodníků od 90 do 94 let, kde byl jediným účastníkem. Rozumíme dopingu v profesionálním sportu, kde jde o peníze. Ale kde je logika v téhle kauze?

Prostě v tom, že jsme lidé. Homo sapiens. Vždy ochotní a připravení být nejlepší. Ať to stojí, co to stojí.

Související